řeholník Kongregace svatého Kříže
Nikdo už nedokáže zjistit, kolik tisíc, nebo snad desítek tisíc lidí vděčí tomuto zcela prostému muži za své, někdy zcela zázračné uzdravení. Byl iniciátorem stavby oratoria svatého Josefa v Montrealu. Když v roce 1937 zemřel, u jeho rakve se v Montrealu sešlo víc než milion lidí! Za svatého byl bratr André Bessette prohlášen 17. října 2010. Tento prostý řeholník - vrátný z Kongregace Svatého Kříže (Congrégation de Sainte-Croix) - byl sám celý život velmi vážně nemocný. Měl však dar uzdravovat všechny, kteří souhlasili, aby se uzdravení netýkalo jen jejich těla, ale také jejich duše. Když u nich tento souhlas neviděl, neuzdravil je. Přicházely k němu tisíce lidí a on je svěřoval svatému Josefovi, doporučoval jim nosit jeho medailku a dával jim trochu oleje z lampiček, které hořely před sochou svatého Josefa, aby si jím potírali tělo. Když o něm někdo řekl, že dělá zázraky, dokázal se tento jinak velmi mírný a tichý muž velice rozčílit… Chtěl, aby za všechny zázraky a uzdravení byl chválen výhradně Bůh a svatý Josef, na jehož přímluvu se děly.
Sirotek
Alfréd Bessette se narodil 9. srpna roku 1845 ve vesnici Saint-Grégoire ďlberville nedaleko Montrealu jako jedno ze třinácti dětí. Když mu bylo devět let, jeho otec, dřevorubec, zahynul při nehodě v práci. Pouhé dva roky nato zemřela na tuberkulózu jeho matka. Tehdy začal Alfréd trpět žaludeční neurózou, která ho neopustila do konce života a působila mu bolesti a zvracení snad po každém jídle. Jedenáctiletý chlapec byl svěřen do péče rodiny, ve které panovala hrozná bída. Nikdo nedbal o jeho zdraví ani o vzdělání. Nechodil do školy - sotva se naučil podepsat - a jediné jídlo, které mohl sníst bez bolestí, byl „tekutý chleba" - voda a v ní trochu mouky. K prvnímu svatému přijímání, k němuž šel ve dvanácti letech, mu teta Nadeau dala malý křížek, který pak měl u sebe po celý život.
Emigrant
Když mu bylo osmnáct, opustil rodný kraj a hledal výdělek v USA. Vzal si s sebou „pár hadrů a krucifix", jak později vzpomínal, a vydal se stavět železnici. Poznal svět těžké práce, musel se smířit nejen se svou fyzickou slabostí a malou postavou (měřil jen něco málo přes 150 cm), ale především s těžkým břemenem chudoby a se skutečností, že byl sirotek. Tehdy se obrátil s prosbou o pomoc ke svatému Josefovi a prosil ho, aby zastoupil jeho otce.
Skrze kříž do Kongregace Svatého Kříže
V roce 1867 po čtyřech letech práce na železnici se dvaadvacetiletý Alfréd vrací do rodného kraje, odkud přicházely zprávy o vzniku nezávislé Kanady jako federálního státu po spojení britských kolonií, ležících severně od řeky svatého Vavřince a Velkých jezer. V zavazadle má jako obvykle jen pár kusů oděvu a kříž od tety Nadeau, v kapse trochu vydělaných peněz. Na to, že se vrací ze Státu, velmi málo… Mladý muž po návratu nehledal nevěstu, ale ticho kostelů, kde rád sedával i a modlil se ke svému adoptivnímu otci - svatému Josefovi. Vydal se do Farnham, kde začal pomáhat P. Edouardu Springerovi, obrácenému protestantovi a zanícenému staviteli nového kostela. Pomalu v něm dozrávalo rozhodnutí, že vstoupí do Kongregace Svatého Kříže, která byla nedaleko v Saint-Césaire. Přihlásil se tam 22. listopadu roku 1870. Noviciát byl v Cóte-des-Neiges, v lokalitě, která v současnosti leží v Montrealu a kde byla Collège Notre-Dame, renomovaná škola s internátem pro chlapce. Téhož roku 8. prosince papež Pius XI. prohlásil svatého Josefa za patrona všeobecné církve. V blízkosti těchto dvou dat později bratr André rozpoznal velké znamení.
Problémy a zase problémy…
Problémy začaly téměř prvním dnem. Bratr André - toto řeholní jméno přijal - byl fyzicky slabý a nevzdělaný Nehodil se do apoštolské kongregace. Jeho noviciát trval tři roky, během nichž byl nucen na nějakou dobu komunitu opustit. Ale nezlomilo ho to, a jak později vzpomínal, bydlel sám a za duchovní přátele měl nazaretskou rodinu. Nový představený nakonec usoudil: „I kdyby ten chlapec nebyl při práci k ničemu, bude se aspoň dobře modlit." Díky tomu mohl André složit 2. února 1874 věčné sliby v kongregaci. Byly mu svěřeny povinnosti vrátného, které pak vykonával třicet let. Ze své služby vrátného si dělal legraci a říkával: „Ukázali mi dveře, no, a už jsem tam zůstal".
Poustevník ve společenství
Bratr André vedl na vrátnici Collège Notre-Dame napůl poustevnický život. Spal na ustlané lavici, jedl tam svůj kus chleba, protože z jídla v refektáři mu nebylo dobře, tam se modlil a četl tři knihy, které měl stále při ruce: O následování Krista, Život svaté Gertrudy a Čtyři evangelia v jednom. Dozíral na studenty, kterým zapínal pláště a vázal šály, pouštěl rodiče, kteří je navštěvovali, a pečoval o okolní žebráky. Časem na vrátnici bratra Andrého neklepali jen žebráci. Začala se šířit zpráva, že se řeholník modlí za nemocné a rozdává medailky svatého Josefa a olej, který byl předtím v lampičce před sochou pěstouna svaté rodiny. Lidé odcházeli potěšení, někteří uzdravení. Lidé začali bratra Andrého zvát i k nemocným domů, což pro něj nebylo snadné, protože neměl ve vrátnici zástup. Chodil k nim tedy obvykle v noci.
A zase problémy…
Představení byli velice znepokojeni zprávami, že jejich bratr vrátný je šarlatán, že opouští vrátnici, a co horšího - že do budovy, kde bydlí děti, přicházejí nemocní s různými, i nakažlivými nemocemi. Také lékaři, kteří žárlili na své postavení, radili představeným, aby bratru Andrému jeho praktiky zakázali. Představení však prokázali víc zdravého úsudku než špatní rádci. „Je-li to lidská věc, sama se uklidní a lež vyjde najevo dříve či později. Jestli je to však Boží, nechrne bratra Andrého na pokoji, vždyť nikomu nedělá nic špatného," odpovídali. Jeho samého se však ptali, co by udělal, kdyby mu zakázali uzdravovat lidi. „Přestal bych," odvětil bez váhání. To stačilo jako svědectví o čistotě jeho úmyslů a jeho oddanosti Církvi. S ohledem na bezpečnost dětí mu však vyhradili místo, kde má nemocné přijímat: na nejbližší tramvajové zastávce.
Touha po oratoriu
Proti školnímu komlexu Collège Notre-Dame, který vedli otcové od Svatého kříže, se zdvíhá návrší Mont-Royal, podle kterého byl pojmenován blízko postavený Montreal. Bratr André se díval směrem ke kopci a toužil po tom, aby na něm stála kaple ke cti svatého Josefa. Nakonec se tento sen podařilo uskutečnit díky Andrého vytrvalosti a štědrým dárcům, kteří mu věnovali nejen peníze, ale také stavební materiál a nabídli i sílu vlastních rukou.
„Viděl jsem…“
Vše začalo v zimě roku 1903. Bratr André dostal od představených i od městských autorit souhlas k vybudování malého oratoria svatého Josefa na Mont-Royal. Vrátný s představeným a ještě jedním bratrem se brodili po kolena ve sněhu a s námahou dorazili na vrcholek. Představený ukázal místo: „Asi tady to bude dobré. Tady postavíme tu kapličku." Bratr André zavrtěl hlavou: „Radši bych tamhle." Představený nechápal, proč tak divný spor o pár metrů vlevo nebo vpravo. „Protože jsem to tak viděl…,“ dodal řeholník tiše. Tváří v tvář tomuto nesmělému, ale z hloubi srdce plynoucímu „viděl jsem" představený ustoupil. Stavba šla dopředu a již v říjnu 1904 psal lokální tisk o prvním oratoriu svatého Josefa, do kterého se kromě celebranta vešlo sotva deset lidí.
Dovol, aby se uzdravení dotklo také tvé duše
Na Mont-Royal začaly přicházet davy. V blízkosti kaple bylo třeba dostavět lavice, protože na mše svaté sloužené otci z kongregace přicházelo stále víc poutníků. Bratr André seděl pod jednou z bříz a povídal si s nemocnými. Na jejich prosby o uzdravení vždycky odpovídal: „Pomodlím se za tebe ke svatému Josefovi. Dovol, aby se uzdravení dotklo také tvé duše - nejdřív se jdi vyzpovídat a potom se ke mně vrať, jestli chceš. Nos tuhle medailku. Vezmi si trochu oleje." Když rostl zájem o jeho osobu, vesele vysvětloval: „To neuzdravuji já, ale Pán Bůh a vyprošuje to svatý Josef. Děkujte jim!" Dokázal také celé hodiny povídat pěstounovi svaté rodiny, jako by s ním denně žil pod jednou střechou. Těm, kteří byli zklamaní, že nedostali odpověď na své modlitby, radil: „Proste svatého Josefa, aby vaše modlitba byla taková, jakou by on sám vysílal k Bohu, kdyby byl na vašem místě."
Zázraky na denním pořádku
Přicházely stovky a tisíce dopisů, protože pověst o bratru - divotvůrci se z Montrealu rozšiřovala nejen po celé Kanadě, ale po Spojených státech. A bratr André tedy přidělen další bratr - písař, se kterým od roku 1909 bydlel poblíž kaple na Mont-Royal. O rok později se do společenství u oratoře natrvalo připojil mladý kněz z jejich kongregace Adolph Clément, který ztratil zrak. Když přišel na kopec, povzdechl si, že by chtěl jako ostatní recitovat breviář a sloužit mši svatou. Bratr André ho poklepal po rameni a řekl: „Jdi se prospat. Zítra začneš…“ Druhý den otec Clément viděl. Jen během let 1909-1910 bylo ohlášeno 112 případů naprostého fyzického uzdravení a více než 4300 případů zlepšení zdravotního stavu, nemluvě o duchovních milostech.
„Viděl" bratr André tu malou kapličku pro deset lidí? Kdyby tomu tak bylo, nesnažil by se získat finance na její rozšíření… V roce 1913 architekti Alphonse Venne a Dalbé Viau vypracovali plány nové baziliky, která měla stát na Mont-Royal. O pět let později byla dokončena krypta, která mohla pojmout tisíc poutníků. Zachovala si původní název: Oratoř svatého Josefa. Koncem roku 1936 celé bazilice chyběla už jen kopule, která měla připomínat baziliku svatého Petra - měla být jen o něco menší a skromněji zdobená. Na sklonku svého života ji financoval i sám John D. Rockefeller. Nemocní a postižení zde nacházeli útěchu a mnoho jich odcházelo uzdravených, ani se nedali spočítat. Bratr André nepsal paměti, nevedl kartotéku. Všechny tyto události žijí jen díky zprávám svědků jednotlivých uzdravení.
Rozloučení
Bratr André byl stále unavenější. Bylo mu víc než devadesát let a všichni se pozastavovali nad tím, jak je možné prožít celý život, denně se zabývat stovkami lidí, a přitom jíst jen vodu zahuštěnou trochou mouky a trpět vracejícími se infekcemi a krvácením. Někteří se nevěřícně ptali: „Jiné uzdravil, proč nemůže uzdravit sám sebe?" Kromě fyzického trápení byl život bratra Andrého poznamenán útoky úzkosti. V noci se bál tmy jako dítě, padaly na něj duchovní důsledky toho, že druhé osvobozoval od Zlého. Na zastaveních jeho křížové cesty nechyběl ani sarkasmus a pomluvy na jeho adresu. Svou jedinou ochranu viděl v tom, že všechno odevzdával svatému Josefovi, a v lásce a chvále Nejsvětější Trojice. V prosinci roku 1936 byl do krajnosti vyčerpaný bratr André převezen do nemocnice, kde zemřel za úsvitu 6. ledna 1937.
Na pohřeb přišlo víc než milion lidí, kteří týden procházeli před řeholníkovou rakví vystavenou v oratoři. Mohli se dotýkat jeho nohou, dlaní, líbat jeho vráskami zbrázděné čelo. Zachovaly se dokumentární filmy zachycující tyto události. Kanada se loučila s maličkým človíčkem, díky němuž celá země, od nejvyšších autorit počínaje, obnovila svou odevzdanost do péče svatého Josefa. Po zádušní mši svaté v katedrále bylo jeho tělo uloženo v kryptě oratoře svatého Josefa. Beatifikační proces bratra Andrého byl otevřen v roce 1960. O tři roky později se při exhumaci ukázalo, že jeho tělo nepodlehlo rozkladu. Bratr André byl beatifikován (prohlášen za blahoslaveného) 23. května roku 1982 Janem Pavlem II. a Benedikt XVI. ho 17. října 2010 kanonizoval. Stal se tak prvním kanonizovaným mužem v dějinách Kanady.