Autor: Jaroslav Šubrt
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 48/2016 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
27.11.2016
Charles de Foucauld ¦ 1858-1916 ¦ kněz a mnich
svátek: 1. prosince
Před sto lety byl ve své poustevně na saharské poušti zavražděn Charles de Foucauld, řeholním jménem Karel od Ježíše. Konvertita, který se po svém obrácení rozhodl „křičet evangelium celým svým životem“. Papež Benedikt XVI. ho v roce 2005 blahořečil. Narodil se v roce 1858 ve Štrasburku. Pocházel z bohaté katolické rodiny, i když on sám byl až do své konverze katolíkem spíš jen matrikovým. Svět jeho mládí byl okouzlen tehdejším pokrokem vědy a techniky. Měnila se i politická mapa Evropy. Obyvatelé venkova se masově stěhovali do nově vznikajících průmyslových velkoměst. Za své vzaly i tradiční sociální a rodinné vazby. Národy se emancipovaly. Ale ani církev nebyla ušetřena dopadů změn, které s sebou „století páry“ přinášelo. Začalo to už roku 1808 Napoleonovým obsazením Říma. O čtyři roky později nechal Napoleon Petrova nástupce dokonce internovat.svátek: 1. prosince
V reakci na pokles politické moci začala ale církev s ještě větší intenzitou posilovat svou moc vnitřní. V roce 1864 zveřejnil papež Pius IX. seznam (Syllabus) zavrženíhodných omylů, mimo jiné sem zařadil i liberalismus a neomezenou víru v pokrok. V roce 1870 pak I. vatikánský koncil vyhlásil dogma o papežské neomylnosti. Ve Francii se však roku 1879 dostali k moci republikáni a situace církve tak trochu připomínala poměry z revolučního konce století předcházejícího. Na školách byla například zrušena náboženská výchova a o několik let později byly ze země - až na malé výjimky - vypuzeny řády a kongregace.
Křičet evangelium celým životem
A právě na pozadí těchto událostí je třeba vnímat i životní příběh Charlese de Foucaulda. Ve svém mládí byl považován za typického bouřliváka, víře a církvi odcizeného, ve věku patnácti nebo šestnácti let se ze mě všechna víra vytratila. Bylo to dílem četby, kterou jsem hltal; neřadil jsem se k žádnému filozofickému směru, žádný z nich jsem nepovažoval za dost podložený, takže mnou zmítaly pochybnosti a vzdaloval jsem se především katolické víře, jejíž některá dogmata byla podle mého názoru pro rozum naprosto nepřijatelná,“ napsal jednomu ze svých přátel. V roce 1876 vstoupil do armády, odkud byl však po několika letech kvůli mravnostnímu deliktu propuštěn.
Krátce nato se vydal s vědeckou expedicí do Maroka, během níž se jeho talent a schopnosti projevily natolik, že za to byl vyznamenán zlatou medailí. Silný dojem na něj tehdy udělal život místních lidí, převážně muslimů: „Islám ve mně vyvolal hluboký rozvrat… Pohled na tuto víru, na tyto duše žijící v neustálé Boží přítomnosti, mi dal zahlédnout něco většího a skutečnějšího, než jsou světské starosti. Pustil jsem se do studia islámu, pak Bible.“ V osmadvaceti letech prožil konverzi. Evangelium postavil na první místo. Na radu svého duchovního vůdce abbého Huvelina podnikl pouť do Svaté země.
Pár let pak strávil v trapistickém klášteře, ale brzy poznal, že ani tento způsob života nedokáže naplnit jeho touhu radikálně následovat svého Pána. Ve třiačtyřiceti byl vysvěcen na kněze a odchází na Saharu, aby se tam stal především bratrem těch, kteří Krista ještě neznají. Nejprve se usazuje v Beni-Abbés, později se v Tamanrassetu přidává k Tuaregům, jednomu z berberských kmenů obývajících rozsáhlá území středozápadní Sahary. Učí se jejich jazyk, vytváří slovník, ale jak často opakoval, především mezi nimi touží „křičet evangelium celým svým životem“.
Přijímat všechny příchozí bez rozdílu
Velkým snem Charlese de Foucaulda bylo založení komunity bratří, kteří by žili podobným způsobem života jako on sám - oddáni kontemplaci a životu mezi těmi nejopuštěnějšími. „… založit na marocké hranici ne snad klášter, ne žádný velký a bohatý klášter, ne žádný zemědělský statek, ale jakousi poustevnu, kde by mohlo žít několik chudých mnichů z trochy ovoce a vlastnoručně sklizeného ječmene v přísné klauzuře, pokání a adoraci Nejsvětější svátosti. Nevycházeli by ze svých obydlí, nekázali by, ale přijímali by všechny příchozí, dobře i zle, přátele i nepřátele, muslimy i křesťany. Uskutečnit se to ale podařilo až po jeho smrti.
První skupinka jeho následovníků vedena francouzským knězem René Voillaumem se usazuje na Sahaře v roce 1933. Po nějaké době vzniká i ženská větev. Říkají si Malí bratří a Malé sestry Ježíšovi. V dnešní době žiji v radě zemí světa v malých komunitách, bez klauzury, zpravidla vykonávají občanská povolaní a svým životem přinášejí svědectví o Kristu především mezi lidmi všelijak marginalzovanými. Ke známým osobnostem tohoto společenství patřil třeba populární duchovní autor Carlo Carretto nebo francouzský filozof Jacques Maritain.
Charles de Foucauld umírá 1. prosince 1916, když ho v jeho poustevně přepadla skupina vzbouřených Tuaregů. Čím ale může ještě dnes aspirovat životní příběh tohoto novodobeho „otce pouště“ muže a ženy po celém světě? Především radikalitou a opravdovostí, s nimiž až k mučednické smrti následoval svého Pana. Zvlášť aktuální je pak svědectví jeho života pro dialog s vyznavači islámu. A konečně spiritualita jeho Malých bratří ukazuje, že intenzivní život kontemplativní modlitby lze vest i uprostřed našeho neklidného a roztěkaného světa.
