Autor: Benedictus PP. XVI
Zdroj: © Statio Radiophonica Vaticana | Generální audience
Datum napsání:
24.10.2007
Ambrož z Milána ¦ 334-397 ¦ učitel Církve
svátek: 7. prosince
Svatý biskup Ambrož, o kterém budu mluvit dnes, zemřel v Miláně v noci ze 3. na 4. dubna 397. Bylo to na úsvitu Bílé soboty. Den předtím kolem 5. hodiny odpoledne se začal modlit, položen na lůžku s rukama roztaženýma do podoby kříže. Účastnil se tak svatého velikonočního třídení, smrti a zmrtvýchvstání Páně. „Viděli jsme, jak pohyboval svými rty,“ dosvědčuje Pavlín, věrný jáhen, který na výzvu sv. Augustina napsal jeho Život, „ale neslyšeli jsme jeho hlas.“ V jednom okamžiku se zdálo, že se situace začíná zhoršovat. Honorát, biskup z Vercelli, který přišel, aby Ambroži asistoval, a spal o poschodí výše, byl probuzen hlasem, který mu opakoval: „Rychle vstaň, Ambrož umírá...“ „Honorát rychle sestoupil,“ pokračuje Pavlín, „a podal světci Tělo Páně. Jakmile ho Ambrož požil a spolkl, vydechl svého ducha a nesl tak v sobě dobré viatikum. Tak jeho duše, posilněná silou pokrmu, raduje se nyní ze společnosti andělů“ (Vita 47). Onen Velký pátek r. 397 vyjadřovaly roztažené ruce umírajícího Ambrože mystickou účast na smrti a zmrtvýchvstání Páně. Byla to jeho poslední katecheze: v mlčení slov hovořil ještě svědectvím života.svátek: 7. prosince
Když Ambrož zemřel, nebyl stár. Neměl ještě ani šedesát let, neboť se narodil roku 340 v Trevíru, kde byl jeho otec prefektem Galie. Byla to křesťanská rodina. Po smrti otce ho matka přivedla do Říma, když byl ještě chlapec, a připravovala ho na civilní kariéru tím, že mu zajistila dobré řečnické a právnické vzdělání. Kolem roku 370 byl pověřen, aby spravoval provincie Emilia a Liguria se sídlem v Miláně. Právě tam vzplála bitva mezi pravověrnými a ariány. Ambrož zasahoval, aby uklidnil duše znepřátelených frakcí, a jeho autorita byla tak velká, že i když byl prostý katechumen, lid ho proklamoval za biskupa.
Autorita i píle ...
Až do té chvíle byl Ambrož nejvyšším úředníkem císařství v severní Itálii. Velmi dobře kulturně připraven, ale nevybaven znalostí Písma, dal se nový biskup ihned do studia. Naučil se znát a komentovat Bibli z děl Origena, nesporného mistra „alexandrijské školy“. Tím způsobem přenesl Ambrož do latinského prostředí meditace o Písmu, které zahájily na Západě praxi lectio divina. Metoda lectio se stala pro Ambrože rozhodující v jeho kázáních i spisech, které tryskaly přesně z modlitby naslouchající Božímu slovu.
Slavný úvod jedné ambroziánské katecheze výtečně demonstruje, jak svatý biskup aplikoval Starý zákon na křesťanský život: „Když se četly dějiny patriarchů a maximy Přísloví, každý den jsme hovořili o morálce,“ říká milánský biskup svým katechumenům a novokřtěncům, „abyste si, jimi formováni a poučeni, zvykli vstupovat na cestu Otců a následovat cestu poslušnosti k Božím přikázáním“ (I misteri 1,1). Jinými slovy, novokřtěnci a katechumeni, podle úsudku biskupa, když se naučili umění dobře žít, mohli se nyní pokládat za připravené pro velká Kristova tajemství. Tak je Ambrožovo kázání - které představuje nosné jádro jeho nesmírného literárního díla - součástí četby svatých knih („Patriarchů“, tj. historických knih, a „Přísloví“, tedy mudroslovných knih), aby byl život ve shodě s Božím zjevením.
Kazatel nikoliv povrchní ...
Je zřejmé, že osobní svědectví kazatele a vzorná úroveň křesťanského společenství podmiňují účinnost kázání. Z tohoto hlediska je významná jedna pasáž z Vyznání svatého Augustina. Ten přišel do Milána jako profesor rétoriky; byl tedy skeptik, nikoliv křesťan. Hledal, ale nebyl schopen najít skutečnou křesťanskou pravdu. To, co pohnulo srdcem mladého afrického řečníka, skeptického a bezradného, a přimělo ho k definitivnímu obrácení, nebyly ani tak krásné Ambrožovy homilie (i když je velice oceňoval). Bylo to spíše svědectví biskupa a milánské církve, která se modlila a zpívala - sjednocená jako jedno tělo. Církev, schopná odolávat mocnému císaři a jeho matce, kteří se vrátili v prvních dnech roku 386 se záměrem zabavit kultovní objekt pro obřady ariánů. V budově, která měla být zabavena - vypravuje Augustin - „zbožný lid bděl připravený za svého biskupa i zemřít“.
Toto svědectví Vyznání je drahocenné, protože zaznamenalo, co se odehrálo v nitru Augustina, který pokračuje: „Také my, i když duchovně ještě vlažní, jsme byli zúčastněni na vzrušení všeho lidu“ (Vyznání 9,7). Podle života a příkladu biskupa Ambrože se Augustin naučil věřit a kázat. Můžeme se odvolat na slavnou Afričanovu řeč, která si zasloužila, aby byla citována o několik staletí později v Konstituci Dei Verbum v odst. 25 - že všichni příslušníci duchovního stavu a další, kteří se jako katecheti věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, „aby nikdo z nich se nestal“ - a zde je augustiniánský citát - „jenom navenek povrchním kazatelem Božího slova, kterému vnitřně nenaslouchá.“ Právě od Ambrože se naučil tomuto „vnitřnímu naslouchání“, této vytrvalosti v četbě Písma svatého v postoji prosebníka, tak aby do svého srdce skutečně přijímal a asimiloval Boží slovo.
Srdce u Boha i u lidí ...
Drazí bratři a sestry, chtěl bych vám předložit ještě jeden druh „patristické ikony“, která interpretovaná ve světle toho, co jsme právě řekli, představuje výmluvně „srdce“ Ambrožovy nauky. V šesté knize Vyznání vypráví Augustin o svém setkání s Ambrožem, o setkání, které mělo skutečně velkou důležitost v dějinách Církve. Píše doslova, že kdykoliv se odebral k milánskému biskupovi, nacházel ho pravidelně obleženého zástupy lidí plných problémů, jejichž potřebám se až marnotratně věnoval. Byla zde vždy dlouhá řada těch, kteří čekali na rozhovor s Ambrožem, aby u něho našli útěchu a naději.
Pokud Ambrož s nimi nebyl, nebyl mezi lidem (a to se stávalo jen na kratičký čas), buď posiloval tělo nezbytným pokrmem nebo živil duši četbou. Zde Augustin žasl, protože Ambrož četl Písmo se zavřenými ústy, jen zrakem (srov. Vyznání 6,3). Skutečně, v prvních křesťanských stoletích byla četba chápána výlučně jako deklamace a četba nahlas rovněž usnadňovala pochopení tomu, kdo četl. Že Ambrož dokázal probírat stránky pouze očima, znamenalo pro užaslého Augustina jedinečnou schopnost čtení a důvěrné seznámení s Písmem. A právě v této „četbě jen tak nenuceně“, při které se srdce snaží proniknout ke smyslu Božího slova - je to ona „ikona“, o které právě mluvíme - je možno spatřit metodu Ambrožovy katecheze: je to samotné Písmo, intimně asimilované, které vnuká obsahy, jež je třeba hlásat, aby způsobily obrácení srdcí.
Svědectví života ...
A tak tedy pokud jde o učitelský úřad Ambrože a Augustina, je katecheze neoddělitelná od svědectví života. I katechetovi může posloužit to, co jsem napsal v Úvodu ke křesťanství na adresu teologa. Kdo vychovává k víře, nemůže riskovat, že bude vystupovat jako jakýsi klaun, který částečně recituje „se řemeslnou rutinou“. Spíše - abych použil oblíbený obraz Origena, spisovatele, kterého si Ambrož obzvláště cenil - má být jako milovaný učedník, který položil hlavu na Mistrovo srdce, a tam pochopil způsob, jak myslet, jak mluvit a jak jednat. Konečně pravý učedník je ten, který hlásá evangelium způsobem nejvěrohodnějším a nejúčinnějším. Jako apoštol Jan i biskup Ambrož, který neúnavně opakoval: „Omnia Christus est nobis!“ - Kristus je pro nás vším!, zůstane autentickým svědkem Páně.
Stejnými slovy plnými lásky k Ježíši zakončíme naši katechezi: „Omnia Christus est nobis! Chceš-li vyléčit ránu, on je lékař; jsi-li vyprahlý horečkou, on je pramen; jsi-li zatížen nepravostí, on je spravedlnost; potřebuješ-li pomoc, on je síla; bojíš-li se smrti, on je život, jsi-li v temnotách, on je světlo... Okuste a vizte, jak dobrý je Pán: blažený člověk, který v něho doufá!“ (De virginitate 16,99). I my důvěřujme Kristu. Tak budeme blaženi a budeme žít v pokoji.
