Autor: Louise Perrotta
Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 6, č. 11/2005 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
11.11.2005
Alžběta Anna Setonová ¦ 1774-1821
Písmo a Eucharistie
Písmo a Eucharistie
Jednoho dne kolem roku 1780 otevřela matka protestantského věrovyznání Bibli krále Jakuba a přečetla své nevlastní dceři 23. žalm: „Pán je můj pastýř, nic mi neschází…“ Ačkoliv si tyto dvě ženy nebyly blízké a starší z nich měla mnoho starostí, ta chvíle byla výjimečně důležitá. Šarlota Bayleyová by byla překvapená, kdyby věděla, že v šestileté Alžbětě vznítila plamínek hluboké lásky k Božímu slovu. Dítě žalm ihned oslovil a stal se na celý život jejím oblíbeným žalmem. Z děvčátka vyrostla svatá Alžběta Anna Setonová, první rozená Severoameričanka, kterou církev prohlásila za svatou. A 23. žalm se stal proroctvím jejího života. Alžběta skutečně přecházela „roklí šeré smrti“ (verš 4) a cesta ji zavedla až k Pánovu „stolu“ (verš 5).
Sama na světě
Alžběta se narodila v době, kdy se zrodil nový národ: přišla na svět v New Yorku roku 1774, dva roky před vyhlášením nezávislosti Spojených států. Když měla tři roky, zemřela jí matka a o rok později i mladší sestřička, jen čtyři měsíce nato, co se její otec znovu oženil. Jejich smrt naplnila malou Alžbětku steskem. Když sestřička ležela v truhle, Alžbětka seděla na schodku, vzhlédla k obloze a pomyslela si: „Kitty odešla do nebe. Kéž bych mohla za mámou jít i já.“ Alžbětčinu samotu nezahnala ani nevlastní matka, která se o ni i o starší sestru oddaně starala, ale rychle ji zaměstnaly porody vlastních dětí - šest dětí za osm roků. Ani otec nevyplnil prázdnotu v jejím nitru. I když měl rád svoji rodinu, největší láskou Richarda Bayleyho byla medicína. Jako nadaný a nadšený lékař dlouho pracoval a občas chodíval studovat do zahraničí. Jako první newyorský vládní zmocněnec pro veřejné zdraví pracoval pro mnohé přistěhovalce, kteří přicházeli do města. Ale nepřítomnost doma ho nakonec stála manželství. Šarlota se s tím snažila vyrovnat a Alžběta se sestrou žily u otcových příbuzných. Zklamání vyvrcholilo, když přišla Alžběta do puberty. Její deníček hovoří o nepřátelství a „zklamání z rodiny“. Tajný záznam naznačuje, že na tom byla tak špatně, až zvažovala, že skoncuje se životem.
Milované Písmo
Jestliže na ni otec neměl čas, obrátila se Alžběta k Bohu. Jednou, když měla čtrnáct, pocítila obrovské ubezpečení o jeho lásce: „Tenkrát jsem si myslela, že mě můj otec nemá rád. A Bůh byl můj otec, celý můj svět. Modlila jsem se, zpívala oslavné písně, plakala, smála se a říkala si, jak mi může pomoct povznést se nad všecek zármutek.“ Alžběta každý den rozmlouvala s Bohem a nacházela ho v Písmu. Bible se stala její neodlučitelnou společnicí - jejím přístavem, útěchou a světlem na cestě života. Znovu a znovu četla knihy Písma; postavy, příběhy a jazyk se brzy staly jejími milými přáteli. Studovala svoje „drahé Písmo“ a do notesů si zapisovala úryvky biblických výkladů. Osvojila si modlitby z Písma. Jak dokazují dva zachované výtisky Biblí, které později používala, Alžběta četla s perem v ruce. Podtrhovala, dávala vykřičníky, psala poznámky na okraj, přičemž udělala i množství skvrn. Její čtení a rozjímaní o Písmu bylo živým rozhovorem.
Vždy se v něm setkala „s mým Otcem a Bohem, který hlasem plným útěchy naplňuje duši nadějí“. Alžběta pokračovala ve svých každodenních modlitbách a čteních Písma i po roce 1794, kdy se vdala za Viliama Setona. Pocházel z významné newyorské rodiny, která se věnovala námořnímu obchodu. Bylo to šťastné období lásky, nového života a blahobytu. Setonovým se narodila tři děvčátka a dva chlapci. Měli krásný dům hned vedle Rooseveltových a Vanderbiltových a tancovali i na bále na počest George Washingtona. Alžběta obeznamovala svoje děti s Biblí, ba svým nadšením se jí podařilo strhnout i manžela, který nebyl moc nábožensky založený. Její láska k Bohu a Písmu rostla i pod vedením Johna Henryho Hobarta, nadaného protestantského pastora, jehož kázání jí připadala jako „předchuť nebe“. A když kazatelovy výklady evangelia zasáhly i Viliama, který vstoupil do církve, Alžběta byla přímo ve vytržení.
V tmavé dolině
Setonovi potřebovali víru v Krista. Po otcově smrti roku 1798 se Viliam musel postarat o svých sedm mladších sourozenců, jako i o upadající rodinný obchod. Roku 1800 se rodina ocitla na mizině, firma zbankrotovala a Setonovi přišli o dům. A navíc upadalo i Viliamovo zdraví. V naději, že zdravější podnebí zastaví jeho tuberkulózu, nechali manželé čtyři děti u příbuzných a vydali se s osmiletou Annou Marií na plavbu do Itálie. Cílem bylo přístavní město Livorno, kde bydleli Viliamovi přátelé a obchodní partneři Filippo a Antonio Filicchiovovi. Ale když v New Yorku vypukla epidemie žluté zimnice, Setonovi se hned po příchodu do Itálie ocitli v karanténě. Podmínky, ve kterých žili – v ponuré budově s vlhkými stěnami, s chladnou dlaždicovou podlahou, kde neustále táhlo - jen Viliamovu smrt urychlily. Alžběta ve svém žalu čerpala sílu z Bible a poznámek, které si přinesla. Úplně přirozené, bez toho, aby byla přehnaně duchovní, dala rodinnému vězení nádech třicetidenních duchovních cvičení.
19. listopadu 1803 - deset hodin večer: „Na lodních matracích na chladné podlaze spí můj Viliam s Annou… Oči mě tak pálí od větru, pláče a únavy, že je musím přivřít a pozdvihnout svoje srdce… Bůh je s námi, a jak v nás narůstá utrpení, roste i jeho útěcha… Co máme říkat? Toto je hodina zápasu. Pán nás podporuje a posiluje.“ 29. listopadu: „Po snídani jsem Viliamovi s potěšením četla Žalmy a 35. kapitolu z Izaiáše, až nás to rozradostnilo… Zpívala jsem, četla jsem přislíbení Viliamovi, který se třásl pod přikrývkou, a cítila jsem, že Bůh je s námi a že je nám vším. Horečka stoupá, lůžko se chvěje už od jeho pouhého dýchání - můj Bůh, můj Otec!“ 1. prosince: „Když slyší, jak z hloubky duše opakuji žalmy vítězství v Bohu a čtu Pavlovo vyznání víry v Krista, často jeho duch ožije natolik, že se s nimi ztotožní a všechno naše trápení se obrátí v radost.“ I oproti utrpení považovala Alžběta tento měsíc intenzivní modlitby a čtení Písma za „nejvzácnější hodiny svého života“. Určitě proměňovaly i Viliama, kterého víra a láska k Písmu vzkvétaly. Několik dní před jeho smrtí 27. prosince 1803 Alžběta napsala: „Velmi často říká, že toto období v jeho životě bude vždy požehnané, ať už bude dál žít, anebo zemře. Jediné chvíle, které nepromrhal.“
Nová zkouška a naděje
Zatímco Alžběta a Anna Marie následující měsíce čekaly na zpáteční plavbu do Ameriky, byly hosty Fillicchiových, kteří byli horlivými katolíci. Truchlící vdova našla útěchu v návštěvách a modlitbách v různých kostelích. Jednoho dne Alžběta během bohoslužby pochopila katolickou víru v Kristovu skutečnou přítomnost na oltáři. Toto zjištění bylo tak nečekané a úžasné, že si pohroužila tvář do dlaní a rozplakala se. Alžběta jako horlivá protestantka měla v hluboké úctě symboliku chleba a vína. Dychtila po každé „svátostné neděli“ ve své církvi, kdy se rozdávalo přijímání jako připomenutí a příslib věčného života. Přestože ještě nebyla připravená věřit ve skutečnou přítomnost, myšlenka na ni ji hluboce rozrušila. „Jací šťastní bychom byli, kdybychom věřili v to, co věří tyto drahé duše,“ napsala své švagrové, „že mají Boha ve svatosti, přebývá v jejich kostelech a přinášejí ho k nemocným.“ A Boha oslovuje: „Jak šťastná bych byla, kdybych tě nacházela v chrámě tak jako oni. Kolik věcí bych ti řekla o svém nemocném srdci a o svých hříších!“
Alžbětu postupně přitahovala Katolická církev, ale když se vrátila do New Yorku a rozhodovala se, zda má konvertovat, nenacházela oporu v Písmu. Studovala Výklad katolického učení plný odkazů na Písmo, který jej dal Antonio Filicchi. A studovala i sedmdesáti pětistránkový obranný spis pastora Hobarta. Úplně popletená Alžběta zjistila, že Písmo už pro ni není zdrojem potěšení, ale strasti. „Každá strana, kterou otvírám, mate moji ubohou duši, padám na kolena a v slzách volám k Bohu, aby mě učil.“ Jediné, co mohla, bylo: kajícně se modlit žalmy a 119. žalm. Nakonec vzala Ježíše za slovo. Ne úplně bez humoru si představila, jak s dětmi stojí před Ním v hodině posledního soudu; tam vysvětluje svoje rozhodnutí stát se katoličkou jako odpověď na jeho ujištění, že navždy zůstane s církví, kterou založil (Mt 28, 20). „A jak poví: ,Blázni, nemyslel jsem to tak’… my řekneme: ,To tvoje slovo nás svedlo. Proto prosíme, omluv svoje ubohé blázny pro svoje vlastní slovo.’ „ Když 25. března 1805 Alžběta poprvé přistoupila ke svatému přijímání, už se více necítila v pasti mezi Písmem a církví. Jásavými úvodními verši 68. žalmu přivítala Ježíše ve svém srdci: „Povstane Bůh a rozprchnou se jeho nepřátelé.“ Byl to „triumf radosti a jásotu z příchodu osvoboditele“. A Antonio přivítal Alžbětu v církvi tím nejvhodnějším darem – katolickou Biblí.
Dva stoly, jedna hostina
Alžběta Setonová pokračovala - přes další temné doliny, - aby se stala vychovatelkou a později zakladatelkou řeholní společnosti. Všechna její činnost vycházela ze vztahu s Pánem, živeného Písmem a eucharistií. 4. ledna 1821 po posledním vroucím přijímání zemřela s Biblí v rukou. Když se ohlédneme zpět, můžeme říct, že Alžbětin život byl jako samotná mše - po liturgii slova následovala liturgie eucharistie. Katechismus hovoří, že „stůl připravený pro nás v eucharistii je totiž zároveň stůl Božího slova a stůl těla Páně“ (1346). Alžběta Setonová nejprve objevila jedno a potom druhé. To, jak si vážila obou stolů, nás povzbuzuje zakoušet oboje - Písmo i Chléb života.
