Srdce, hlava a jazyk se jednoho krásného dne rozhodly, že už nebudou nikdy vyslovovat slova prostá, příliš obrazná nebo až moc srozumitelná. Srdce prohlásilo: „Tahle prostá a něžná slova mě ničí, vypadám pak nemastné neslané a povrchní. Od nynějška budu odolné a tvrdé srdce.“ Mozek řekl: „Složité myšlenky, velké teorie, hluboké spekulace - to má váhu! Prostá slova jsou jen ztráta času.“ Jazyk oznámil: „Chci se specializovat na složité technické výrazy, cizí slova a komplikované promluvy. Když mluvím prostými slovy, nikdo mne nebere vážně!“ A tak začalo srdce předávat jazyku jen chladná a pokřivená slova, mozek začal produkovat jen spekulativní, teoretické a abstraktní myšlenky a jazyk vedl náročné a rafinované rozpravy.
Z úst už nevyšlo jediné prosté a milé slovo. Kvůli tomuto absurdnímu spiknutí byl najednou svět znuděnější, roztržitější, chladnější a nepozornější. Ale někdo si ještě na milá prostá slova pamatoval. Někteří lidé našli staré zapomenuté příběhy a vyprávěli je jejich slovy, plnými citu, tajemství, světla a zázraků. Mnohdy se jim ostatní posmívali a pohrdali jimi. Ale od úst k ústům, od hlavy k hlavě, od srdce k srdci začala proudit lehounká radost, až vytvořila nečekané kruhy. A svět se zase stal velmi příjemným místem.
Jsou slova lehká i slova zlá, slova, která poletují, i ta, která tíží jako obrovská závaží. Jsou slova, jež ubližují srdci, jiná ho zas zahřívají. Některá slova jsou k pláči, jiná k smíchu. Jsou slova, jež dávají život, přinášejí odvahu a důstojnost. Slovy se dá chybovat, ublížit i chybu odčinit. Jsou slova jako „miluji tě“, „odpuštění“, „společně“. Jsou také slova věčného života. Ale ta už neznáme…