Autor: Isabelle Kobeová
Zdroj: © Ethos č. 2/2012 | ethosfund.ch
Datum napsání:
11.05.2012
Řetízek
„Sáro, zlatíčko moje, je čas vstávat!“ Sára si ospale protírá oči a mhourá očima proti rannímu sluníčku. „Pojď, rychle se obleč, snídaně už čeká!“ Teď si Sára vzpomíná, co jí maminka včera slíbila: dnes může jet spolu s ní do města! Chtějí se tam podívat do nového nákupního centra. To bude skvělý den! Sára vyskočí z postele a rychle se oblékne. Přichází do kuchyně, kde má na stole už svoji oblíbenou snídani, mušli s mlékem. Rychle nabírá z misky jednu lžičku za druhou. Maminka připraví nákupní tašku a dcerce připomíná: „Nezapomeň si vzít svoje peníze, třeba tam bude něco hezkého, co by sis chtěla koupit!“
Za chvíli sedí obě dobře naladěné v autě a jedou směrem do města. Sára čile povídá o všem možném a potom zamyšleně sedí a přemýšlí, co všechno by si mohla koupit. I když jí peníze asi nebudou na všechno stačit... Když jsou na místě, Sára jako první cílevědomě zamíří k oddělení s dárky a suvenýry. „Mami, podívej, ten rozesmátý plyšový medvídek je roztomilý! A ten rámeček na obrázky s malou růžovou květinkou je tak hezký!“ Najednou zůstává Sára stát jako přikovaná: „Jé, to je krása,“ povzdechne si. Užasle si prohlíží jemný zlatý řetízek se srdíčkem jako přívěskem a několika malými jakoby perlami. Něco takového si už dlouho přála mít! Hledá, kde je napsaná cena - a zalapá po dechu. Na tenhle řetízek může hned zapomenout, je moc drahý.
Co teď? Horečně přemýšlí: zanedlouho budou Vánoce, mohla bych si ho přát... nebo mám poprosit maminku, aby mi peníze půjčila? Čím déle se na řetízek dívá, tím víc se jí líbí a tak ráda by ho měla. Až ho bude mít na krku, bude vypadat jako princezna. A všechny kamarádky jí ho budou závidět...Opatrně se rozhlédne kolem sebe. Prodavačka obsluhuje jednu zákaznici, maminka stojí ponořená do svých myšlenek před stojanem s přáními k narozeninám. Jinak nikdo nablízku není. Okolnosti jsou příznivé! Sáře se divoce rozbuší srdce. Sice v sobě jasně slyší varovný hlas, ale... zároveň jako by jí řetízek říkal: „Vem si mě, vem si mě!“ A hlas řetízku je stále silnější. Sára bleskově schová řetízek v dlani a už ho má v kapse od kalhot.
„Sáro, kde jsi? Pomalu budeme muset jít,“ slyší maminku. „Našla jsi něco hezkého?“ „Ani ne, neuměla jsem se rozhodnout,“ odpovídá. Cestou domů Sára sedí jako pěna. „Co je to s tebou, miláčku?“ ptá se maminka, „tak co, nakupování tě nebavilo?“ „Jsem trochu unavená,“ odvětí Sára. Doma si zaleze do svého pokoje, dokonce za sebou zavře dveře. Pak vytáhne řetízek z kapsy. Dlouze si ho prohlíží. Je zvláštní, že už se tak pěkně, netřpytí jako předtím. Najednou je to obyčejný řetízek... Sára otevře zásuvku s oblékáním. Řetízek zatlačí úplně dozadu, mezi ponožky a spodní prádlo, tam ho nikdo nenajde... Když přijde ze školy David, její starší bratr, ptá se, jestli by si s ním šla zahrát ping-pong. Sára na něho vyprskne: „Nech mě na pokoji!“ Večer nemůže usnout. Neklidně se převaluje sem a tam. A modlit se taky nemůže.
V noci se jí zdá, že je sama na nějakém kopci. Kolem je hrozná bouře a ona má velký strach. „Pomóóóc!“ křičí zoufale. A jako ozvěna se jí snad stokrát ozývá: „Zlodějkóóó! Zlodějkóóó! Zlodějkóóó!...“ Sára se celá zpocená probudí. A jako naschvál si teď právě vzpomene na písničku, kterou se učili v nedělní škole: „Pán Bůh se každému do srdce dívá...“ Ještě celý další den musí pořád myslet na to, co udělala. „Ale co, takový malý řetízek, ten přece nebude ani v obchodě nikomu chybět,“ snaží uklidnit sama sebe. A opravdu se jí časem na všechno podaří zapomenout - i když se jí občas svědomí ozývá. Vždycky se přitom stáhne sama do sebe, schová se v pokoji a má špatnou náladu. Modlí se už jen málokdy a Bible, kterou dřív tak ráda četla, leží teď zavřená. A řetízek? Toho se od onoho dne ani nedotkla.
Změna jejího chování však neunikla rodičům. „S tou naší holkou není něco v pořádku,“ zneklidňují se. Když Sára zase jednou práskne dveřmi a schová se ve svém pokoji, maminka se rozhodne za ní zajít a promluvit si s ní. Sára sedí otráveně na posteli a hledí do země. Maminka si sedne vedle ní. „Sáro, řekni mi, co se to s tebou vlastně děje?“ začíná opatrně. „V poslední době jsi úplně jiná! Máme o tebe s tatínkem starost.“ Sára mlčí. „Maminka jí položí ruku na rameno: „Řekla bych, že tě něco trápí, nechceš mi to říct?“ Sářiny rty se začínají chvět. Pak propukne v pláč. Se vzlykotem svěří mamince celé tajemství s řetízkem. Dlouho si spolu povídají za zavřenými dveřmi. Nakonec se spolu modlí a Sára prosí Pána Ježíše, aby jí odpustil. Konečně jí těžký balvan spadl ze srdce! Najednou je celá šťastná!
Jedno si však uvědomuje: ukradený řetízek musí buď vrátit, nebo zaplatit. Má z toho velký strach. Co jí na to prodavačka řekne? Ale Sára to chce dát do pořádku za každou cenu. Druhý den je velmi překvapená, protože jí rodiče nabídnou, že jí na řetízek peníze půjčí! Brzy nato stojí Sára s rozklepanýma nohama před prodavačkou v oddělení dárků: „Jjá jsem... já jsem vám před několika týdny ukradla tenhle řetízek. Aa teď bych ho chtěla zaplatit. Odpusťte mi to, prosím,“ koktá. „To je neuvěřitelné! Něco takového se mi ještě nestalo!“ říká prodavačka a kroutí hlavou. Po chvilce přemýšlení s úsměvem řekne: „To už je dávno... a víš co, když jsi takhle přišla - já ti ten řetízek daruji.“
„Sáro, zlatíčko moje, je čas vstávat!“ Sára si ospale protírá oči a mhourá očima proti rannímu sluníčku. „Pojď, rychle se obleč, snídaně už čeká!“ Teď si Sára vzpomíná, co jí maminka včera slíbila: dnes může jet spolu s ní do města! Chtějí se tam podívat do nového nákupního centra. To bude skvělý den! Sára vyskočí z postele a rychle se oblékne. Přichází do kuchyně, kde má na stole už svoji oblíbenou snídani, mušli s mlékem. Rychle nabírá z misky jednu lžičku za druhou. Maminka připraví nákupní tašku a dcerce připomíná: „Nezapomeň si vzít svoje peníze, třeba tam bude něco hezkého, co by sis chtěla koupit!“
Za chvíli sedí obě dobře naladěné v autě a jedou směrem do města. Sára čile povídá o všem možném a potom zamyšleně sedí a přemýšlí, co všechno by si mohla koupit. I když jí peníze asi nebudou na všechno stačit... Když jsou na místě, Sára jako první cílevědomě zamíří k oddělení s dárky a suvenýry. „Mami, podívej, ten rozesmátý plyšový medvídek je roztomilý! A ten rámeček na obrázky s malou růžovou květinkou je tak hezký!“ Najednou zůstává Sára stát jako přikovaná: „Jé, to je krása,“ povzdechne si. Užasle si prohlíží jemný zlatý řetízek se srdíčkem jako přívěskem a několika malými jakoby perlami. Něco takového si už dlouho přála mít! Hledá, kde je napsaná cena - a zalapá po dechu. Na tenhle řetízek může hned zapomenout, je moc drahý.
Co teď? Horečně přemýšlí: zanedlouho budou Vánoce, mohla bych si ho přát... nebo mám poprosit maminku, aby mi peníze půjčila? Čím déle se na řetízek dívá, tím víc se jí líbí a tak ráda by ho měla. Až ho bude mít na krku, bude vypadat jako princezna. A všechny kamarádky jí ho budou závidět...Opatrně se rozhlédne kolem sebe. Prodavačka obsluhuje jednu zákaznici, maminka stojí ponořená do svých myšlenek před stojanem s přáními k narozeninám. Jinak nikdo nablízku není. Okolnosti jsou příznivé! Sáře se divoce rozbuší srdce. Sice v sobě jasně slyší varovný hlas, ale... zároveň jako by jí řetízek říkal: „Vem si mě, vem si mě!“ A hlas řetízku je stále silnější. Sára bleskově schová řetízek v dlani a už ho má v kapse od kalhot.
„Sáro, kde jsi? Pomalu budeme muset jít,“ slyší maminku. „Našla jsi něco hezkého?“ „Ani ne, neuměla jsem se rozhodnout,“ odpovídá. Cestou domů Sára sedí jako pěna. „Co je to s tebou, miláčku?“ ptá se maminka, „tak co, nakupování tě nebavilo?“ „Jsem trochu unavená,“ odvětí Sára. Doma si zaleze do svého pokoje, dokonce za sebou zavře dveře. Pak vytáhne řetízek z kapsy. Dlouze si ho prohlíží. Je zvláštní, že už se tak pěkně, netřpytí jako předtím. Najednou je to obyčejný řetízek... Sára otevře zásuvku s oblékáním. Řetízek zatlačí úplně dozadu, mezi ponožky a spodní prádlo, tam ho nikdo nenajde... Když přijde ze školy David, její starší bratr, ptá se, jestli by si s ním šla zahrát ping-pong. Sára na něho vyprskne: „Nech mě na pokoji!“ Večer nemůže usnout. Neklidně se převaluje sem a tam. A modlit se taky nemůže.
V noci se jí zdá, že je sama na nějakém kopci. Kolem je hrozná bouře a ona má velký strach. „Pomóóóc!“ křičí zoufale. A jako ozvěna se jí snad stokrát ozývá: „Zlodějkóóó! Zlodějkóóó! Zlodějkóóó!...“ Sára se celá zpocená probudí. A jako naschvál si teď právě vzpomene na písničku, kterou se učili v nedělní škole: „Pán Bůh se každému do srdce dívá...“ Ještě celý další den musí pořád myslet na to, co udělala. „Ale co, takový malý řetízek, ten přece nebude ani v obchodě nikomu chybět,“ snaží uklidnit sama sebe. A opravdu se jí časem na všechno podaří zapomenout - i když se jí občas svědomí ozývá. Vždycky se přitom stáhne sama do sebe, schová se v pokoji a má špatnou náladu. Modlí se už jen málokdy a Bible, kterou dřív tak ráda četla, leží teď zavřená. A řetízek? Toho se od onoho dne ani nedotkla.
Změna jejího chování však neunikla rodičům. „S tou naší holkou není něco v pořádku,“ zneklidňují se. Když Sára zase jednou práskne dveřmi a schová se ve svém pokoji, maminka se rozhodne za ní zajít a promluvit si s ní. Sára sedí otráveně na posteli a hledí do země. Maminka si sedne vedle ní. „Sáro, řekni mi, co se to s tebou vlastně děje?“ začíná opatrně. „V poslední době jsi úplně jiná! Máme o tebe s tatínkem starost.“ Sára mlčí. „Maminka jí položí ruku na rameno: „Řekla bych, že tě něco trápí, nechceš mi to říct?“ Sářiny rty se začínají chvět. Pak propukne v pláč. Se vzlykotem svěří mamince celé tajemství s řetízkem. Dlouho si spolu povídají za zavřenými dveřmi. Nakonec se spolu modlí a Sára prosí Pána Ježíše, aby jí odpustil. Konečně jí těžký balvan spadl ze srdce! Najednou je celá šťastná!
Jedno si však uvědomuje: ukradený řetízek musí buď vrátit, nebo zaplatit. Má z toho velký strach. Co jí na to prodavačka řekne? Ale Sára to chce dát do pořádku za každou cenu. Druhý den je velmi překvapená, protože jí rodiče nabídnou, že jí na řetízek peníze půjčí! Brzy nato stojí Sára s rozklepanýma nohama před prodavačkou v oddělení dárků: „Jjá jsem... já jsem vám před několika týdny ukradla tenhle řetízek. Aa teď bych ho chtěla zaplatit. Odpusťte mi to, prosím,“ koktá. „To je neuvěřitelné! Něco takového se mi ještě nestalo!“ říká prodavačka a kroutí hlavou. Po chvilce přemýšlení s úsměvem řekne: „To už je dávno... a víš co, když jsi takhle přišla - já ti ten řetízek daruji.“
