Cestovatel zabloudil v poušti a zoufale hledal vodu. Vlekl se s námahou na vrcholek duny, pak na další a ještě na další, v naději, že někde zahlédne nějakou studnu. Díval se stále všemi směry, ale marně. Když se potácel dál, zakopl o suchý keř a upadl na zem. Zůstal ležet jak dlouhý, tak široký a neměl už sílu vstát, ani chuť bojovat, ani naději, že tu hroznou zkoušku přežije. Zatímco tak bezbranně a nešťastně ležel, uvědomil si najednou, jaké je v poušti ticho. Na všech stranách vládl majestátní klid, který rušil jen tichounký šelest, který bylo schopné slyšet jen to nejcitlivější ucho v tom nejhlubším tichu: zvuk tekoucí vody. Zvuk vněm oživil naději, takže vstal a šel dál, dokud nedošel k potůčku průzračné a chladné vody.
Když se před tebou otevře mnoho cest a nebudeš vědět, po které se vydat, nezkoušej po nějaké vyrazit, ale sedni si a počkej. Nadechni se s hlubokou důvěrou, s níž ses nadechl toho dne, kdy jsi přišel na svět, nenech se ničím vyrušit a čekej, čekej. Nehýbej se, mlč a poslouchej své srdce. Když k tobě promluví, zvedni se a jdi, kam tě volá » Susanna Tamaro.