V každé rodině existují nepsaná pravidla a ani ta naše není výjimkou. Naším hlavním nepsaným pravidlem bylo: „Tatínek nemyje nádobí.“ Můj otec sekal trávu, čvachtal se ve špíně, když natekla do sklepa spodní voda, staral se o dost velkou zahradu, rozvážel nás po městě a vstával o hodinu dřív, aby nás dovedl do školy, a po škole tu byl jen pro nás. Neustále se pro nás obětoval a dělal téměř všechno, o co jsme ho požádali. Přesto jsme věděli, že nesmíme čekat, že ho uvidíme dělat jedinou věc: mýt nádobí. Tohle pravidlo jako by bylo vytesané do kamene. Maminka a tatínek nás dál milovali a pomáhali nám, i když už jsme byli dospělí. Když jsem si koupila dům, můj otec se mi snažil tisícerými možnými způsoby pomáhat.
Potřebovala jsem nové dveře? Žádný problém. Potřebovala jsem pomoci s izolací vodovodního potrubí, vymyslet šikovné poličky, něco vymalovat? Dělal všechno s chutí. Velmi jsem si vážila jeho ochoty a vždycky jsem byla otci vděčná za jeho moudrost a pomoc. Učím se přijímat jeho pomoc proto, čím je: darem z lásky. Jednou večer jsem ale dostala zvláštní dárek, který předčil všechna moje očekávání. V posledních týdnech jsem byla doma velmi málo a všechen volný čas jsem musela věnovat psaní článků. Tím pádem to u mě doma vypadalo, jako by tam řádilo tornádo. Především nechyběla obrovská hora špinavého nádobí. Slibovala jsem si, že ho co nejdříve umyji, ale nestíhala jsem.
Jednou jsem se vrátila po obzvláště únavném dni v práci, automaticky jsem doma zapnula počítač a šla si do kuchyně uvařit kafe, abych se dala dohromady. Tam však něco náhle upoutalo moji pozornost: odkapávač byl plný… plný nádherně umytého nádobí! Napadlo mě, že je umyla moje maminka, tak jsem jí zavolala, abych jí poděkovala, protože to by byla opravdu anděl. „To jsem nebyla já,“ řekla mi, „to byl tatínek.“ Když jsem zavěsila, vhrkly mi slzy do očí. Pravidlo vytesané do mé mysli, „tatínek nemyje nádobí“, se před mýma očima rozsypalo na prach. Možná se to někomu bude zdát málo. Ale pro mě to byl největší skutek lásky, co jsem v životě dostala.
„Můj otec se jmenoval Kole Bojaxhiu. Protože byl obchodník, byl pořád na cestách po Evropě. Když se vrátil domů, svolal k sobě všechny děti a vyprávěl, co viděl a zažil. Byl to přísný muž a byl na nás náročný. Ale byl také velmi velkorysý. Pozdával všem jídlo a peníze, aniž by na sebe upozorňoval nebo se chlubil. Vždycky říkal: „Musíte být ke všem velkorysí tak, jak byl velkorysý Bůh k nám: dal nám mnoho, mnoho, a proto čiňte všem lidem dobro!“ Jednou mi řekl: „Dcero moje, nikdy si neber ani kousek chleba, když se o něj nepodělíš s ostatními.“ (Matka Tereza z Kalkaty)