Najedná chodbě rehabilitačního ústavu pro tělesně postižené děti sedělo na zemi dítě s nepohyblivýma nohama uvězněnýma v nepohodlných kovových podpěrách a hekalo a kňouralo. „Tiziano, zvedni mě!“ fňukalo podrážděně směrem k mladé dobrovolnici, která na něj s úsměvem čekala s rozpřaženou náručí na konci chodby. „Pomoz mi!“ plakalo dítě. Ale dívka se usmívala a nepohnula se z místa. Dítě se naštvalo a se slzami v očích ze všech sil a s obrovskou námahou rukama pokrčilo nohy, takže se nakonec dokázalo postavit a vrávoravou chůzí se drobnými krůčky vydalo přes chodbu. Po nekonečné době došlo až k dívce, která na něj pořád čekala s úsměvem a otevřenou náručí. Dítě se vrhlo do náruče a zvolalo: „Úplně sám! Vidělas? Šel jsem úplně sám!“ Dívka ho k sobě s pláčem přitiskla a chvíli tak zůstali. Všichni, kdo šli kolem, s úžasem hleděli na ten okamžik čistého štěstí dívky a dítěte, kteří plakali v objetí.
Bůh na tebe čeká s otevřenou náručí, ale chce, aby ses snažil „úplně sám“.