Na jisté cestě jednou ležel úplně zbytečný kámen. Byl to pěkný kulatý kámen, těžký asi jako lidská hlava, hezky šedomodrý. Ale nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost. Kámen je kámen, koho to zajímá? Zpočátku sotva čouhal ze země uprostřed cesty vedoucí do města. Společnost mu nechyběla: skoro všichni, kdo tudy procházeli, o něj zakopli. Někteří se spokojili s několika peprnými nadávkami a jiní ubohý kámen proklínali. Okovaná kopyta koní do něj prudce bušila, až odletovaly jiskry, které v noci zářily. Kámen byl čím dál smutnější. Co je to za život! Jednou na něj narazil rychle jedoucí kočár tak zprudka, že na něm zanechal viditelný šrám, který vypadal jako jizva.
Ze srážky ale vyšlo hůř kolo, rozlámalo se. Rozhněvaný kočí vypáčil kusem železa kámen ze země a hodil ho daleko od cesty. Kámen se nějakou chvíli smutně koulel, až se zastavil mezi jinými kameny v příkopě. „No tys nám tu chyběl, krasavče!“ křičely na něj ostatní kameny. „Ty jsi ale těžký, tlusťochu!“ řekly mu dva ploché a tenké kameny pokryté lesklými usazeninami. Kdyby mohly kameny plakat, propukl by kámen v zoufalý pláč. Ubohý kámen měl chuť se zahrabat do země a zmizet navždycky. Ale jednou ráno ho zvedly dvě silné ruce. „Tenhle se mi bude hodit!“ řekl nějaký hlas. „A co ty ostatní?“ zeptal se jiný muž. - „Ty můžeme také použít. Posbírejte je.“
Zatímco ostatní kameny házeli na vůz, kulatý kámen cestoval v mužově brašně. Když se z ní zase dostal ven, ocitl se na staveništi hemžícím se dělníky. Všichni pracovali na úžasné stavbě, která se už nyní dotýkala nebe, ačkoli ještě nebyla hotová. A zdi, mohutné oblouky i věže až do nebe, všechno bylo postaveno z šedomodrých kamenů, jako byl on. „To je úplný ráj!“ pomyslel si kámen, který nikdy neviděl nic krásnějšího. Mužovy ruce přejely po povrchu kamene jako hrubé pohlazení. „Ty taky budeš nahoře, kamaráde,“ řekl hlas. „Mám s tebou úžasné plány. Něco si vytrpíš, ale bude to stát zato.“ Odnesli kámen do kouta staveniště, kde skupina mužů vytesávala kamenné postavy světců. Jedna ze soch byla bez hlavy. Muž na ni ukázal a řekl: „Tomuhle jsem našel hlavu!“ Znovu pohladil kámen rukama a pokračoval: „Je dokonalý. Je k tomu jako stvořený. A tenhle tenký škrábanec mne přivedl na nápad...“
Kámen měl pocit, že se mu to snad zdá. Nikdo o něm ještě nikdy neřekl, že je „dokonalý“. Hned vzápětí ho ale stiskli do svěráku a ostré dláto ho začalo nelítostně trápit. Muž tesal razantně a zkušeně. Bolest byla silná, ale netrvala dlouho. Zbytečný kámen se proměnil v nádhernou hlavu světce, která byla umístěna na fasádu katedrály. Byla to socha, které si všichni všímali a ukazovali si na ni, protože byla něčím výjimečná: všichni ostatní světci byli vážní a zachmuření, ale tento světec se jako jediný usmíval. Umělec proměnil poranění od kola vozu v krásný úsměv. Úsměv plný pokoje a štěstí kamene, který našel své místo.
Pro své známé možná ne, ale pro Boha jsi „dokonalý“.