Svíce už se nějakou dobu kývala, a když poryv větru rozrazil okno v kostele dokořán, spadla na oltářní ubrus. Byl to nejkrásnější ubrus, nachystaný na zítřejší svátek. Ale stále to byla jen bavlna, a tak se ihned vzňala. Ve chvilce byla namísto nádherného vyšívaného ubrusu na obětním stole jen kouřící hromádka šedého popela. Stará kostelnice přišla s košíkem: „Mohli bychom vyšít nový ubrus. Potřebujeme ale barevné nitě.“ A dodala: „Celý život jsem potkávala přátele. Každé setkání bylo jako darování vyšívací bavlnky. Každé setkání s přáteli mi po sobě nechalo trochu jejich únavy, kousky jejich víry, nitky jejich slz. U vás to bylo stejné. Nevšimli jste si toho, ale máte srdce plné barevných nitek. Za padesát let se takových lidí potká... Hledejte dobře, určitě nějaké najdete. Doneste je sem. Dáme je dohromady a vyšijeme nový ubrus. Na tomto ubruse spočine Boží Syn…“
Mezi věřícími se chvíli nic nedělo. Pak vstala první žena, hodila do košíku několik barevných nití a řekla: „Bude to ubrus od starého dřevorubce Luigiho. Jednou jsem mu léčila horečku. Daroval mi tyhle modré hedvábné nitě. Je to barva přátelství.“ Další žena řekla: „A také od staré žebrácky Šeřeny, na kterou její děti zapomněly. Dlouho jsem jí naslouchala. Darovala mi tuto cívku šedé nitě. Je to barva osamělosti…,“ a položila cívku do košíku. A jiná řekla: „A ubrus od čeledína Daniho, který pracoval do úmoru na poli. Jeho nelítostný pán ho nenechal ani chvíli odpočinout. Okopávala jsem s ním od úsvitu do noci, jen abych mu pomohla. Daroval mi toto klubko žlutého hedvábí. Je to barva potu a chudoby.“
Vstala další žena: „A od Mileny, která plakala vedle svého mrtvého dítěte. Nic jsem pro ni nemohla udělat. Pranic. Vzala jsem ji za ruku a plakala jsem s ní. Darovala mi tyto bílé nitě. Bílá je barva největší bolesti. A trochu stříbrných nití, to jsou slzy, o něž jsme se podělily.“ A ještě další: „A ubrus Samuela a Věry, byli tak krásní a mladí, když se brali. Řekli mi, pojď s námi zpívat a tancovat a vezmi si to klubko zeleného hedvábí. Je to barva naší naděje…“ Jedna po druhé vstávaly a přinášely své barevné nitě.
„Toto je purpur dlouhých hodin rozjímání,“ řekla jedna stará jeptiška s klidnýma očima. Nakonec se kostelnice spokojeně usmála a řekla: „Bílou barvou bolesti, zelenou barvou radosti, šedou barvou smutku, modrou barvou přátelství, tím nejlepším ze života a ze vzpomínek, i žlutou barvou chudoby nyní andělé na bílé prostěradlo smrti vyšili náš ubrus. A jestli jste si všimli, v každé cívce byla i červená nitka. Protože červená je barva lásky a každodenní něhy, lásky, jež řídila vaše kroky.“ Za okamžik pokračovala: „Dílo je hotovo.“ Stará kostelnice sáhla do košíku a vytáhla nádherný ubrus vyšívaný všemi barevnými nitěmi, které dostala.
Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů » 1 Kor 12, 27.