Autor: Bruno Ferrero, SDB
Zdroj: © L' iceberg e la luna » Torino 2015
Datum napsání:
14.02.2017
Pošta pro Martu
Marta otevřela schránku, ale byl v ní jen jeden dopis. Vzala ho a letmo na neotevřené psaní pohlédla, ale vzápětí se na něj podívala pozorněji. Dopis totiž neměl zpáteční adresu ani známku, bylo na něm jen její jméno a adresa. Přečetla si dopis: „Moje milá Marto, v sobotu se budu pohybovat nedaleko a stavím se u tebe. S láskou, Ježíš.“ Když pokládala dopis, třásly se jí ruce. „Proč mě Pán chce navštívit? Nejsem ničím zvláštní a nemám mu co nabídnout.“ Když na to Marta pomyslela, vzpomněla si na prázdné police ve spíži. „Musím jít nakoupit. Vezmu nějaký chleba a něco k němu.“ Natáhla si kabát a běžela ven. Bochníček chleba, deset deka salámu a krabici mléka. A Martě zbylo osmdesát centů, se kterými měla vydržet do pondělka. Přesto se vydala se svými skromnými potravinami domů.
„Promiňte, paní, můžete nám pomoci? Paní!“ Marta byla tak zabraná do přemýšlení o večeři, že si nevšimla dvou postav v průjezdu. Muž a žena, oba v hadrech. „Prosím vás, paní, jsem nezaměstnaný a žiji se svou ženou na ulici, je zima a máme hlad. Ale jestli nám nemůžete pomoci, paní, budeme vám i tak vděční…“ Marta se na ně podívala pozorněji. Pomyslela si, že kdyby pořádně hledali, určitě by si práci našli. „Ráda bych vám pomohla, ale sama jsem chudá. Všechno, co mám, je trocha jídla, a večer čekám vzácného hosta a chtěla jsem to dát jemu.“ „Jistě, paní, chápeme. Děkujeme.“ Muž objal ženu paží kolem ramen a vyšli na ulici. Jak vycházeli, uslyšela Marta ve svém srdci známý hlas. „Počkejte, pane,“ zavolala.
Dvojice se zastavila a otočila se. Marta za nimi běžela. „Víte co? Vezměte si to jídlo. Já už pro svého hosta něco najdu…,“ a natáhla k nim sáček s potravinami. Díky, paní, díky moc,“ řekla ta žena a Marta viděla, jak se třese zimou. „Mám doma ještě jeden kabát. Tak si tenhle vezměte.“ Marta si rozepjala kabát a podala ho ženě. S úsměvem se vydala na cestu domů. Bez kabátu a bez pohoštění pro návštěvu. Když Marta dorazila domů, třásla se zimou. Pánu neměla co nabídnout. Rychle hledala v tašce klíče. Mezitím si všimla, že je ve schránce ještě jeden dopis. „To je divné, pošta přece dvakrát denně nechodí!“ Vytáhla obálku a otevřela ji: „Milá Marto, rád jsem tě viděl. Děkuji za vynikající večeři a za kabát. S láskou, Ježíš.“ Byla pořád zima, ale Marta si toho už ani bez kabátu nevšímala. Dnes určitě dostaneš dopis.
Marta otevřela schránku, ale byl v ní jen jeden dopis. Vzala ho a letmo na neotevřené psaní pohlédla, ale vzápětí se na něj podívala pozorněji. Dopis totiž neměl zpáteční adresu ani známku, bylo na něm jen její jméno a adresa. Přečetla si dopis: „Moje milá Marto, v sobotu se budu pohybovat nedaleko a stavím se u tebe. S láskou, Ježíš.“ Když pokládala dopis, třásly se jí ruce. „Proč mě Pán chce navštívit? Nejsem ničím zvláštní a nemám mu co nabídnout.“ Když na to Marta pomyslela, vzpomněla si na prázdné police ve spíži. „Musím jít nakoupit. Vezmu nějaký chleba a něco k němu.“ Natáhla si kabát a běžela ven. Bochníček chleba, deset deka salámu a krabici mléka. A Martě zbylo osmdesát centů, se kterými měla vydržet do pondělka. Přesto se vydala se svými skromnými potravinami domů.
„Promiňte, paní, můžete nám pomoci? Paní!“ Marta byla tak zabraná do přemýšlení o večeři, že si nevšimla dvou postav v průjezdu. Muž a žena, oba v hadrech. „Prosím vás, paní, jsem nezaměstnaný a žiji se svou ženou na ulici, je zima a máme hlad. Ale jestli nám nemůžete pomoci, paní, budeme vám i tak vděční…“ Marta se na ně podívala pozorněji. Pomyslela si, že kdyby pořádně hledali, určitě by si práci našli. „Ráda bych vám pomohla, ale sama jsem chudá. Všechno, co mám, je trocha jídla, a večer čekám vzácného hosta a chtěla jsem to dát jemu.“ „Jistě, paní, chápeme. Děkujeme.“ Muž objal ženu paží kolem ramen a vyšli na ulici. Jak vycházeli, uslyšela Marta ve svém srdci známý hlas. „Počkejte, pane,“ zavolala.
Dvojice se zastavila a otočila se. Marta za nimi běžela. „Víte co? Vezměte si to jídlo. Já už pro svého hosta něco najdu…,“ a natáhla k nim sáček s potravinami. Díky, paní, díky moc,“ řekla ta žena a Marta viděla, jak se třese zimou. „Mám doma ještě jeden kabát. Tak si tenhle vezměte.“ Marta si rozepjala kabát a podala ho ženě. S úsměvem se vydala na cestu domů. Bez kabátu a bez pohoštění pro návštěvu. Když Marta dorazila domů, třásla se zimou. Pánu neměla co nabídnout. Rychle hledala v tašce klíče. Mezitím si všimla, že je ve schránce ještě jeden dopis. „To je divné, pošta přece dvakrát denně nechodí!“ Vytáhla obálku a otevřela ji: „Milá Marto, rád jsem tě viděl. Děkuji za vynikající večeři a za kabát. S láskou, Ježíš.“ Byla pořád zima, ale Marta si toho už ani bez kabátu nevšímala. Dnes určitě dostaneš dopis.
