Jeden tatínek byl velmi zaměstnaný v práci a neměl skoro vůbec čas na děti. Přátelům vyprávěl: „Hryže mě svědomí. Říkám si: máš strašně málo času na děti.“ A tak si aspoň jednou týdně čas udělal. „Vrátil jsem se domů dřív, abych se jim věnoval. A co se stalo?“ Odmlčel se. „Nejstrašlivější chaos! Řádili jak pominutí, dokud jsem se nerozčílil a nezařval na ně: A dost! Příští týden zůstanu v práci!“ Načež mi nejstarší Leonardo odpověděl: „Zaplať pánbů! Stejně je s tebou jen otrava!“ Tatínek zůstal jako opařený, nezmohl se na slovo. Později si o tom ale s dětmi promluvil.
A prostřední Daniel mu otevřel oči: „Tatínku, když jsi tu s námi, hlavou jsi ještě v práci. Tváříš se strašně přísně, pomalu nás ani nevidíš a nikdy se nezasměješ. Pořád děláš šéfa!“ A když se otec zeptal, co by tedy měl změnit, Daniel mu hned odpověděl: „Směj se, tati. Aspoň někdy s náma blbni!“ A tak vytvořili společnou strategii. Ted, když je s nimi, musí každý jako první věc říct vtip. To odlehčí atmosféru: „Společný smích uvolňuje napětí!“ a odráží se na celém rodinném životě. Když je otec někdy ponořen do svých myšlenek, ještě zaujatý prací, některý ze synů mu řekne: „Zasměj se, tati, jsi doma!“
Jednou, když jsem se snažila přimět manžela a dcery, aby mi pomohli co nejrychleji uklidit nákup, Mario začal stavět na odiv svou žonglérskou zručnost se třemi pomeranči. Elisa a Eleonora byly nadšené. Já jsem se rozčílila. „No tak, lidi!“ zaječela jsem. „Doděláme nejdřív tuhle práci. Mario, odlož prosím tě ty pomeranče a postarej se o tu druhou tašku.“ Ve skutečnosti jsme vůbec nespěchali. Teprve později jsem si uvědomila, že jsem si měla ty okamžiky užít a umožnit, aby se z uklízení nákupu stala zábava. To se ze nič opravdu stal takový suchar?
Když jsme příště dělali to samé, vzala jsem dvě mandarinky a dala jsem si je na oči jako legrační brýle: Eleonora a Elisa se náramně bavily, Mario se smál a nakonec jsme nákup uklidili tak jako tak. Studie ukazují, že v rámci jevu zvaného „emotivní nákaza“ vstřebáváme emoce - ať už pozitivní, nebo negativní - od ostatních. Když si uděláme čas na blbnutí, můžeme se vzájemně „nakazit“ veselostí. A kdo je veselý, má o třicet procent větší pravděpodobnost, že bude šťastný, (jedna maminka)