V jedné vesnici na kraji velikého lesa žil před mnoha i mnoha lety chlapec, který neměl jméno. Všechny ostatní děti jméno měly, ale on ne. Žil s jednou hodnou vdovou, která mu říkala „Zlatíčko“. Kamarádi mu začali říkat „Zrzku“, prostě proto, že měl zrzavé vlasy v barvě ohně. Jednou při večeři se Bezejmenný s neobvyklou vážností zeptal: „Mariano, proč nemám jméno?“ Žena přestala jíst a podívala se na něj: „Musím ti říci jednu důležitou věc. Už jsi na to dost velký. Nechtěla jsem ti dávat jméno, protože už určitě nějaké máš: to, které ti dali tvoji rodiče. Tvůj příchod do vesnice byl opravdový zázrak. Proto tě mají všichni rádi… Přinesl tě Velký šedý vlk,“ řekla žena.
Velký šedý vlk byl postrachem lesa a vůdcem smečky divokých vlků, kteří řádili v lese a přepadali stáda i pocestné. „Byl jsi zabalený v uzlíku, který držel vlk v zubech. Možná, že tvoje rodiče přepadli vlci, ale Velký šedý vlk se rozhodl tě zachránit a přinesl tě do vesnice.“ Bezejmenný ženu něžně objal, ale na druhý den si oblékl své nejhezčí šaty a řekl: „Jdu za Velkým šedým vlkem zeptat se, jak se jmenuji.“ Obyvatelé vesnice ho nedokázali zadržet. Věděli, že je to jeho právo. Chlapec se rozhodně a hrdě vydal do lesa. Už šel asi hodinu, když se před ním objevil obrovský stín. Byl to Velký šedý vlk. „Kam jdeš, malý muži s ohnivými vlasy?“ zeptal se ho vlk hlubokým hlasem.
„Chci ti poděkovat za to, že jsi mě zachránil,“ řeklo dítě a nedalo najevo strach. „Byla to slabá chvilka,“ odvětil Vlk. „A teď chceš vědět, jak skončili tvoji rodiče.“ „Jak to víš?“ „Já vím mnoho věcí... V každém případě máš štěstí. Před několika dny jsem tvého otce i tvou matku viděl. Pojď, ať neztrácím čas.“ Velký šedý vlk vyrazil měkkými kroky a Bezejmenný za ním s námahou držel tempo. Prošli lesem a došli na kraj jednoho městečka. Vlk se zastavil. „Dál už jít nemůžu. Tvůj otec je tam dole. Má vlasy v barvě ohně stejně jako ty, nemůžeš se splést.“ Uprostřed náměstí stálo vysoké lešení. Mnoho zedníků a tesařů stavělo kostel. Muž, který řídil práci, měl rudé vlasy stejně jako Bezejmenný. Chlapec se nesměle přiblížil. Muž na něj pohlédl a na okamžik zůstal bez dechu. Od lesa zavyl velký vlk a muž pochopil.
„Ty jsi můj syn!“ vykřikl muž. Slezl z lešení a silně Bezejmenného přitiskl na hruď. „To je zázrak. Mysleli jsme si s maminkou, že jsme tě navždycky ztratili. Přepadli nás v lese vlci… Tobě bylo pár měsíců. Pojďme za maminkou, synu.“ Dítě se pustilo otce a řeklo: „Nejdřív mi musíš tatínku něco říct: jak se jmenuji?“ „Podívej,“ řekl otec a ukázal mu velkou mozolnatou dlaň pravé ruky. „Abych na tebe nikdy nezapomněl, nechal jsem si tvé jméno vytetovat na dlaň.“ Bezejmenný si s tlukoucím srdcem přečetl svoje jméno: „Milovaný.“ „Věděl jsem to!“ křičel. „Je to nejkrásnější jméno na světě!“
Sijón říkával: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul. Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.“ (Iz 49.14-16)