Autor: Cristina Siccardi
Zdroj: © Corrispondenza romana » corrispondenzaromana.it
Datum napsání:
04.03.2021
Svatý Josef - ochránce v kalamitách
Prožíváme měsíc zasvěcený sv. Josefu, ochránci církve a rodiny par excelence, kterému církevní otcové věnovali velkou pozornost a uvažovali o jeho láskyplné péči a ochraně, jakou poskytoval Panně Marii a Ježíšovi, kterého vychovával spolu s ní; stejným způsobem střeží a chrání mystické tělo Božího Syna - Církev svatou, pro kterou je Panna Maria dokonalým vzorem. Jak bychom se mohli za dnešní situace neobrátit s prosbami k svatému Josefu? Sto let po tragické pandemii španělské chřipky, která přivedla do nebe i fatimské pasáčky Františka (1908-1919) a Hyacintu (1910-1920), prožíváme dnes novou světovou epidemii zvanou coronavirus, spolu s ideologickou degenerací relativistického smýšlení, odpadlictví a zhroucení nauky a mravů, které se v církvi vynořují jako evidentní rozvrat a zmatek slov i činů.
Od sv. Justina (+167) k sv. Cyrilu Jeruzalémskému (+387), od sv. Cromatia (+ 408) po sv. Ambrože církevní otcové, kteří interpretovali události evangelia, zdůrazňují mimořádné vlastnosti sv. Josefa, jeho upřímnost, počestnost a spravedlnost ve slovech i skutcích. Sv. Jeroným (347-420) byl první, kdo reagoval na pomluvy v deliramenta apocriphorum a hájil panenství Panny Marie i panictví sv. Josefa. Sv. Augustin ho popisuje jako muže, který praktikoval spravedlnost, a protože nechtěl vydat Pannu Marii potupě, praktikoval také čistotu způsobem, jaký mu zjevil sám Bůh. Brzy nato o Vánocích 417 ve své promluvě o Kristově rodokmenu popisuje sv. Josefa, který nechtěl vystavit Pannu veřejnému hanobení. Sv. Augustin osvětluje význam jeho otcovství a ukazuje, jak Písmo vysvětluje, že Ježíš není potomek Josefův, protože Josef byl silně znepokojen, když zjistil, že Maria je v požehnaném stavu. Sv. biskup z Hypo pokládal za důležité vysvětlit Josefovo otcovství, protože generace, které vypočítává evangelium, směřují k Josefovi a nikoliv k Marii.
Vypočítejme generace v linii Josefově, protože stejným způsobem, jakým se stal čistým snoubencem, stal se i čistým otcem. Kolem roku 1000 mystikové a světci jako sv. Bernard (1090-1153) a sv. Bonaventura (1221-1274) líčili profil sv. Josefa jako služebníka dobrého, věrného a moudrého a rozšiřovali jeho úctu.
Podle sv. Tomáše Akvinského (1225-1274) přítomnost sv. Josefa byla pro plán spásy nezbytná, protože Maria a Ježíš potřebovali ochranu a péči lidského otce; položil tak základy k teologii o domnělém otci Krista v Summa Theologieae: je to manželství pravé a dokonalé pokud je o podstatu, a nikoliv o využití; Josef zachoval dokonalé panictví po celý svůj život, slib panenství zavazoval jak Marii tak Josefa. V roce 1847 Pius IX. (1792-1878) v dekretu Inclitus Patriarcha Ioseph rozšířil svátek sv. Josefa pro celou církev a 8. prosince 1870, po vyvrácení Porta Pia a strašném ohrožení Apoštolského Stolce dekretem Quemadmodum Deus posvátné kongregace pro obřady prohlásil sv. Josefa za Patrona univerzální církve, po Panně Marii jako druhého nejmocnějšího přímluvce a ochránce, a ustanovil liturgickou slavnost sv. Josefa na 19. března.
Za pontifikátu Lva XIII. (1810-1903), kdy již Evropa byla kořistí liberalismu, rozhodl se papež napsat encykliku vydanou 15. srpna 1889 pro podporu sv. Růžence spolu s modlitbou k sv. Josefu. Tento učitelský počin papeže Lva XIII. se snesl na církev a na nás jako balzám a terapie.
V neblahých dobách, kdy se zdá, že moc temnot se může odvážit všeho ke škodě katolicismu, církev vždy prosila Boha, svého autora a garanta s velikou horlivostí a vytrvalostí a vzývala o pomoc světce, zvláště vznešenou Pannu Matku Boží, v jejíž ochraně spatřuje největší záruku své bezpečnosti (...) Vidíme totiž, jak u mnohých hyne víra, základ všech křesťanských ctností; vidíme, jak vychladla láska a mládež se zkazila v mravech i smýšlení; všude se vyhrožuje násilím a zrazuje církev Ježíše Krista (...) nadutost den ze dne drzejší se pokouší zvrátit samotné základy náboženství. (...) V této obtížené a svízelné situaci, kdy zlo je silnější než lidské prostředky, nezbývá než prosit Boží moc o uzdravení, a to také skrze ochranu sv. Josefa, muže spravedlivého a čistého více než kdokoliv jiný. Pochází z královského rodu Davidova, je snoubencem Matky Boží a každému připomíná nenahraditelnou hodnotu a roli hlavy rodiny.
Otcovská autorita je nyní pošlapána feministickou a homosexuální ideologií, která znetvořila postavu otce a zdeptala její podstatné znaky. Muž rezignoval na své otcovské povinnosti a žena svěřila deformaci svého potomstva státu a vydala ho tak současné kultuře, zbavené všech hodnot, pravidel a principů, škole jako líhni ideologických nesmyslů za podpory smartfonů a médií. Vraťme se proto k velkému a ač tichému, přesto mocnému pomocníku církve a věřících. „Bůh mu dal přikázání pro svůj národ a ukázal mu svou vlídnost. Pro jeho věrnost a tichost si ho vyvolil z veškerého lidstva (viz čtení z knihy Sirachovcovy 45, 1-6) o svátku sv. Josefa 19. března.
Prožíváme měsíc zasvěcený sv. Josefu, ochránci církve a rodiny par excelence, kterému církevní otcové věnovali velkou pozornost a uvažovali o jeho láskyplné péči a ochraně, jakou poskytoval Panně Marii a Ježíšovi, kterého vychovával spolu s ní; stejným způsobem střeží a chrání mystické tělo Božího Syna - Církev svatou, pro kterou je Panna Maria dokonalým vzorem. Jak bychom se mohli za dnešní situace neobrátit s prosbami k svatému Josefu? Sto let po tragické pandemii španělské chřipky, která přivedla do nebe i fatimské pasáčky Františka (1908-1919) a Hyacintu (1910-1920), prožíváme dnes novou světovou epidemii zvanou coronavirus, spolu s ideologickou degenerací relativistického smýšlení, odpadlictví a zhroucení nauky a mravů, které se v církvi vynořují jako evidentní rozvrat a zmatek slov i činů.
Od sv. Justina (+167) k sv. Cyrilu Jeruzalémskému (+387), od sv. Cromatia (+ 408) po sv. Ambrože církevní otcové, kteří interpretovali události evangelia, zdůrazňují mimořádné vlastnosti sv. Josefa, jeho upřímnost, počestnost a spravedlnost ve slovech i skutcích. Sv. Jeroným (347-420) byl první, kdo reagoval na pomluvy v deliramenta apocriphorum a hájil panenství Panny Marie i panictví sv. Josefa. Sv. Augustin ho popisuje jako muže, který praktikoval spravedlnost, a protože nechtěl vydat Pannu Marii potupě, praktikoval také čistotu způsobem, jaký mu zjevil sám Bůh. Brzy nato o Vánocích 417 ve své promluvě o Kristově rodokmenu popisuje sv. Josefa, který nechtěl vystavit Pannu veřejnému hanobení. Sv. Augustin osvětluje význam jeho otcovství a ukazuje, jak Písmo vysvětluje, že Ježíš není potomek Josefův, protože Josef byl silně znepokojen, když zjistil, že Maria je v požehnaném stavu. Sv. biskup z Hypo pokládal za důležité vysvětlit Josefovo otcovství, protože generace, které vypočítává evangelium, směřují k Josefovi a nikoliv k Marii.
Vypočítejme generace v linii Josefově, protože stejným způsobem, jakým se stal čistým snoubencem, stal se i čistým otcem. Kolem roku 1000 mystikové a světci jako sv. Bernard (1090-1153) a sv. Bonaventura (1221-1274) líčili profil sv. Josefa jako služebníka dobrého, věrného a moudrého a rozšiřovali jeho úctu.
Podle sv. Tomáše Akvinského (1225-1274) přítomnost sv. Josefa byla pro plán spásy nezbytná, protože Maria a Ježíš potřebovali ochranu a péči lidského otce; položil tak základy k teologii o domnělém otci Krista v Summa Theologieae: je to manželství pravé a dokonalé pokud je o podstatu, a nikoliv o využití; Josef zachoval dokonalé panictví po celý svůj život, slib panenství zavazoval jak Marii tak Josefa. V roce 1847 Pius IX. (1792-1878) v dekretu Inclitus Patriarcha Ioseph rozšířil svátek sv. Josefa pro celou církev a 8. prosince 1870, po vyvrácení Porta Pia a strašném ohrožení Apoštolského Stolce dekretem Quemadmodum Deus posvátné kongregace pro obřady prohlásil sv. Josefa za Patrona univerzální církve, po Panně Marii jako druhého nejmocnějšího přímluvce a ochránce, a ustanovil liturgickou slavnost sv. Josefa na 19. března.
Za pontifikátu Lva XIII. (1810-1903), kdy již Evropa byla kořistí liberalismu, rozhodl se papež napsat encykliku vydanou 15. srpna 1889 pro podporu sv. Růžence spolu s modlitbou k sv. Josefu. Tento učitelský počin papeže Lva XIII. se snesl na církev a na nás jako balzám a terapie.
V neblahých dobách, kdy se zdá, že moc temnot se může odvážit všeho ke škodě katolicismu, církev vždy prosila Boha, svého autora a garanta s velikou horlivostí a vytrvalostí a vzývala o pomoc světce, zvláště vznešenou Pannu Matku Boží, v jejíž ochraně spatřuje největší záruku své bezpečnosti (...) Vidíme totiž, jak u mnohých hyne víra, základ všech křesťanských ctností; vidíme, jak vychladla láska a mládež se zkazila v mravech i smýšlení; všude se vyhrožuje násilím a zrazuje církev Ježíše Krista (...) nadutost den ze dne drzejší se pokouší zvrátit samotné základy náboženství. (...) V této obtížené a svízelné situaci, kdy zlo je silnější než lidské prostředky, nezbývá než prosit Boží moc o uzdravení, a to také skrze ochranu sv. Josefa, muže spravedlivého a čistého více než kdokoliv jiný. Pochází z královského rodu Davidova, je snoubencem Matky Boží a každému připomíná nenahraditelnou hodnotu a roli hlavy rodiny.
Otcovská autorita je nyní pošlapána feministickou a homosexuální ideologií, která znetvořila postavu otce a zdeptala její podstatné znaky. Muž rezignoval na své otcovské povinnosti a žena svěřila deformaci svého potomstva státu a vydala ho tak současné kultuře, zbavené všech hodnot, pravidel a principů, škole jako líhni ideologických nesmyslů za podpory smartfonů a médií. Vraťme se proto k velkému a ač tichému, přesto mocnému pomocníku církve a věřících. „Bůh mu dal přikázání pro svůj národ a ukázal mu svou vlídnost. Pro jeho věrnost a tichost si ho vyvolil z veškerého lidstva (viz čtení z knihy Sirachovcovy 45, 1-6) o svátku sv. Josefa 19. března.
