Autor: Jana Lokajová
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“, č. 142 (6/2015), s. 27.
Datum napsání:
24.12.2015
O pastýři Emanovi
Byla jednou jedna želva. Žila u Aronových v teráriu. Říkali, že už má snad dva tisíce let. A tahle želva mi vyprávěla o svém příteli Emanovi, kterému maličký Ježíš proměnil srdce a udělal ze snílka samotáře svého dobrého přítele. Eman byl mladík, který více snil než žil. Neměl rád svůj obyčejný a chudý život, o své stádo se staral stále méně a méně a ani se netrápil, když mu divoká šelma občas zardousila některou z ovcí. V noci místo hlídání koukal na hvězdy a přemýšlel o světě, který za jejich tichou září tušil. V tom vysněném světě, kde nežila ani jedna ovce, se Eman utápěl. Procházel se po vinných plantážích, ochutnával šťavnaté olivy a pil vodu s příchutí citronu a máty. Oblékal si pohodlné šaty z drahých látek a spal na měkké matraci pod voňavou peřinou. Jen co hvězdy zmizely, Eman se vracíval zpátky na zem, do chýše s prachem na podlaze a tvrdou postelí. Snědl další pšeničnou placku a zapil jej douškem studené vody.
Ani jeho přátele pastýře už nezajímaly Emanovy vzdušné zámky. Stávalo se proto, že s ním mluvili čím dál méně a někdy mu dokonce ani neřekli, že ženou ovce na další svah. Tak pár dní Eman zůstával sám se svými představami. Chodíval pak po kraji a hledal své stádo i ostatní pasáčky. Jednoho dne zase došel na místo, kde našel své známé ovce, ale bez pastýřů. S klacíkem v ruce ve stínu u stáda seděla jen naše želva. Obrátila se na mladíka a vyčítavě řekla: „No konečně, Emane. Kde jsi byl? Všichni tví přátelé už odešli do Betléma. Pojď se mnou. Copak nechceš vidět spasitele?" A tak šli. Eman rychlým krokem se želvou v náruči. Ve stáji už nepotkali ani jednoho ze svých známých pastýřů. Eman zase dorazil pozdě. Na podlaze ležela spící žena, vedle její muž a v pelíšku ze slámy si tiše broukalo miminko. Eman přistoupil k uzlíčku plenek a želva mu pošeptala: „To je on." Eman se naklonil. Dítě zvedlo obě drobounké ručičky a chytlo návštěvníka za palec. Podívali se sobě do očí a mladík v tu chvíli ucítil v srdci takový klid a radost, že měl chuť roztančit se po stáji. Vtom zabučel vůl a žena se probudila. Protřela si oči a řekla mladíkovi: „Vítám tě. Přišel jsi za Ježíšem?" Eman jí odpověděl: „Ano," a dodal: „ale jak může být někdo tak krásný?"
Marie na to řekla: „Můj drahý, to dítě je syn Hospodina, tvého Boha." Eman si sedl a koukal na miminko až do večera a pak ještě další tři dny. Nemohli jej vyrušit ani mudrci a další zvědavci. V Ježíškových očích viděl radostné jiskřičky a cítil pokoj, který ho do té doby nikdy neobklopoval. Eman si začal uvědomovat krásu svého života a cítil za něj čím dál větší vděčnost. Když viděl tu radost v malém obyčejném miminku, pochopil, že i on může žít svůj obyčejný život s radostí. Čtvrtý den se mladík konečně zvedl, poděkoval Marii za přijetí a odešel ke svým ovcím. Od té doby Eman nejen pásl ovce s radostí, ale s každým, koho potkal, mluvil o Ježíšově kráse, o jeho očích a také o jeho matce. Pohled betlémského miminka ho tak nikdy nepustil. Přestal snít a začal více žít s lidmi, začal se také usmívat. Každý další všední den se učil naplňovat Boží přítomností.
Byla jednou jedna želva. Žila u Aronových v teráriu. Říkali, že už má snad dva tisíce let. A tahle želva mi vyprávěla o svém příteli Emanovi, kterému maličký Ježíš proměnil srdce a udělal ze snílka samotáře svého dobrého přítele. Eman byl mladík, který více snil než žil. Neměl rád svůj obyčejný a chudý život, o své stádo se staral stále méně a méně a ani se netrápil, když mu divoká šelma občas zardousila některou z ovcí. V noci místo hlídání koukal na hvězdy a přemýšlel o světě, který za jejich tichou září tušil. V tom vysněném světě, kde nežila ani jedna ovce, se Eman utápěl. Procházel se po vinných plantážích, ochutnával šťavnaté olivy a pil vodu s příchutí citronu a máty. Oblékal si pohodlné šaty z drahých látek a spal na měkké matraci pod voňavou peřinou. Jen co hvězdy zmizely, Eman se vracíval zpátky na zem, do chýše s prachem na podlaze a tvrdou postelí. Snědl další pšeničnou placku a zapil jej douškem studené vody.
Ani jeho přátele pastýře už nezajímaly Emanovy vzdušné zámky. Stávalo se proto, že s ním mluvili čím dál méně a někdy mu dokonce ani neřekli, že ženou ovce na další svah. Tak pár dní Eman zůstával sám se svými představami. Chodíval pak po kraji a hledal své stádo i ostatní pasáčky. Jednoho dne zase došel na místo, kde našel své známé ovce, ale bez pastýřů. S klacíkem v ruce ve stínu u stáda seděla jen naše želva. Obrátila se na mladíka a vyčítavě řekla: „No konečně, Emane. Kde jsi byl? Všichni tví přátelé už odešli do Betléma. Pojď se mnou. Copak nechceš vidět spasitele?" A tak šli. Eman rychlým krokem se želvou v náruči. Ve stáji už nepotkali ani jednoho ze svých známých pastýřů. Eman zase dorazil pozdě. Na podlaze ležela spící žena, vedle její muž a v pelíšku ze slámy si tiše broukalo miminko. Eman přistoupil k uzlíčku plenek a želva mu pošeptala: „To je on." Eman se naklonil. Dítě zvedlo obě drobounké ručičky a chytlo návštěvníka za palec. Podívali se sobě do očí a mladík v tu chvíli ucítil v srdci takový klid a radost, že měl chuť roztančit se po stáji. Vtom zabučel vůl a žena se probudila. Protřela si oči a řekla mladíkovi: „Vítám tě. Přišel jsi za Ježíšem?" Eman jí odpověděl: „Ano," a dodal: „ale jak může být někdo tak krásný?"
Marie na to řekla: „Můj drahý, to dítě je syn Hospodina, tvého Boha." Eman si sedl a koukal na miminko až do večera a pak ještě další tři dny. Nemohli jej vyrušit ani mudrci a další zvědavci. V Ježíškových očích viděl radostné jiskřičky a cítil pokoj, který ho do té doby nikdy neobklopoval. Eman si začal uvědomovat krásu svého života a cítil za něj čím dál větší vděčnost. Když viděl tu radost v malém obyčejném miminku, pochopil, že i on může žít svůj obyčejný život s radostí. Čtvrtý den se mladík konečně zvedl, poděkoval Marii za přijetí a odešel ke svým ovcím. Od té doby Eman nejen pásl ovce s radostí, ale s každým, koho potkal, mluvil o Ježíšově kráse, o jeho očích a také o jeho matce. Pohled betlémského miminka ho tak nikdy nepustil. Přestal snít a začal více žít s lidmi, začal se také usmívat. Každý další všední den se učil naplňovat Boží přítomností.
