Autor: Mária Raučinová
Zdroj: © Katolícke noviny, č. 40/2011 | katolícky týždenník na Slovensku | katolickenoviny.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
24.10.2011
Edita Stein ¦ 1891-1942 ¦ panna a mučednice, patronka Evropy
svátek: 9. srpna
Narodila se 12. října roku 1891 v německém městě Breslau (dnes polská Wroclaw), studovala u prestižního fenomenologa Edmunda Husserla, působila jako asistentka ve Freiburgu, později na pedagogickém institutu v Münsteru. Přijala křest a vstoupila do karmelitánské řehole. Pro svůj židovský původ byla zatčená, odvlečená a usmrcená v plynové komoře v Osvětimi. Zní to jako formule z Kréda: narodila se, rostla na duchu, učila, trpěla, zemřela a milovala. Ano, Edita Steinová - sv. Terezie Benedikta od Kříže - úplně až po smrt následovala osud Ježíše Krista. Svět na ni možná hledí se sentimentem jen jako na nadanou filozofku, která rukama nacistického gestapa předčasně přišla o svůj život i talent. Kdo však důkladněji zná její duchovní vývin, ví, že dosáhla vrcholu zralosti a našla to, co dávno hledala. „Toto je pravda,“ prohlásila jako 30letá po probděné noci u svých přátel konvertitů, manželů Conrad-Martiusovcových, kdy přečetla životopis sv. Terezie z Avily. Po letech hledání Edita pochopila, že pravda není ve vědecko-filozofickém světě, ale spočívá v lásce, tedy ve vztahu. Ale bez předcházející intelektuální cesty by její objev neměl tu sílu.svátek: 9. srpna
Našla si vlastní cestu
Pocházela ze židovské rodiny, k matce měla zvlášť blízký vztah. Svých židovských kořenů se nikdy nevzdala. Přijetí křtu a vstup do Katolické církve chápala jako završení židovství, jako jeho naplnění. Vzor našla u svého učitele v Göttingenu Edmunda Husserla, který též konvertoval ze židovství (na protestantismus). Edita si však našla vlastní cestu - ve filozofii i ve víře. Po studiu psychologie pocítila potřebu objektivnějšího přístupu k pravdě. Našla ho ve filozofii, konkrétně v Husserlově fenomenologii, podle které se jevy a věci odhalují samy ve své podstatě. Později ji okouzlila filozofie hodnot Maxe Schelera. „Byl úplně proniknutý myšlenkami katolicismu, které podával s největší jemností a elegancí ducha,“ prohlásila. Setkávala se s velkými osobnostmi své doby, v jejichž kruhu si formovala postoje. Též se znala s Martinem Heideggerem, ale v nacistickém režimu pro svůj židovský původ nedosáhla jeho kariéry. On sám se zřekl poskytnout jí pomoc. Později, když připravila do tisku Husserlovy přednášky, se beze studu místo ní prohlásil za jejich redaktora.
První setkání s utrpením
Editu však tato zklamání nezlomila. Důsledně kráčela za tím nejdůležitějším v životě. Vedle fenomenologických studií překládala do němčiny spisy Tomáše Akvinského, Dionýse Areopagita, Johna H. Newmana, sv. Jana od Kříže. Bezprostředně se s utrpením setkala, když během války zemřel její přítel, evangelík Adolf Reinach. Navštívila jeho manželku a byla uchvácená, s jakou vyrovnaností snášela vdova svoji bolest. „Poprvé v životě jsem postřehla smysl církve zrozené z Kristova utrpení a vítězící nad ostnem smrti,“ píše. K rozhodnutí vstoupit do Katolické církve přispěly všechny úlomky Editiných životních zkušeností, ale především hluboká touha po pravdě, která ji neuzavřela do jediného náboženského vyznání. Edita pochopila, že každý je určený k tomu, aby kráčel za vrcholem lidského naplnění. Na poznámku své matky, že člověk může být zbožný i v židovském náboženství, odpověděla: „Ano, dokud nepozná něco lepšího.“
Objevila pramen štěstí
Edita pochopila, že ani filozofie nedává uspokojivou odpověď na všechny její otázky. Po tom, jak objevila Krista, začíná její „kariéra“ prudce narůstat, už se nechce zdržovat ničím jiným, jen důsledky svého objevu. V díle Konečné a věčné bytí tvořivě porovnává Husserla a Tomáše Akvinského, zaobírá se konečným smyslem bytí a objevuje spojení mezi teologií a filozofií. Nakonec prohlásí: „Víra je božské moudrosti bližší než všechna filozofická i teologická věda.“ Na svátek sv. Terezie, 15. října 1933 vstupuje do karmelitánského kláštera v Kolíně nad Rýnem a přijímá jméno Terezie Benedikta. „Stát se Kristovou nevěstou znamená patřit mu a ničemu nedávat přednost před láskou k němu,“ píše v listu svým známým do Münsteru. Vnitřní život se stává nejhlubším pramenem jejího štěstí. Úplně se vydává do Božích rukou a do noci budoucnosti, která ji v následujících letech čeká. Její další osud poznačí utrpení, které se dramaticky stupňuje. Terezie se vydává na křížovou cestu, ale ještě předtím prožije velikou radost v podobě svých věčných slibů a v Aachenu křtu rodné sestry Rózy.
Kříž není teorií
Skutečnou nit poselství této velké učitelky církve je možné zachytit až skrze její poslední etapu života - skrze kříž. Věda kříže je jejím posledním nedokončeným dílem, nad kterým pracovala v klášteře. To, že ho nedokončila, je symbolické, protože kříži se nedá naučit žádnou teorií, pouze vlastním prožíváním. Důležité však je, že dopředu poznala jeho smysl i cenu. Jako karmelitánka se důkladně seznámila s mystickými spisy sv. Jana od Kříže. On se jí stal učitelem, ona jeho tvořivou žačkou. Terezie Benedikta se naplno oddala mystice, ale ne proto, aby unikla ze světa, vždyť utrpení snášela nanejvýš reálně. O jejím dalším osudu víme už jen z úsečných faktů: šikanovaní gestapem, překládání, odvlečení do koncentračního tábora a nakonec smrt v plynové komoře. Zachovala se útržkovitá svědectví o tom, jak na své křížové cestě všechno trpělivě přijímala, ba těšila i ostatní. Ale samotné její vnitřní myšlenkové pochody v závěru výstupu ke svatosti nám zůstaly zahalené. Zpětně je však můžeme dešifrovat na základě jejího díla.
Svědectví Židovky pro Židy
Edita se z lásky oddala utrpení. Když obětující se objeví smysl v lásce, dokáže překročit hranice lidských možností. Edita utrpení bezprostředně nevyhledávala, přijímala jen to, co přicházelo jako nevyhnutelný důsledek jejího čestného postoje k životu. Nezapírala, že je Židovka, a zároveň svému národu svou solidárností až na smrt vydávala svědectví o křesťanství. Zemřela pro svůj původ i pro víru. Z Janových spisů pochopila, že Bůh za smrt daruje život. „Postupné zřícení přirozenosti dává nadpřirozenému světlu a božskému životu stále větší prostor,“ napsala pouze několik dní předtím, než ji nacisté odvezli z holandského kláštera v Echtu.
Stigmata mučení z lásky
K jejím posledním řádkům napsaným z tábora ve Westerbork patřila slova: „Nový člověk má Kristova stigmata na těle… a zůstává mu bolest z touhy po plnosti života, až dokud nevejde bránou tělesné smrti do světla bez stínu.“ Edita svůj kříž chápala jako projev Boží přízně a každou uštědřenou ránu jako nové stigma od Pána. Dokonale pochopila Janovu „noc ducha a smyslů“ jako čekání na Boží svítání. Od let svého vášnivého hledání pravdy a maximálního intelektuálního rozvoje ducha přes odvahu změnit svůj život, kdy objevila to nejpodstatnější - lásku, až po její důkladné vyjádření v oběti kříže postupně odevzdala světu to nejčtenější poselství: vydala ze sebe všechno, aby nejprve dosáhla svého přirozeného lidského vrcholu, a potom celou svou plnost bytosti darovala z lásky, aby získala Boha. Udělala to uvědoměle a svobodně, ačkoli byla uvězněná mezi zdmi, neboť „láska je to nesvobodnější ze všeho, co existuje“.
