Zrovna jsme se živě bavili s Jirkou, když se na okamžik odmlčel a vytáhl ze zadní kapsy kalhot svůj bílý kapesník bez proužků. Rozevřel ho a pořádně se vysmrkal. Já jsem dál mluvila. Když si důkladně vyčistil nos, složil zase pečlivě kapesník podle rýh, dokud nebyl jako předtím. Pak si ho pravou rukou zase zastrčil do kapsy. Když se na mě zase podíval, došla mi slova. Nevěřila jsem svým očím a můj výraz toho byl jasným důkazem. „Něco se děje?“ „Ty si vždycky takhle skládáš kapesník, když se vysmrkáš?“ „Jo, a co se děje?“ „No, jsme spolu už pětadvacet let, ale doteď jsem netušila, že si takhle skládáš kapesník.“ „A co má být?“ „No, musím ti říct, že když peru a najdu takhle složený kapesník v kapse od kalhot, tak ti ho dám zpátky do šuplíku, protože si myslím, že jsi ho nepoužil.“ Teď zase stál s otevřenou pusou Jirka. Po chvíli vykřikl: „Nyní už chápu, proč mi jdou tak špatně čistit brýle!“
V jedné scéně filmu Rocky se plachá Adriana schová za dveře. Rocky na ně několikrát zabouchá, ale bez odpovědi. Nakonec svým nenapodobitelným způsobem řekne: „Víš, nejsem zvyklý mluvit s dveřma!“ Někdy to doma dopadne tak, že se všichni baví jen s dveřmi.