Mirek práskne za sebou dveřmi, tašku hodí do kouta a shání maminku. „Tady jsem, v kuchyni,“ odpovídá maminka a nese na stůl brambory k obědu. Mirek vpadne do kuchyně a rozrušeně začne vykládat: „Eda spadl ze stromu! Hráli si včera s Tondou, Eda vylezl na strom, zlomila se pod ním větev a on spadl. Tonda říkal, že tam ležel jako mrtvý. Naštěstí měl u sebe mobil, a tak hned zavolal záchranku. Ta přijela a odvezla Edu do nemocnice. Paní učitelka se od jeho rodičů dověděla, že je pořád ještě v bezvědomí!“
„Cože? To je hrůza,“ říká maminka se soucitem. „Víš co, pojďme se za Edu pomodlit.“ Mirek po modlitbě zabručí: „Někdy se mi ani nechce věřit, že Bůh existuje. Proč Edu nechránil? Proč musel spadnout ze stromu? Copak by ho Bůh nedokázal ochránit? Když existuje, tak přece může udělat, aby se něco tak hrozného nestalo...“ Maminka se ztěžka nadechne: „Já ti, Mirku, rozumím. Lidi se pořád ptají, proč Bůh dopouští utrpení. Proč jsou nemoci, války, proč se dějou taková neštěstí. Úplně přesně ti to vysvětlit neumím. Ale vím, že mnohé jsme si zavinili my lidé sami. Kdybychom se například drželi přikázání, tak by nebyly války.“
Mirek zapochyboval: „Kdoví jestli Bůh vůbec naši modlitbu slyšel? Pomůže Edovi, aby byl zase zdravý?“ „Jedno vím určitě,“ říká maminka přesvědčivě, „Bůh naši modlitbu slyšel. Pán Ježíš je teď Edovi blízko, nenechá ho samotného.“ Mirek si otře slzy a zašeptá: „Kdyby ho tak Pán Bůh zase uzdravil! Vždyť je to můj nejlepší kamarád! “ Maminka pohladí chlapce po vlasech: „Taky bych si to přála. Ale Pán Bůh není automat na přání. Můžeme se jen modlit a doufat.“
Odpoledne nemá Mirek na nic chuť, ani jít za ostatními kamarády. Jede s maminkou na nákup. Potom ji jde doprovodit k paní Richterové - maminka jí někdy nosí nákup, protože sousedka je na vozíku a nemůže chodit. Když si s ní maminka povídá, dívá se Mirek na obrázky u ní doma na stěně. Na některých fotkách je děvče na lyžích. Jednou dokonce stojí na stupních vítězů.
Paní Richterová najednou říká: „Ta holka na těch fotkách jsem já-“ Mirek se překvapeně otočí: „Vy jste jezdila na lyžích?“ „Ano, dřív jsem hodně sportovala. Ale pak jsem měla úraz a od té doby už nechodím.“ Mirek se dívá na kříž, který visí nad jejím psacím stolem a ptá se: „Bůh vás neuzdravil?“ Paní Richterová zavrtí hlavou: „Napřed jsem na Pána Boha zuřila. Nechápala jsem, jak na mě mohl dopustit takový úraz. Pořád jsem na něho naléhala, aby mě uzdravil. Znala jsem jednu ženu, kterou uzdravil. Tak jsem si myslela, že když uzdravil ji, uzdraví i mně. Ale mě neuzdravil. Musela jsem se naučit, že Bůh nesplní všechna moje přání. Můžeme ho prosit, aby nás uzdravil, ale nemůžeme ho k tomu donutit.“
„To mi maminka taky říkala,“ přemýšlí Mirek nahlas. Paní Richterová přikývne: „Hm, někdy je to jinak, než bychom si přáli. Ale můžeme si být jisti, že nás Bůh slyší a všechno, co dělá, má nějaký smysl.“ Mirek si znovu pohledem přeměří nohy paní Richterové a její vozík. Sousedka pokračuje: „Když jsem se dověděla, že už nikdy nebudu chodit, byla jsem dlouho hodně smutná. Myslela jsem si, že život už dál nemá smysl. Ale dnes tomu rozumím o něco víc. Každý člověk může žít život, který má smysl a může dělat něco pro Boha i pro lidi.“
Popojela s vozíkem k přihrádce, ze které vytáhla velkou krabici. Pak otevřela víko a Mirek se podíval dovnitř. Užasl: „Tolik dopisů?! “ Paní Richterová se usmívá: „To je můj životní úkol. Píše mi hodně lidí, kteří jsou nemocní. Já se snažím dodat jim odvahu a modlím se za ně. Oni mi věří a vědí, že jsem schopna jim porozumět, protože jsem také postižená. Kdybych byla zdravá, asi bych jim nemohla tak účinně pomáhat. Víš, Mirku, každé utrpení má svůj smysl, jen my ho hned nechápeme. Ale Bůh nedělá chyby. Někdy Bohu porozumíme až mnohem později. A mnohé po-chopíme, teprve až budeme po smrti u něho.“
„Ale já nechci, aby teď Eda umřel! Vždyť je ještě úplně mladý!“ uklouzlo Mirkovi. Paní Richterová se na něho podívá tázavě. A Mirek zajíkavě vypráví příběh o tom, co se stalo Edovi. Paní Richterová ho celou dobu tiše poslouchá. Když Mirek zmlkne, říká: „Budu se za Edu modlit. Modlitba je neviditelný most mezi Bohem a člověkem.“ Mirek ví, že to paní Richterová myslí úplně vážně. Když se spolu loučí, sousedka na něho mrkne a říká: „Ať se děje cokoli, Pán Ježíš je u toho. A je tvému kamarádovi tak blízko, jak nemůže být žádný člověk. Věř mu, Mirku.“