Bylo jednou jedno horské jezírko, malé a modrozelené. Připomínalo drahokam zasazený do malé zelené misky. Jeho břehy porostlé zeleným mechem byly posety růžovými a žlutými květy. Vysoký skalní štít vrhal svůj chladný stín na hladinu jezírka, sotva zčeřeného lehounkým dechem vánku. Každý den sem chodila pít srnčí rodinka. Nořili tlamy do vody zlehka, že ji ani nezvířili. Malí tvorečci se radovali z toho kousku nebe spadlého na zem, jenž proměňoval zapadlý kousek světa v malý ráj. Nejočekávanější chvílí u jezírka byl soumrak.
Jakmile slunce zapadlo a nebe potemnělo, za horským štítem vykoukla hvězda a odrážela se v jezeře. „Ahoj," zašeptala svým chvějivým světlem. „Rádo tě vidím!" zavlnilo se jezírko. „Já také!" odpovídala hvězda. Vždyť se znali celá staletí. „Jak to jde nahoře?" ptalo se jezírko. „Hvězdy v Malém voze už se zase pohádaly a teď spolu nemluví. Saturn se čím dál víc vytahuje, že prý má prstence podle poslední módy." „Jako obvykle,“ povzdechlo si jezírko. „Jako obvykle,“ přitakala hvězda. „Jsme tak jiní a bydlíme od sebe tak daleko. Ale naše srdce jsou si tak blízká,“ uzavřelo jezírko. Chvíli klábosili, chvíli mlčeli. A v hlubokém tichu noci k sobě promlouvala jejich srdce.
Ale jednoho dne s velkým vřeštěním a kejháním přilétlo na břeh jezírka hejno tlustých namyšlených kachen cestou na jih. Pronikavé „kvá, kvá!“ a jejich silné zobáky zahnaly ticho a mír nebeského zrcadla. Kachny byly praktická stvoření, nijak je nezajímalo šeptání větru nebo odlesky na průzračné vodě. Po desítkách se vrhaly do vody a zobáky začaly rozorávat dno ve snaze najít něco k snědku. „Žrát a tloustnout" - to bylo jejich heslo. Čvachtaly, kalily vodu, lomozily. Peří a cucky lítaly na všechny strany.
Jemňoučký prach uložený na dně jezírka se rozvířil a zakalil vodu. Větvičky, listy a řasy, které čistily a zadržovaly vodu, byly pryč. Když se večer mezi kopce vrátilo ticho, hledala hvězda marně svého přítele, v němž se na zemi odrážela. Jezírko bylo jen louží páchnoucího bahna bez života. Jezírko bylo mrtvé. Vítr odnesl zprávu mrakům a mraky hvězdám, Měsíci a Slunci. Srnčí rodinka se smutně vydala k horám. Jen svišť v noci viděl, jak z nebe padají slzy světla.
Existuje láska, která bere, a tou je nečistota. Ale existuje láska, která dává nebo hledí, a to je čistota. Čistá láska je opakem lásky vlastnické. Čistota je láska bez hltavosti, bez touhy mít. Je to dokonalá průzračnost. Čistota je nejkouzelnější vlastností člověka.