Autor: Anneli Klipphahn
Zdroj: © Ethos č. 4/2006 | ethosfund.ch
Datum napsání:
15.04.2006
Stará kůlna
„Dnes jsem vám přinesla něco zvláštního,“ říká teta Lipková v nedělní škole. Děti zvědavě hledí na malou krabičku, kterou teta drží v ruce. Konečně ji otevře a vytahuje malou houpačku. „Jé!“ žasne Ríša, „ta je celá ze železa! “ „Tonda vysvětluje: „To je plechová hračka, ta musí být hodně stará. Já jsem to viděl v muzeu! “ „Ano,“ vysvětluje teta Lipková, „dřív si děti hrály s takovými věcmi. A tuhle...“ trošku do ní žduchla a ona se rozhoupala, „mi dal pan Dvořák.“ „Toho znám!“ říká Franta, „to je ten starý pán, který má vedle domu na zahradě starou kůlnu.“ Teta Lipková přikyvuje. „V té staré kůlně má pan Dvořák ještě spoustu dalších takových věcí. Kdysi je sbíral, ale teď už s tím končí. Jestli chcete, můžeme se tam jít teď spolu podívat.“
„Teď hned?“ ptá se Lída překvapeně. „Ano,“ říká teta Lipková, „teď hned.“ „A pan Dvořák nám opravdu něco dá?“ pochybuje Tonda. Teta Lipková potvrzuje: „Ano, tak to říkal, pokud tam něco najdeme, můžeme si to vzít s sebou.“ Všechny děti začínají vzrušeně štěbetat. Během nedělní školy jít do staré kůlny! - Tak tohle tady ještě nebylo! Cestou k panu Dvořákovi si povídají o starých hračkách, které mají doma ještě po svých rodičích nebo po dědečkovi a babičce. Konečně stojí před dveřmi pana Dvořáka a Naďa zazvoní. Po chvilce se ve dveřích objevuje starý pán. Přátelsky vítá tetu Lipkovou a děti: „To je dobře, že jste si přišli pro nějakou hračku z mojí staré kůlny. Můžete si vzít všechno, co najdete, já už to nebudu potřebovat. Počkejte, donesu klíč...“
„Slyšels to?“ šeptá Ríša Tondovi, „můžeme si vzít všechno, co najdeme!“ „Asi se musel zbláznit!“ odpovídá Tonda. „Taková houpačka má dost velkou cenu, říkal můj strejda. Takové věci se přece nedávají zadarmo.“ „Však si počkejme,“ šušká Lída. „Možná je to všechno staré a rozbité.“ „To nevadí,“ brání se Tonda. „I když je to rozbité, má to cenu.“ Pan Dvořák se vrací s klíčem v ruce a podává ho s úsměvem tetě Lipkové. „Tak příjemnou zábavu,“ říká a lišácky na ni mrkne.
Teta Lipková se směje: “Děkujeme, pane Dvořák!“ Naďa šťouchne do Táni: „Viděla jsi, jak na tetu mrkal?“ Táňa pokrčí rameny: „No a?“ „To určitě něco znamená,“ říká Naďa. „Ale kdepak, to lidi dělají jen tak z legrace,“ reaguje Táňa a spěchá za ostatními. „Kdo to chce otevřít?“ ptá se teta Lipková před kůlnou? „Já, já!“ volají všichni jeden přes druhého. Teta Lipková podá klíč Ríšo- vi. Ten má s otvíráním práci, protože starý zámek jde ztuha a pořádně skřípe! Dveře se rozletí a všechny děti se tlačí dovnitř. Tam zůstávají v úžasu stát.
„Jé,“ uklouzne Lídě. Po chvíli Tonda vzdychne: „Tady nic nenajdeme!“ „Tady je teda nepořádek!“ souhlasí Ríša s kamarádem. Má pravdu. Kůlna je plná starého harampádí, všechno naházené na sobě. Různé staré stroje, přístroje, polámaný nábytek, střepy skla, pytle s hadry, papírové pytle, ze kterých se sype křída a písek, kbelík se štěrkem, další kýbl se železnými součástkami. Tamhle je hromada dřeva a uhlí, velké a malé krabice, různé kartony, hromady balíků novin a knih a mezitím ještě spousta drobností.
Naďa najednou zapiští: „Íííííí!“ a ukazuje prstem do rohu. Ríša se směje: „Á to byla jen malá myška!“ Ale Naďa, Lída a Táňa jsou už z kůlny venku, mají z ní hrůzu. „Pojďte,“ říká teta Lipková a zavírá za dětmi dveře. Když stojí s klíčem v ruce přede dveřmi, pan Dvořák je zve dovnitř. V malém útulném pokoji si všichni sedají kolem kulatého stolu. Pan Dvořák si odkašle: „Budete se divit, proč vás teta Lipková zavedla během nedělní školy do mojí staré kůlny, kde je takový nepořádek. To byl můj nápad, protože jsem vám chtěl něco vyprávět. Už jsem o tom s ní mluvil a ona říkala, že je to dobrý nápad.
Když jsem byl mladý, v Boha jsem nevěřil. Vlastně jsem o Pánu Ježíši slyšel teprve nedávno. Dřív jsem měl velké plány. Chtěl jsem mít nějaké dobré zaměstnání a vydělat spoustu peněz, procestovat svět, mít hodně přátel, postavit si hezký dům, mít rodinu a tak dál... Mel jsem hodně cílů, některé se mi podařilo uskutečnit, některé ne. Většinou se mi v životě dařilo docela dobře. Měl jsem rodinu, střechu nad hlavou, měl jsem co jíst a čím se oblékat, měl jsem práci, ze které jsem sice nezbohatl, ale vždycky jsem vydělal tolik, abych se tu a tam mohl někam vydat na cestu. Navenek se mi opravdu vedlo docela dobře, ale uvnitř, v sobě jsem měl vždycky takovou touhu... a nevěděl jsem po čem. Zkoušel jsem všechno možné, ale ta touha zůstávala pořád neukojená.
Jednoho dne jsem začal sbírat různé věci. Sbíral jsem poštovní známky, knihy, staré hračky, nástroje - prostě bylo toho pořád víc. Moji známí věděli o mé vášni. Než něco vyhodili, vždycky se mě zeptali, jestli to chci, většinou jsem to dal do kůlny. Myslel jsem si, že kůlna je dost velká, že jednoho dne všechno vytřídím a spoustu věcí prodám. Kdo ví, kolik tím vydělám... Ale na třídění nikdy ne-došlo, byl z toho pořád větší a větší nepořádek - a teď víte sami, jak to tam vypadá. Letos na jaře mě můj známý vzal na jednu akci v jejich sboru. Byla tam na návštěvě skupina mladých lidí. Celý týden každý večer vyprávěli o své víře v Boha, zpívali, modlili se s těmi, kdo tam přišli. Říkám, že jsem nikdy v Boha nevěřil a už hodně dlouho jsem nebyl v žádném sboru ani kostele, vlastně jsem jen chtěl vyjít kamarádovi vstříc.
Když jsem tam ale tak seděl, najednou mě zaujalo, co ti mladí lidé vypravují. A ty písně, to byla samá radost, zpívali opravdu ze srdce - něco takového jsem ještě nezažil. Druhý ve-čer jsem šel znovu, další zase - chodil jsem tam celý týden. Najednou jsem viděl, že tam Ježíš opravdu je a že mě má rád. Poslední večer si kamarád se mnou dlouho povídal. Modlili jsme se spolu a odevzdal jsem svůj život Ježíši. V mém srdci nastal pokoj. Ta touha, kterou jsem celý život v srdci cítil, je touha po Pánu Ježíši. Nedá se ničím jiným utišit, ani penězi nebo majetkem, ani úctou nebo mocí a už vůbec ne nesmyslným sbíráním kdejakých věcí. Teď jsem si uklidil ve svém životě, ale tam v té staré kůlně jsem to ještě nestihl.“ „Jak to myslíte?“ ptá se Ríša nechápavě. Jak jste si ve svém životě uklidil?“
„Víte, v mém životě to dřív vypadalo jako v té kůlně. Měl jsem dobré i špatné vlastnosti. Řadu věcí jsem udělal dobře, ale mnoho jsem toho taky pokazil. Každý člověk udělá někdy chybu, ale záleží na tom, jak se s tím vypořádá. Dá se to udělat tak, jako by se nic nestalo. Pak v nás ta vina zůstává a nabaluje se na ni stále víc nedobrých věcí. Když ale hřích Pánu Ježíši vyznáme, tak on vinu vezme pryč. To je ten úklid. Náš život je pak zase čistý. „Aha, už rozumím,“ hlásí se Ríša. „Když se všechno harampádí z kůlny vynese, pak najdeme, co má cenu. Například tu kovovou houpačku. A když Ježíši přinesu svoje hříchy, tak v mém srdci bude zase místo na dobré myšlenky a tak.“
Pan Dvořák se směje: „To jsi řekl správně. Já bych to neuměl vyjádřit lip. Ale nejdůležitější je, že ve svém srdci uděláš místo pro Ježíše.“ Tonda vzdychá: „Ale přesto jsem zklamaný. Myslel jsem si, že si z té staré kůlny můžeme něco vzít.“ Vkládá se do toho teta Lipková: „Dnes máme málo času, abychom v kůlně hledali poklady. Ale jestli chcete a rodiče vám to dovolí, můžete panu Dvořákovi s úklidem pomáhat.“ „To by bylo skvělé, kdybyste mi pomohli,“ přikyvuje starý pán. „A když najdeme nějaké další kovové hračky?“ ptá se Tonda. „Pak si je samozřejmě můžete nechat, ujišťuje ho pan domácí. „Tu kovovou hračku a všechno ostatní, co se vám z těch věcí bude líbit. Ale pozor...“ zvedá prst a stejně lišácky mrkne na Tondu, „ať se z tebe nestane stejný sběratel, jako jsem byl já!“
„Dnes jsem vám přinesla něco zvláštního,“ říká teta Lipková v nedělní škole. Děti zvědavě hledí na malou krabičku, kterou teta drží v ruce. Konečně ji otevře a vytahuje malou houpačku. „Jé!“ žasne Ríša, „ta je celá ze železa! “ „Tonda vysvětluje: „To je plechová hračka, ta musí být hodně stará. Já jsem to viděl v muzeu! “ „Ano,“ vysvětluje teta Lipková, „dřív si děti hrály s takovými věcmi. A tuhle...“ trošku do ní žduchla a ona se rozhoupala, „mi dal pan Dvořák.“ „Toho znám!“ říká Franta, „to je ten starý pán, který má vedle domu na zahradě starou kůlnu.“ Teta Lipková přikyvuje. „V té staré kůlně má pan Dvořák ještě spoustu dalších takových věcí. Kdysi je sbíral, ale teď už s tím končí. Jestli chcete, můžeme se tam jít teď spolu podívat.“
„Teď hned?“ ptá se Lída překvapeně. „Ano,“ říká teta Lipková, „teď hned.“ „A pan Dvořák nám opravdu něco dá?“ pochybuje Tonda. Teta Lipková potvrzuje: „Ano, tak to říkal, pokud tam něco najdeme, můžeme si to vzít s sebou.“ Všechny děti začínají vzrušeně štěbetat. Během nedělní školy jít do staré kůlny! - Tak tohle tady ještě nebylo! Cestou k panu Dvořákovi si povídají o starých hračkách, které mají doma ještě po svých rodičích nebo po dědečkovi a babičce. Konečně stojí před dveřmi pana Dvořáka a Naďa zazvoní. Po chvilce se ve dveřích objevuje starý pán. Přátelsky vítá tetu Lipkovou a děti: „To je dobře, že jste si přišli pro nějakou hračku z mojí staré kůlny. Můžete si vzít všechno, co najdete, já už to nebudu potřebovat. Počkejte, donesu klíč...“
„Slyšels to?“ šeptá Ríša Tondovi, „můžeme si vzít všechno, co najdeme!“ „Asi se musel zbláznit!“ odpovídá Tonda. „Taková houpačka má dost velkou cenu, říkal můj strejda. Takové věci se přece nedávají zadarmo.“ „Však si počkejme,“ šušká Lída. „Možná je to všechno staré a rozbité.“ „To nevadí,“ brání se Tonda. „I když je to rozbité, má to cenu.“ Pan Dvořák se vrací s klíčem v ruce a podává ho s úsměvem tetě Lipkové. „Tak příjemnou zábavu,“ říká a lišácky na ni mrkne.
Teta Lipková se směje: “Děkujeme, pane Dvořák!“ Naďa šťouchne do Táni: „Viděla jsi, jak na tetu mrkal?“ Táňa pokrčí rameny: „No a?“ „To určitě něco znamená,“ říká Naďa. „Ale kdepak, to lidi dělají jen tak z legrace,“ reaguje Táňa a spěchá za ostatními. „Kdo to chce otevřít?“ ptá se teta Lipková před kůlnou? „Já, já!“ volají všichni jeden přes druhého. Teta Lipková podá klíč Ríšo- vi. Ten má s otvíráním práci, protože starý zámek jde ztuha a pořádně skřípe! Dveře se rozletí a všechny děti se tlačí dovnitř. Tam zůstávají v úžasu stát.
„Jé,“ uklouzne Lídě. Po chvíli Tonda vzdychne: „Tady nic nenajdeme!“ „Tady je teda nepořádek!“ souhlasí Ríša s kamarádem. Má pravdu. Kůlna je plná starého harampádí, všechno naházené na sobě. Různé staré stroje, přístroje, polámaný nábytek, střepy skla, pytle s hadry, papírové pytle, ze kterých se sype křída a písek, kbelík se štěrkem, další kýbl se železnými součástkami. Tamhle je hromada dřeva a uhlí, velké a malé krabice, různé kartony, hromady balíků novin a knih a mezitím ještě spousta drobností.
Naďa najednou zapiští: „Íííííí!“ a ukazuje prstem do rohu. Ríša se směje: „Á to byla jen malá myška!“ Ale Naďa, Lída a Táňa jsou už z kůlny venku, mají z ní hrůzu. „Pojďte,“ říká teta Lipková a zavírá za dětmi dveře. Když stojí s klíčem v ruce přede dveřmi, pan Dvořák je zve dovnitř. V malém útulném pokoji si všichni sedají kolem kulatého stolu. Pan Dvořák si odkašle: „Budete se divit, proč vás teta Lipková zavedla během nedělní školy do mojí staré kůlny, kde je takový nepořádek. To byl můj nápad, protože jsem vám chtěl něco vyprávět. Už jsem o tom s ní mluvil a ona říkala, že je to dobrý nápad.
Když jsem byl mladý, v Boha jsem nevěřil. Vlastně jsem o Pánu Ježíši slyšel teprve nedávno. Dřív jsem měl velké plány. Chtěl jsem mít nějaké dobré zaměstnání a vydělat spoustu peněz, procestovat svět, mít hodně přátel, postavit si hezký dům, mít rodinu a tak dál... Mel jsem hodně cílů, některé se mi podařilo uskutečnit, některé ne. Většinou se mi v životě dařilo docela dobře. Měl jsem rodinu, střechu nad hlavou, měl jsem co jíst a čím se oblékat, měl jsem práci, ze které jsem sice nezbohatl, ale vždycky jsem vydělal tolik, abych se tu a tam mohl někam vydat na cestu. Navenek se mi opravdu vedlo docela dobře, ale uvnitř, v sobě jsem měl vždycky takovou touhu... a nevěděl jsem po čem. Zkoušel jsem všechno možné, ale ta touha zůstávala pořád neukojená.
Jednoho dne jsem začal sbírat různé věci. Sbíral jsem poštovní známky, knihy, staré hračky, nástroje - prostě bylo toho pořád víc. Moji známí věděli o mé vášni. Než něco vyhodili, vždycky se mě zeptali, jestli to chci, většinou jsem to dal do kůlny. Myslel jsem si, že kůlna je dost velká, že jednoho dne všechno vytřídím a spoustu věcí prodám. Kdo ví, kolik tím vydělám... Ale na třídění nikdy ne-došlo, byl z toho pořád větší a větší nepořádek - a teď víte sami, jak to tam vypadá. Letos na jaře mě můj známý vzal na jednu akci v jejich sboru. Byla tam na návštěvě skupina mladých lidí. Celý týden každý večer vyprávěli o své víře v Boha, zpívali, modlili se s těmi, kdo tam přišli. Říkám, že jsem nikdy v Boha nevěřil a už hodně dlouho jsem nebyl v žádném sboru ani kostele, vlastně jsem jen chtěl vyjít kamarádovi vstříc.
Když jsem tam ale tak seděl, najednou mě zaujalo, co ti mladí lidé vypravují. A ty písně, to byla samá radost, zpívali opravdu ze srdce - něco takového jsem ještě nezažil. Druhý ve-čer jsem šel znovu, další zase - chodil jsem tam celý týden. Najednou jsem viděl, že tam Ježíš opravdu je a že mě má rád. Poslední večer si kamarád se mnou dlouho povídal. Modlili jsme se spolu a odevzdal jsem svůj život Ježíši. V mém srdci nastal pokoj. Ta touha, kterou jsem celý život v srdci cítil, je touha po Pánu Ježíši. Nedá se ničím jiným utišit, ani penězi nebo majetkem, ani úctou nebo mocí a už vůbec ne nesmyslným sbíráním kdejakých věcí. Teď jsem si uklidil ve svém životě, ale tam v té staré kůlně jsem to ještě nestihl.“ „Jak to myslíte?“ ptá se Ríša nechápavě. Jak jste si ve svém životě uklidil?“
„Víte, v mém životě to dřív vypadalo jako v té kůlně. Měl jsem dobré i špatné vlastnosti. Řadu věcí jsem udělal dobře, ale mnoho jsem toho taky pokazil. Každý člověk udělá někdy chybu, ale záleží na tom, jak se s tím vypořádá. Dá se to udělat tak, jako by se nic nestalo. Pak v nás ta vina zůstává a nabaluje se na ni stále víc nedobrých věcí. Když ale hřích Pánu Ježíši vyznáme, tak on vinu vezme pryč. To je ten úklid. Náš život je pak zase čistý. „Aha, už rozumím,“ hlásí se Ríša. „Když se všechno harampádí z kůlny vynese, pak najdeme, co má cenu. Například tu kovovou houpačku. A když Ježíši přinesu svoje hříchy, tak v mém srdci bude zase místo na dobré myšlenky a tak.“
Pan Dvořák se směje: „To jsi řekl správně. Já bych to neuměl vyjádřit lip. Ale nejdůležitější je, že ve svém srdci uděláš místo pro Ježíše.“ Tonda vzdychá: „Ale přesto jsem zklamaný. Myslel jsem si, že si z té staré kůlny můžeme něco vzít.“ Vkládá se do toho teta Lipková: „Dnes máme málo času, abychom v kůlně hledali poklady. Ale jestli chcete a rodiče vám to dovolí, můžete panu Dvořákovi s úklidem pomáhat.“ „To by bylo skvělé, kdybyste mi pomohli,“ přikyvuje starý pán. „A když najdeme nějaké další kovové hračky?“ ptá se Tonda. „Pak si je samozřejmě můžete nechat, ujišťuje ho pan domácí. „Tu kovovou hračku a všechno ostatní, co se vám z těch věcí bude líbit. Ale pozor...“ zvedá prst a stejně lišácky mrkne na Tondu, „ať se z tebe nestane stejný sběratel, jako jsem byl já!“
