Barnabáš znamená „syn útěchy“ (Sk 4,36) nebo „syn povzbuzení“ a je to jméno židovského levity, který se narodil na Kypru a usadil v Jeruzalémě. Byl jedním z prvních, kteří přijali křesťanství po zmrtvýchvstání Páně. S obrovskou velkodušností prodal pole, které vlastnil, a výtěžek odevzdal Apoštolům na potřeby Církve (srv. Sk 4,37). On to byl, kdo se zaručil za konverzi Šavla u křesťanské komunity v Jeruzalémě, která bývalému pronásledovateli nedůvěřovala (srv. Sk 9,27). Ze syrské Antiochie se Barnabáš vydal za Pavlem do Tarsu, který tam pobýval; strávil tam s ním celý rok a věnoval se evangelizaci ve městě, kde Církev znala Barnabáše jako proroka a učitele (srv. Sk 13,1).
Barnabáš tak při prvních konverzích pohanů pochopil, že nastala chvíle i pro Šavla, který žil v ústraní ve svém městě Tarsu. Vydal se ho tam hledat. A tak v tomto důležitém okamžiku jakoby vrátil Pavla Církvi; daroval jí v tomto smyslu znovu Apoštola národů. Z antiošské Církve byl Barnabáš poslán na misie spolu s Pavlem, aby vykonali cestu, která bývá nazývána první Apoštolovou misijní cestou. Ve skutečnosti však šlo o Barnabášovu misijní cestu, protože odpovědnost byla svěřena jemu, a Pavel se k němu přidal jako spolupracovník. Prošli Kypr a jižní část Anatólie, dnešní Turecko s městy Attalia, Perge, Antiochie Pisidská, Ikónia, Lystra a Derbe (srv. Sk 13-14). Spolu s Pavlem se pak odebrali na takzvaný Jeruzalémský sněm, kde po hlubokém zkoumání otázky, Apoštolové a Starší rozhodli odstranit z křesťanské identity praxi obřízky (srv. Sk 15,1-35). Pouze takto nakonec Církev oficiálně umožnila vznik Církve z pohanů, Církev bez obřízky: jsme Abramovy děti prostě jen vírou v Krista.
Oba, Pavel a Barnabáš, se pak na začátku druhé misijní cesty dostali do sporu, protože Barnabáš měl v úmyslu vzít si jako společníka Jana Marka, zatímco Pavel nechtěl, neboť se jednalo o mladíka, který se neúčastnil jejich předcházející cesty (srv. Sk 13, 13; 15, 36-40). Tedy i mezi svatými existují spory, neshody a kontroverze. A to se mi jeví jako velice potěšující, protože vidíme, že ani svatí „nespadli z nebe“. Jsou to lidé jako my, kteří mají někdy složité problémy, i hříchy. Svatost nespočívá v tom, že se nikdy nechybuje, nehřeší. Svatost roste ve schopnosti konverze, obrácení a lítosti, ochotě začít znovu a zejména ve schopnosti smířit se a odpustit. A tak i Pavel, který byl ve vztahu k Markovi poněkud příkrý a zahořklý se nakonec znovu ocitá v jeho společnosti.
V posledních listech svatého Pavla: listu Filemónovi a ve druhém listu Timotejovi nazývá autor právě Marka „svým spolupracovníkem“. Nejde tedy o to nikdy nechybit, ale o schopnost smířit se a odpustit. Ta nás činí svatými. A všichni se touto cestou svatosti můžeme vydat. Barnabáš se tedy spolu Janem Markem vydal kolem roku 49 na Kypr (srv. Sk 15,39). Od té chvíle se jeho stopa ztrácí. Tertulián mu připisuje autorství Listu Židům, což nepostrádá určitou pravděpodobnost, protože Barnabáš jako příslušník kmene Levi mohl mít zájem o téma kněžství. A List Židům nám mimořádným způsobem interpretuje Ježíšovo kněžství.