Když se Petr narodil, celý svět ho obdivoval. Měl blonďaté vlásky, modré oči a tak krásně se smál na celý svět, že mu netrvalo dlouho a každého brzy okouzlil. Maminka své první děťátko hýčkala jako v bavlnce. Jen co Péťa zakřičel, hned se mohla přetrhnout, aby mu nějak ulevila nebo mu dala, co zrovna potřeboval. A že toho bylo! Nakrmit, přebalit, obléct, když cítil chladno, svléct, když zase příliš horko, pohoupat, zazpívat, pohladit nebo pomazlit. Tatínek byl na svého synka hrdý a rád se s ním chlubil. Všechny babičky Péťu milovaly, pravidelně jej jezdily navštěvovat a vozily mu dárky. Jen co si vzpomněl, že něco potřebuje, brzy to dostal. A tak se Péťa rychle naučil, že mu celý svět leží u nohou. Rodina s ním jezdila na výlety, byla to doba limonád, hranolků a neomezené zábavy na kolotočích.
Jednoho dne ale tatínek přivezl prazvláštní stvoření, které mamince vyskočilo z břicha. Byla to Adélka, Peťova nová sestra. Malý kluk sice věděl, že něco takového přijde. Maminka už nějakou dobu tloustla a občas utrousila něco jako: „Až budeme mít miminko…“ Ale kdo měl vědět, že to miminko bude pořád, ale považte, opravdu neustále v maminčině náručí. Kdo měl tušit, že bude křičet a vezme Péťovi nejen čas s maminkou a tatínkem, ale bude mu brát i hračky, jídlo, knížky, a dokonce mašinky. Když přijížděly babičky a dědečkové, situace se dál zhoršovala. Oni totiž nejdřív postávali u postýlky a houpali miminko, místo aby se věnovali Péťovi a postupem času začali chlapce ještě napomínat: „Půjč Adélce toho medvídka. Nestrkej Adélku. Poděl se."
Péťa vůbec nechápal, co se to stalo. Uměl už jezdit na koloběžce, kreslit auto a oblékat se, zatímco to mimino jen koukalo, kňouralo a batolilo se od ničeho k ničemu. Nebyla s ním kloudná řeč, a přesto ho měl každý rád. Dokonce to někdy vypadalo, že ho měli radši než Petříka. Péťa byl naštvaný a zklamaný. Myslel si, že ho maminka s tátou podrazili, když domů přivezli Adélku. Mají ho vůbec rádi? Naštěstí čas dokáže zahojit spoustu bolestí a zklamání. Péťa si na Adélku-vetřelce pomalu začal zvykat a udělal příslušná opatření. Své nejoblíbenější hračky si dával vysoko, kam Adélka nedosáhla. Začal pomáhat tátovi na zahradě, aby si s ním užil co nejvíc času. Lezl mamince na klín vždycky, když sestra usnula, aby mu maminka vyprávěla. Babičky a dědečkové dál brávali Péťu na výlety a dopřávali mu spoustu radostí.
Dokonce i Adélka se postupně naučila různé zábavné kousky. Kutálela s balony, časem se do nich naučila i kopat a házet s nimi. Dávala Péťovi ochutnat ze svých svačinek. A naučila se hrát si s panenkami. To si Petřík oddechl, když ji vláčky přestaly zajímat. O Vánocích si Péťa všiml, že zatímco Adélka dostává úplně nezajímavé holčičí hračky, na něj vždy čeká nějaké parádní auto se spoustou zajímavých funkcí. Tak to vypadá, že ani Ježíšek na Péťu nezapomněl. Jednou ve školce slyšel, jak si jeho kamarád Filip stěžuje, že si doma nemá s kým hrát a rodiče na něj nemají čas. Tomu Péťa vůbec nerozuměl, měl přece Adélku.
Byla sice ještě trošku nemotorná, ale i tak si užívali spoustu legrace. Třeba když mamince předváděli, jak křičí dinosauři. Když maminka zase narostla a doma se jednoho dne objevil malý Martínek, Péťa už věděl, co ho čeká. A měl s nového brášky radost. Pán Bůh to tak chce, abychom na světě nebyli sami, ale učili se vyjít se svými sestrami a bratry. Přeje si, abychom se uměli dělit nejen o hračky a sladkosti, ale i o lásku, pozornost, radosti a starosti. Díky našim sourozencům a kamarádům nás učí, jak mít rád druhé lidi a jak si nenechat ubližovat.