Jeden mladík se zhroutil na lavičku v parku a složil hlavu do dlaní. Všechno zoufalství posledních dnů mu téměř zabraňovalo dýchat. Měl vztek a chtělo se mu brečet. Na lavičku si k němu přisedla půvabná dívka. „Proč jsi tak smutný?“ zeptala se ho zničehonic. „Můj život stojí za starou bačkoru,“ zabručel mladík. „Všechno jako by se proti mně spiklo, nemám ani ždibec štěstí. Nikdy. Už nemůžu dál.“ „Hmm,“ vzdychla dívka, „kde máš růžový kapesník? Ukaž mi ho. Chtěla bych se na něj mrknout.“ „Co to je růžový kapesník?“ zeptal se mladík. „Já mám jen černý.“ Mlčky jí ho ukázal. Dívka se úplně otřásla: „Je plný nočních můr, hlubokého zármutku a strašlivých zážitků!“
„Je to tak, jak jsem ti říkal. Co s tím nadělám! Život nezměním.“ „Tak si vezmi tenhle," řekla dívka a podala mu růžový kapesník. „Podívej se dovnitř!" Mladík jej váhavě rozbalil a viděl, že je plný radostných vzpomínek a milých okamžiků. „A kde ty máš svůj černý kapesník?“ zeptal se mladík zvědavě. „Každý den ho vyhazuji do smetí a pouštím ho z hlavy," odpověděla dívka. „Všechny nejkrásnější chvilky svého života ukládám do růžového kapesníku, a když cítím, že přichází nějaký smutek nebo zoufalství, rozbalím kapesník a řeknu si: Tohle je můj skutečný život!“ Mladík ani nestačil odpovědět. Dívka ho letmo políbila na tvář a zmizela. Na jejím místě ležel na lavičce růžový kapesník s nápisem „Pro tebe". Rozložil ho a viděl, že je prázdný, kromě malého něžného polibku, který mu dívka dala na lavičce. Při té myšlence se usmál a cítil, jak se mu rozehřívá srdce a jak dostává chuť začít znovu.
Znám loďky, co nevyplouvají z přístavu, ve strachu, že by je mořské proudy hnaly příliš prudce. Znám lodě, co zreziví v docích, protože se nikdy neodvážily napnout plachty. Znám lodě, co zapomněly vyplout, mají strach z moře, hrozí se stárnutí a vlny je nikdy neodnesly jinam, jejich cesta skončila ještě dříve, než začala. Znám lodě, které se vracejí do přístavu celé rozlámané, ale odvážnější a silnější. Znám lodě přetékající sluncem, protože prožily úžasné roky. Znám lodě, které se vždy vracejí z plavby až clo posledního dne a jsou připraveny roztáhnout svá obří křídla, protože mají srdce velké jako oceán. (Jacques Brel)