Král potkal na své ranní procházce žebráka. „Co chceš?“ zeptal se ho král. „Ptáš se mě, jako bys snad mohl splnit moje přání!“ odvětil žebrák. Král dotčeně odpověděl: „Ale jistě že mohu! Jsem bohatý a mocný! Je snad něco, co bych nedokázal?“ „Je to prosté,“ usmál se žebrák. „Naplň mou misku.“ Král dal zavolat svého prvního ministra a nařídil mu, aby naplnil žebrákovu misku zlatými mincemi. Jaké ale bylo jeho překvapení, když viděl, jak mince mizí ještě dříve, než dopadnou na dno misky. Zpráva, že král nedokázal naplnit žebrákovu misku, oběhla jako vítr celé království.
Král znervózněl a řekl všem ministrům: „Kdyby mě to mělo stát polovinu královského pokladu, nemůžu se přece nechat zesměšnit jedním žebrákem!“ A tak začalo dlouhé procesí sloužících házet do misky perly, smaragdy a drahokamy všeho druhu, ale miska byla pořád beznadějně prázdná. Večer se kolem královského paláce shromáždil dav, aby viděl, jak celá věc dopadne. Král pocítil, jak ho opouští všechna pýcha. Poklonil se žebrákovi a řekl: „Zvítězil jsi, uznávám. Ale pověz mi, z čeho je vyrobena tato kouzelná miska?“ „Je to lidská lebka,“ odpověděl žebrák, „a je vyrobena z nemírných a nesplnitelných tužeb a přání, proto je stále prázdná.“
Byl jednou jeden muž a ten pronásledoval po světě své nejtajnější sny. Cestovat z města do města a z království do království, aby našel štěstí a sám sebe, ale stále neměl úspěch. Jednou večer, unavený dlouhým pátráním, usedl pod velký strom u paty hory. Nevěděl, že je to strom, který plní největší touhy. Cokoli si pod ním člověk přál, ihned se splnilo. Zatímco muž odpočíval, říkal si: „To je krásné místo. Rád bych tady bydlel.“ A hned se objevit krásný dům. Byl překvapen a potěšen a pomyslel si: „Kdybych tak měl družku, to by moje štěstí bylo úplné.“ A v tom okamžiku se objevila krásná žena, která mu říkala „manželi“ a kynula mu, aby šel k ní.
„Mám hlad,“ pomyslet si, „dal bych si něco k jídlu.“ A ihned se objevit stolek prohýbající se pod všemi možnými a nemožnými jídly, nápoji, předkrmy i moučníky. Muž si sedl a začal jíst, dokud jej v určitou chvíli nenapadlo, že je ještě unaven: „Chtěl bych mít sluhu, který by mi jídlo servíroval,“ a hned se sloužící objevil. Když se muž najedl, opřel se o kmen toho nádherného stromu a dal se do přemýšlení: „To je zajímavé, že se mi splnilo všechno, co jsem si přál. Ten strom musí být v zajetí nějaké tajemné síly. Možná v něm sídlí zlý duch.“ A ihned se ve stromě objevil veliký démon. „Běda!“ pomyslel si, „ten zlý duch mě asi sežere!“ A přesně to se stalo. To je nejtěžší: být pánem svých snů, měnit je v plány a v životní sílu, ale nenechat se jimi zničit.