Dva manželé v kojeneckém ústavu. Kolem nich ceká mnoho takových, jako oni, na adopci. Je slyšet: „Chtěla bych holčičku jen pár dní starou. Ať má světlé vlásky…“ „Chtěli bychom půlroční dítě…“ „Chci roční dítě, pokud možno černooké…“ „Já… Já… Já…“ Manželé tiše naslouchali. V láskyplné tiché shodě, která nepotřebuje vysvětlení, čekali, až všichni odejdou s dětmi, které si přáli. Nakonec se zeptala sestřička i jich: „A vy, jaké dítě byste chtěli? Chlapečka, nebo holčičku? Několikadenní, nebo několikaměsíční?“ Pohlédli na sebe a jedním dechem odpověděli: „Chceme dítě, které nikdo jiný nechtěl!“
Jednou se zeptali muže proslulého svou moudrostí: „Máš mnoho synů, kterého máš nejraději?“ Muž odpověděl: „Nejraději mám nejmladšího syna, dokud nedoroste. Nejraději mám vzdáleného syna, dokud se nevrátí domů. Nejraději mám nemocného syna, dokud se neuzdraví. Nejraději mám uvězněného syna, dokud se nedostane na svobodu. Nejraději mám syna, jenž nejvíc trpí, dokud není utěšen…“