Jeden provazochodec se živil akrobatickými kousky. Chodil po laně napjatém v závratné výšce bez záchranné sítě. Jednou napjal lano nad tržištěm v jednom městečku a pak amplionem vyzval lidi, aby se přišli podívat na jeho umění. Shromáždil se velký dav. Akrobat přešel lano nejprve pomalu, pak jej přeběhl, potom přetančil. Lidé nadšeně tleskali. Muž si donesl na lano dokonce i židli, a i když na něm stála jen dvěma nohama, klidně si na ni sedl a otevřel si noviny, jako že čte. Nebezpečně se houpal dopředu a dozadu, takže diváci řvali hrůzou. Akrobat ale vždy znovu s úsměvem našel na tenkém ocelovém laně rovnováhu. V jednom okamžiku pak provazochodec ukázal divákům kolo a hlasitě se k nim obrátil.
Už jich bylo veliké množství. „Přejedu na tomto kole sem a tam po laně. Myslíte, že to dokážu?“ „Jasně!“ volali všichni přesvědčivě. Provazochodec se usmál: „Když tedy tolik důvěřujete mým schopnostem, ať přijde jeden z vás za mnou, povozím ho na rámu.“ Na náměstí se rozhostilo hluboké ticho. Nikdo neměl tolik odvahy. Najednou se ale přihlásil jeden chlapec. „Já pojedu!“ zvolal. Provazochodec mu ukázal žebřík, vedoucí na lano. Usadil ho na rám kola a začal v dokonalé rovnováze klidně šlapat do pedálů po ocelovém lanu, zatímco dav zadržoval dech. Přejel lano dvakrát. Nakonec zaburácel nadšený potlesk. Když se chlapec vrátil na zem, kdosi se ho zeptal: „Neměl jsi tam nahoře strach?“ Chlapec se usmál: „Ani trošku. Je to můj táta!“