Anička vychází s taškou z obchodu a v tom je uvidí. Stojí si tady, baví se, smějou se a pojídají chipsy. Anička má srdce až v krku. A teď kolem nich musí projít, ať chce nebo ne. „Hlavně ať na mně není nic poznat,“ dodává si odvahy a se vztyčenou hlavou kráčí kolem pěti kamarádek ze třídy. Slyší za sebou jenom hlasitý smích. „To si určitě dělají legraci ze mě!“ myslí si Anička a přidává do kroku.
Doma rychle vybalí, co nakoupila, schová to do ledničky a zmizí ve svém pokoji. Z poličky vytáhne tlustou knihu, lehne si na postel a dává se do čtení. Anička čte moc ráda, jako by se přitom vždycky ponořila do jiného, lepšího světa. Jak ráda by byla součástí tohoto jiného světa a patřila k dětem, o kterých se tam píše. K dětem, které se svými přáteli poznávají cizí země a prožívají dobrodružství. Jejich přátelství je neotřesitelné a obstojí i v nejtěžších zkouškách...
Dnes se však Anička nemůže soustředit. Venku svítí sluníčko, k jejím uším doléhají nějaké hlasy zvenku. Anička položí knihu stranou a dívá se z okna. Před domem si hrají tři menší kluci od sousedů. „Ti se mají,“ myslí si Anička, „hrajou si spolu skoro pořád. Jen já sedím doma a nemám žádnou kamarádku...“
Zavře okno, jde k zrcadlu a vyplázne na sebe jazyk: „Škaredá barva vlasů, nehezký obličej, příliš malý nos a silné rty - a k tomu ještě ty hloupé brýle - není divu, že mě nikdo nemá rád! “ Vtom otvírá dveře maminka a říká: „Aničko, nemáš chuť se projít s Bobbym od sousedů? Paní Kesslerové není dobře, ale pes potřebuje jít ven.“ Bobby je malý oříšek, který už nějakou dobu bydlí u staré paní v přízemí. Zpočátku se Anička psa bála, ale když se s ním párkrát setkala a paní ji ujistila, že nekouše, zvykla si na něho. Nechávala se jím očichat a hezky ho hladila. Pak jednou potkala paní Kesslerovou ve městě se psem, a tak s nimi šla domů. Cestou paní dala Aničce do ruky vodítko a když Bobby kráčel dívce po boku, cítila se hrdě a vznešeně.
„Opravdu můžu jít s Bobbym úplně sama ven?“ ptá se Anička nejistě. „Určitě, paní Kesslerová říká, že Bobby s tebou půjde rád,“ povzbuzuje ji maminka. Anička se obuje a seběhne po schodech dolů. Bobby ji zdraví radostným štěkotem a vrtí přitom ocasem. „To jsi hodná, že si na něho uděláš čas,“ říká spokojeně paní Kesslerová. „Bobby tě má rád, podívej, jak skáče!“ „A nedělá to všem?“ ptá se Anička.
Stařenka zavrtí hlavou: „On přesně vycítí, kdo to s ním myslí dobře. Jestli chceš, můžeš s Bobbym jít pro některou ze svých kamarádek. Ale byla bych ráda, kdybys vodítko držela ty, protože tebe Bobby zná a poslouchá.“ „Já nemám žádné kamarádky,“ vyjede z Aničky. „Žádné kamarádky...? To znám. Jako dítě jsem taky žádné neměla. Později jsem zpozorovala, že příčina byla ve mně samé. Byla jsem hodně bázlivá, netroufala jsem si k nikomu se přiblížit. Myslela jsem si, že nejsem tak dobrá jako ostatní. Když mě někdo oslovil, nevěděla jsem, co říct, tak jsem řekla nějakou hloupost nebo jsem mlčela. Ale později jsem poznala Ježíše a Boha Otce, který všechno stvořil. Viděla jsem, že mě Bůh miluje. On mě stvořil s mými slabostmi, ale také se silnými stránkami. O slabostech jsem věděla, ale svoje silné stránky jsem musela postupně objevovat.“
Bobby netrpělivě poskakuje kolem a kňučí. Paní Kesslerová ho přátelsky poplácá a Aničce podá do ruky vodítko: „Už chceš jít, že? Však si můžeme popovídat potom.“ Anička utíká se psem po ulici směrem k parku. Tam vodítko povolí, aby ho měl Bobby delší. Na lavičce sedí tři starší paní a obdivují jejího hezkého pejska. Bobby přiběhne až k nim, čenichá a vrtí ocasem. Když odejdou, prochází kolem nějaký muž, kterému se Bobby velkým obloukem vyhne. Anička si vzpomene na slova paní Kesslerová: „...přesně vycítí, kdo to s ním myslí dobře.“ U rybníčku stojí dvě děvčata a krmí kachny. Jsou to Sabina a Romana z Aniččiny třídy. Když si jí Romana všimne, volá: „Ahoj, Aničko, ty máš nového psa?“ Anička by nejraději jen prošla kolem, ale zase jí hlavou problesknou slova paní Kesslerové: „...netroufala jsem si k nikomu se přiblížit. Když mě někdo oslovil, nevěděla jsem, co říct, tak jsem řekla nějakou hloupost nebo jsem mlčela.“
Mezitím jsou už obě u Bobbyho: „Můžu si ho pohladit?“ prosí Sabina. Bobby zvedne čumák a zavrtí ocasem. Anička přikývne. Obě děvčata hladí pejska, Bobbymu se to líbí a očichává si je. „Ten je ale hezký! Je tvůj?“ ptá se Romana podruhé. „Ne, patří jedné paní od nás z domu.“ „To máš dobré, že ti ho jen tak půjčí,“ povzdechne si Romana. „Naše sousedka má taky psa, ale ta ho nikomu nepůjčí, jen své vnučce.“ „Já už dlouho chci nějakého pejska,“ říká Sabina, „ale naši nechtějí. Kdybych mohla aspoň s nějakým chodit ven...“ Proti nim jde paní s vlčákem. Bobby stojí se vztyčeným ocáskem a zírá tím směrem. Anička nechá vodítko nakrátko a říká: „Raději s ním půjdu dál.“
„Můžeme jít s tebou?“ ptá se Romana. Anička pokrčí rameny: „Jestli chcete.“ Tři děvčata chodí ulicemi s pejskem. Anička je stále sdílnější. Mluví o zvířatech, o škole, o svých zájmech. Přitom zjišťuje, že i Romana ráda čte a taky pravidelně chodí do knihovny. Když dojdou ke dveřím, přátelsky se loučí. Romana říká: „Vůbec jsem nevěděla, že se s tebou dá tak dobře povídat. Ve škole jsi pořád potichu.“ Sabina přitakává: „Já jsem si vždycky myslela, že se s námi nechceš bavit.“ Anička zrudne a koktá: „Ale... ne... tak to není.“ „Určitě se zase setkáme, až budeš věnčit psa,“ řekla Sabina. „Anebo můžeme jít do knihovy,“ navrhuje Romana. „Půjdu ráda,“ říká spokojená Anička, „tak se mějte.“ „Vy jste byli ale dlouho venku,“ diví se paní Kesslerová. „Potkali jsme dvě spolužačky ze třídy,“ vysvětluje Anička. „Mají rády psy a Bobby se jim moc líbil.“
Stará paní se usmívá: „No, Bobby je s druhými hned kamarád. To nám lidem někdy pomůže. Když jsem s ním venku, lidi se se mnou hodně dávají do řeči.“ „Můžu s ním jít zase někdy ven?“ ptá se Anička. „Kdykoli budeš chtít,“ směje se paní Kesslerová, „ale nemysli si, že tě druzí budou mít rádi jenom kvůli Bobbymu. Tý jsi někdo, protože tě má rád Bůh. Dal ti mnoho darů a když je nebudeš schovávat, budou si jich na tobě vážit i ostatní. Dodej si odvahy a jdi za lidmi třeba i bez Bobbyho.“ Anička si povzdychne: „Z toho jsem vždycky měla strach! Saina mi před chvíli řekla, že si vždycky myslela, že se s nimi nechci bavit.“ „Přesně tak,“ potvrzuje paní Kesslerová. „Když se před lidmi stahujeme, myslí si o nás, že je nechceme. Když jim ale ukážeme, že jsou pro nás důležití, můžeme se spřátelit.“ „Tak já se Sabiny a Romany zeptám hned ráno, jestli by odpoledne šly zase s Bobbym ven,“ přemýšlí Anička nahlas, „a můžeme vám přitom udělat třeba nákup.“ „To je dobrý nápad,“ chválí Aničku paní Kesslerová, „jsi hodné děvče, Aničko.“