Dělám taxikáře. Zákazníci nastoupí, sednou si vedle mě jako naprosto neznámí lidé a vyprávějí mi o životě. Potkal jsem lidi, jejichž život mě udivil, učinil lepším, rozesmál nebo zarmoutil. Nikdo mě ale nedojal tak jako žena, kterou jsem vezl jedné srpnové noci. Dostal jsem telefonát z klidné obytné čtvrti. Myslel jsem si, že povezu někoho z oslavy nebo nějakou dívku, která měla rozepři se svým milým, nebo dělníka, který musí brzy do práce v průmyslové zóně. Když jsem tedy kolem druhé po půlnoci dorazil, v domě byla tma, kromě jednoho osvětleného okna v prvním patře. Za takových okolností mnoho taxikářů párkrát zatroubí, minutku počkají a pak jedou.
Já ale znám pár chudých lidí, kteří jsou v některých případech závislí na taxislužbě jako jediném dopravním prostředku. Situace se mi zdála nejistá, a tak jsem vyšel až ke dveřím a zaklepal. „Okamžik,“ ozval se křehký hlas. Slyšel jsem, jak se něco táhne po podlaze, a po dlouhé pauze se dveře otevřely. Objevila se přede mnou asi osmdesátiletá paní. V ruce měla malý nylonový kufřík. Všechen nábytek v bytě byl přikrytý potahy, na stěnách nebyly žádné hodiny, nikde žádná ozdoba nebo náčiní. V jednom rohu byla kartónová krabice plná fotografií a vitrínka. Nepřestávala mi děkovat za laskavost. „To nic není,“ řekl jsem. „Chci se ke svým zákazníkům chovat tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce.“ „Určitě jste dobrý syn,“ odpověděla.
Když jsme došli k taxíku, dala mi adresu a pak se zeptala: „Mohl byste jet přes centrum?“ „To je ale zajížďka,“ odpověděl jsem rychle. Požádala mě, abych projel kolem jednoho obchodu s nábytkem, kde kdysi bývala tančírna, kam zamlada chodívala tancovat. Poprosila mě, abych zpomalil před některou budovou nebo před nějakým temným koutem a neříkala nic… Jakmile se na obzoru objevily první paprsky slunce, řekla: „Jsem unavená, pojedeme.“ Mlčela, dokud jsem nedojel na místo, které mi udala. K taxíku přiběhly dvě ošetřovatelky, jak nejrychleji mohly. Byly velmi milé a hlídaly každý její pohyb.
Pravděpodobně už na ni čekaly. Otevřel jsem zavazadlový prostor a donesl jsem kufřík až ke dveřím. Paní seděla na kolečkovém křesle. „Kolik jsem dlužna?“ zeptala se a hledala v kabelce peníze. „Nic,“ řekl jsem. „Musíte přece z něčeho žít,“ odpověděla. „Mám i jiné zákazníky,“ řekl jsem. Pak jsem se bez rozmyslu sklonil a objal jsem ji. Také mě silně objala a řekla: „To jsem potřebovala, pořádně obejmout!“ Stiskla mi ruku a pak se rozjela k rannímu slunci. Jako by se mi uvnitř zavřely dveře. Byl to zvuk skončeného života. Toho dne už jsem nebral žádné klienty a celý den jsem bez cíle jezdil sem a tam. Myslím, že jsem za celý život neudělal nic důležitějšího.
Polibek nebo objetí mohou být darem života. Je to i příkaz Svatého Pavla: „Pozdravujte se navzájem svátým políbením.“ (2 Kor 13, 11-13)