Benedikt Josef Labre ▪ vyznavač

Boží povolání jsou různá a nevyzpytatelná. Svatého Benedikta Josefa Labra povolal nikoli ke klášterní samotě, ale k samotě „věčného poutníka", jímž zůstal až do konce života. Narodil se ve francouzském Amettes r. 1748 v rodině drobného obchodníka. Benedikt Josef byl nejstarším z patnácti dětí. Jeho mládí poznamenala hluboká zbožnost rodičů. Již jako chlapec byl mimořádně citlivý na lidskou bídu, i v zimě nosil chudým jídlo. Vzdělání získal ve škole, vedené místním farářem. V 16 letech chtěl vstoupit do přísného řeholního řádu trapistů, rodina se však tomu vzepřela kvůli Benediktovu chatrnému zdraví. Proti její vůli se nakonec vydal k nejbližšímu trapistickému klášteru, byl ale odmítnut. To se opakovalo i u dalších, kde žádal o přijetí. Konečně r. 1769 ho vzal do noviciátu klášter v Sept-Fons. Jeho zdravotní stav však nevydržel jejich tvrdou asketickou řeholi, proto ho představení hned po roce propustili.

Tehdy pochopil, že Pán ho volá k ještě větší samotě, než té, která je v klášteře. Vypravil se na poutnické cesty a zůstal na nich až do konce života. Od té doby zavládl v jeho duši pokoj. Hledal Boží vůli a pochopil, že Pán ho nevolá k životu v řádu, ale k životu v osamocení uprostřed světa: v pokoře, chudobě a kajících skutcích. Rozhodl se stát tulákem a věčným Božím poutníkem. Zdokonalil se v modlitbě, od níž jej nic nemohlo odvést nebo mu ji znechutit. Oblečen do pláště, v ruce tašku a na hlavě kapuci putoval světem. V tašce měl své poklady: Písmo sv., breviář a knihu „O následování Krista" od bl. Tomáše Kempenského. Na prsou měl kříž a v ruce růženec. Jeho pokrmem byl krajíček chleba a nápojem pohárek vody. To si při svých cestách vždycky vyžebral.

Cílem každé jeho pouti byla nějaká významná svatyně. Tam se uchýlil na noc do jejího ambitu, když předtím v ní strávil mnoho času na modlitbách před svatostánkem nebo před sochou Matky Boží. Navštívil mnoho poutních míst: Paray-le-Monial, Dardilly, kde byl hostem u otce pozdějšího arského faráře sv. Jana Vianneye, vydal se i do Itálie, kde přišel do Assisi, Loreta a do Říma, nevynechal ani Španělsko s jeho Compostelldn a Zaragozou. A ještě mnoho dalších. Poslední léta svého života strávil Benedikt v Římě. Zamiloval si tam kostel Matky Boží dei Monti. Věděl, že se 'blíží smrt a o Velikonocích bude už v nebi.

Vyčerpaný a unavený padl na schodech chrámu dei Monti v Římě a zemřel. Stalo se tak 16. dubna r. 1783, bylo mu 35 let. Pochovali ho v tomto kostele, který si tolik oblíbil. Na jeho pohřbu se sešly obrovské zástupy. Lidé ho ctili jako světce. Hned v prvních dnech po pohřbu se u jeho hrobu podle dobových zpráv událo více než 100 zázraků. Proto papež Pius VI. zahájil beatifikační proces. Ten byl dokončen r. 1860, kdy papež bl. Pius IX. jej prohlásil blahoslaveným. Lev XIII. ho posléze r. 1881 slavnostně zařadil mezi svaté. Svůj svátek má 16. dubna. Je patronem bezdomovců a žebráků, ale také poutníků.

Slova papeže Benedikta XVI z 16. dubna 2012

Zbožný žebravý poutník 18. století sv. Benedikt Joseph Labre po různých marných začátcích nachází své povolání v žebrotě. Putoval svatými místy celé Evropy - od Španělska po Polsko, od Německa po Sicílii. Nebyl ničím zadržován a na nic odkázán, neponechal si nic z toho, co obdržel a co přímo nepotřeboval. Byl to vskutku evropský svatý. Klidně bychom mohli říci - prazvláštní svatý, který o žebrotě táhne od svatyně k svatyni, nechce dělat nic jiného, než se modlit a vydávat svědectví o tom, na čem v tomto životě záleží - totiž, na Bohu. Jistě se nemusíme řídit jeho vzorem, avšak může nám ukazovat cestu - jako prst, který míří na to, co je podstatné. Ukazuje, že nám stačí jenom sám Bůh. Poznání Boha je to rozhodující a podstatné ze všeho, co nám tento svět nabízí, co můžeme a co potřebujeme. Bůh sám nám stačí, jak nám žebravý světec dramaticky ukazuje. Zároveň je na tomto vpravdě evropském životě, objímajícím celý kontinent od jedné svatyně k druhé, viditelné, že ten, kdo se otevírá Bohu, se neodcizuje světu a lidem. Nachází naopak bratry, neboť před Bohem padají veškeré hranice. Jenom Bůh může tyto hranice odstranit, neboť pouze z jeho vůle jsme všichni bratry, patříme k sobě. Jedinečnost Boží je zároveň sourozenectví a smíření lidí, pád hranic, nastolující jednotu a přinášející uzdravení. Sv. Benedikt Joseph Labre je tedy svatým pokoje stejně jako světcem krajní chudoby, který umírá s ničím a přesto je požehnán vším.