Autor: Anneli Klipphahn
Zdroj: © Ethos č. 2/2015 | ethosfund.ch
Datum napsání:
27.06.2016
Slunce za mraky
Johanka sedí ve třídě a vůbec se nemůže soustředit. Pořád se dívá směrem k oknu a z okna ven. Počasí venku odpovídá její náladě. Slunce celý den snad ani nevykouklo, všechno je šedé a ponuré. Kapky deště bičují okenní tabulky, ulice a cesty byly už ráno plné kaluží a bláta. O přestávce se jí ptá kamarádka Simona: „Půjdeš si dnes odpoledne k nám hrát?" Johanka zakroutí hlavou. Simona se ptá dál: „A mohla bych přijít za tebou?" Johanka znovu zakroutí hlavou. Simona se zklamaně podívá na Johanku: „Co se s tebou děje? Do ničeho se ti nechce!"
Johanka mlčí, jen pokrčí rameny a odvrátí oči. Ale Simona jí nedá pokoj: „No, skoro si myslím, že se se mnou vůbec nechceš kamarádit." Johanka se mlčky otočí. Během hodiny si Simona šušká s Aničkou a obě se každou chvíli dívají na Johanku. „Aha, to se určitě baví o mně," myslí si Johanka a vztekle na ně vyplázne jazyk. Simona nechápavě zakroutí hlavou a Anička si poklepe prstem na čelo. Po vyučování to Simona zkouší ještě jednou: „Johanko, řekni mi konečně, co se stalo, chtěla bych ti nějak pomoct!" „Dej mi pokoj," okřikne ji Johanka. Přitom jí smutně prolétne hlavou: „Mně nemůže pomoct nikdo…“
Ani u oběda nemá na nic chuť a jen se vrtá v jídle na talíři. „No tak, jez aspoň trochu," říká jí babička. Ale Johanka jen zakroutí hlavou. Pak se zavře ve svém pokoji, lehne si na postel a dá se do pláče. Někdo zvoní. Slyší, jak babička otvírá a s někým mluví. Potom zaslechne kroky, které vedou přímo k jejímu pokoji. Johanka se posadí a rychle si otře slzy. Otvírají se dveře a vchází Simona: „Ahoj, Johanko, nezahrajeme si spolu něco?" Johanka neřekne nic a jen hledí do země. Simona si sedne vedle ní, vzdychne a položí jí ruku na rameno: „Johanko, opravdu si o tebe dělám starosti! Řekni mi, prosím tě, co je s tebou. Jsme přece kamarádky."
Teď už se Johanka neovládne a propukne v pláč. Pláče a pláče, slzy se jí kutálí po tváři, nemůže přestat. „Maminka je už celý týden nemocná! Tak přijela babička, aby nám pomáhala. Je sice moc milá, ale já bych chtěla, aby maminka byla zase zdravá. Ale nelepší se to a asi bude muset do nemocnice…“ vzlyká. Simona soucitně poslouchá. Potom jednoduše vezme Johanku kolem ramen. Obě děvčata sedí dlouhou chvíli jen tak vedle sebe. Najednou dostane Simona nápad: „Máš kus papíru a tužku," říká. Johanka kývne hlavou směrem ke svému psacímu stolu: „V horním šuplíku."
Simona se posadí za stůl, vezme si list papíru a pastelky a začíná kreslit. Johanka si po chvíli otře slzy, vstane a dívá se kamarádce přes rameno. Simona nakreslila dívku, je celá zahalená do tmavého mraku. Ale nahoře nad mrakem svítí sluníčko. Mrak obklopuje jasné světlo, na několika místech se světlo prodere až do tmy. Ale dívka na obrázku je nevidí, protože se dívá směrem, kde je úplná tma. Když je Simona hotova, dolů pod obrázek napíše: „Sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin." (Micheáš 7,8). Pak obrázek podá Johance a říká: „To je jeden citát z Bible. Moc mi pomohl, když jsem jednou byla moc smutná.
„Díky," odvětí Johanka. „Budu se za tebe modlit," slibuje Simona. „Pán Ježíš je vždycky tady a slyší všechno, co mu říkáme." „Ale…, ale…“ zakňourá Johanka. „Víš…, já si na to nevzpomenu." Simona nato řekne: „To tak někdy bývá. Člověk to vždycky tak necítí. Ale on je přesto pořád s námi. Stejně jako slunko za mraky. A je taky s tvou maminkou. Tím jsem si jista!" „Určitě?" „Určitě!" Johanka pořád ještě drží obrázek v ruce a prohlíží si ho. Potom ho ukáže kamarádce a tiše řekne: „Děkuji, ale… nemohla bys mi to nakreslit ještě jednou?" „To samé? Dvakrát stejný obrázek?" diví se Simona. Johanka přikývne. „Víš, pro maminku. A tento obrázek si teď pověsím nad postel. Ať mám pořád na očích, že Pán Ježíš je se mnou." „To není problém," usměje se Simona, znovu si sedá k psacímu stolu a kreslí znovu stejný obrázek.
Johanka sedí ve třídě a vůbec se nemůže soustředit. Pořád se dívá směrem k oknu a z okna ven. Počasí venku odpovídá její náladě. Slunce celý den snad ani nevykouklo, všechno je šedé a ponuré. Kapky deště bičují okenní tabulky, ulice a cesty byly už ráno plné kaluží a bláta. O přestávce se jí ptá kamarádka Simona: „Půjdeš si dnes odpoledne k nám hrát?" Johanka zakroutí hlavou. Simona se ptá dál: „A mohla bych přijít za tebou?" Johanka znovu zakroutí hlavou. Simona se zklamaně podívá na Johanku: „Co se s tebou děje? Do ničeho se ti nechce!"
Johanka mlčí, jen pokrčí rameny a odvrátí oči. Ale Simona jí nedá pokoj: „No, skoro si myslím, že se se mnou vůbec nechceš kamarádit." Johanka se mlčky otočí. Během hodiny si Simona šušká s Aničkou a obě se každou chvíli dívají na Johanku. „Aha, to se určitě baví o mně," myslí si Johanka a vztekle na ně vyplázne jazyk. Simona nechápavě zakroutí hlavou a Anička si poklepe prstem na čelo. Po vyučování to Simona zkouší ještě jednou: „Johanko, řekni mi konečně, co se stalo, chtěla bych ti nějak pomoct!" „Dej mi pokoj," okřikne ji Johanka. Přitom jí smutně prolétne hlavou: „Mně nemůže pomoct nikdo…“
Ani u oběda nemá na nic chuť a jen se vrtá v jídle na talíři. „No tak, jez aspoň trochu," říká jí babička. Ale Johanka jen zakroutí hlavou. Pak se zavře ve svém pokoji, lehne si na postel a dá se do pláče. Někdo zvoní. Slyší, jak babička otvírá a s někým mluví. Potom zaslechne kroky, které vedou přímo k jejímu pokoji. Johanka se posadí a rychle si otře slzy. Otvírají se dveře a vchází Simona: „Ahoj, Johanko, nezahrajeme si spolu něco?" Johanka neřekne nic a jen hledí do země. Simona si sedne vedle ní, vzdychne a položí jí ruku na rameno: „Johanko, opravdu si o tebe dělám starosti! Řekni mi, prosím tě, co je s tebou. Jsme přece kamarádky."
Teď už se Johanka neovládne a propukne v pláč. Pláče a pláče, slzy se jí kutálí po tváři, nemůže přestat. „Maminka je už celý týden nemocná! Tak přijela babička, aby nám pomáhala. Je sice moc milá, ale já bych chtěla, aby maminka byla zase zdravá. Ale nelepší se to a asi bude muset do nemocnice…“ vzlyká. Simona soucitně poslouchá. Potom jednoduše vezme Johanku kolem ramen. Obě děvčata sedí dlouhou chvíli jen tak vedle sebe. Najednou dostane Simona nápad: „Máš kus papíru a tužku," říká. Johanka kývne hlavou směrem ke svému psacímu stolu: „V horním šuplíku."
Simona se posadí za stůl, vezme si list papíru a pastelky a začíná kreslit. Johanka si po chvíli otře slzy, vstane a dívá se kamarádce přes rameno. Simona nakreslila dívku, je celá zahalená do tmavého mraku. Ale nahoře nad mrakem svítí sluníčko. Mrak obklopuje jasné světlo, na několika místech se světlo prodere až do tmy. Ale dívka na obrázku je nevidí, protože se dívá směrem, kde je úplná tma. Když je Simona hotova, dolů pod obrázek napíše: „Sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin." (Micheáš 7,8). Pak obrázek podá Johance a říká: „To je jeden citát z Bible. Moc mi pomohl, když jsem jednou byla moc smutná.
„Díky," odvětí Johanka. „Budu se za tebe modlit," slibuje Simona. „Pán Ježíš je vždycky tady a slyší všechno, co mu říkáme." „Ale…, ale…“ zakňourá Johanka. „Víš…, já si na to nevzpomenu." Simona nato řekne: „To tak někdy bývá. Člověk to vždycky tak necítí. Ale on je přesto pořád s námi. Stejně jako slunko za mraky. A je taky s tvou maminkou. Tím jsem si jista!" „Určitě?" „Určitě!" Johanka pořád ještě drží obrázek v ruce a prohlíží si ho. Potom ho ukáže kamarádce a tiše řekne: „Děkuji, ale… nemohla bys mi to nakreslit ještě jednou?" „To samé? Dvakrát stejný obrázek?" diví se Simona. Johanka přikývne. „Víš, pro maminku. A tento obrázek si teď pověsím nad postel. Ať mám pořád na očích, že Pán Ježíš je se mnou." „To není problém," usměje se Simona, znovu si sedá k psacímu stolu a kreslí znovu stejný obrázek.
