Ledovec, úžasná hora bílého a modrého ledu unášená mořskými vlnami, doplul k jedné pláži, která byla vlastně jen vnějším okrajem pouště. Právě před ledovcem se tyčila nádherná duna z jemného zlatavého písku. Duna a ledovec se nejprve navzájem zdvořile představily, pak se bavily o všem možném, přešly k vážnějším tématům, a nakonec se do sebe zamilovaly. Uvědomily si, že nemohou jeden bez druhého žít, a rozhodly se, že se vezmou. „Zbláznila ses?“ Na dunu se hned sesypaly její kamarádky: „Budeš nalepená na ledě a vítr tě leda roznese po okolí.“ „Měj rozum, synku,“ prosila ledovec jeho matka. „Nic už nebude jako dřív. Horký písek tě úplně rozpustí.“ Oba se ale rozhodly, že se přesto vezmou, a tak se ten okraj pouště stal překrásnou kvetoucí zahradou.
Levin byl už tři měsíce ženatý. Byl šťastný, ale ne tím štěstím, které očekával. Na každém kroku se setkával s popřením svých dřívějších snů, anebo s novým nečekaným okouzlením. Jednou se Levin vrátil domů o půl hodiny později než obvykle, protože zkusil jet zkratkou a zabloudil. Když jel domů, myslel jen na ni, na svoji lásku, na vlastní štěstí, a čím víc se blížil, tím více v něm rostla něha k ní. Ale manželka Kitty pro něj měla při návratu jen chladné přivítání, které se rychle změnilo v žárlivou scénu. A přesto si právě po té první manželské hádce Levin všiml něčeho hlubokého a niterného. Pochopil, že mu je nyní nejen blízká, ale že on sám už neví, kde končí ona a začíná on. (L. N. Tolstoj, vlastní překlad)