Lenka leží v posteli. Pevně zatáhla pestrobarevné závěsy s bílými ovečkami na okně svého dětského pokoje. Proč by sem mělo svítit slunko!? A vůbec, jsou tři hodiny odpoledne a venku je ještě světlo. Lenka má ráda tmu a stejně tak tma je i v jejích myšlenkách. Najednou zaslechne kroky, jak někdo jde nahoru. Rychle si přes hlavu přetáhne přikrývku, aby ji nikdo neviděl. Ale kroky míří jinam, ne do jejího pokoje. „Já jsem to věděla! Nikdo mě nemá rád!“ Maminka celý den nosí miminko nebo si hraje s Lenčinými mladšími bratry Lukášem a Liborem. Táta je v práci. Nikdo ji nehledá, nikomu nechybí. Lenka začíná plakat. Cítí se tak hrozně sama.
Když je někdo smutný, tak je z toho brzy unavený. Lenka tedy brzy usne. Probudí se teprve po několika hodinách. Venku se už stmívá. Lenka vyděšeně vyskočí z postele. Prospala celé odpoledne! Kolik je asi hodin? Proč je vlastně v posteli? Zase ji přepadá smutek a po tvářích se jí kutálejí slzy. Nikdo ji nemá rád! Nikdo by si ani nevšiml, kdyby utekla pryč. Lenka vstává z postele, po špičkách sejde po schodech dolů. Obejde dveře kuchyně, kde se svítí. Za zavřenými dveřmi slyší veselé štěbetání jejích brášků. Maminka chystá večeři, přitom si zpívá a miminko si spokojeně brouká.
Všem je spolu dobře - jen Lenka se cítí tak hrozně sama. „Já opravdu nikomu nechybím!“ stěžuje si Lenka sama pro sebe. Sundává z věšáku mikinu, vklouzne do bot a neslyšně zmizí. Temné stíny na cestě, které vrhají stromy vlevo i vpravo po stranách ulice, nahánějí Lence strach. Přesto běží dál přes vesnickou silnici směrem do lesíka na kraji obce. Slzy jí přitom tečou po tváři. Nikdo ji nemá rád. Tatínek a maminka na ni, velkou holku, zapomněli a pořád chodí jenom kolem mladších sourozenců, kteří potřebují, aby se o ně starali.
Když přijde na pastvinu na kraji lesa, přeleze plot a utíká dál. Najednou spadne na zem, jako by o něco měkkého zakopla. Au! To bolí! Lenka si zrovna sedá do trávy a... vidí, že se na ni dívají dvě kulaté černé oči. „Bééé!“ ozve se malá ovečka, skoro ještě jehňátko, a vyčítavě se podívá na Lenku. Několik okamžiků se tak obě - Lenka a ovečka - dívají jedna na druhou. Pak se Lenka rozesmála - i když je vlastně tak smutná! Je to ale příliš směšné, jak zmateně hledí tahle malá ovečka. „Ani já nemusím vypadat příliš chytře,“ říká si Lenka. Rychle se rozhlédne kolem sebe, jestli je někdo nepozoruje, a vidí, že se ocitla uprostřed ovčího stáda. Přichází další a další ovečky a tlačí se kolem ní a malého jehňátka. Teď opravdu už není sama! To by nemohla říct. Pomalu je kolem ní plno ovcí. Všechny bečí. A do toho se ozývá, jak žerou trávu! Se smíchem vstává a oklepává si šaty od trávy.
Najednou si Lenka začne broukat písničku z nedělní školy o tom, že je Ježíšova ovečka, že on je dobrý pastýř, který se o ni stará, má ji rád, zná ji a dokonce ví, jak se jmenuje. Stará dobrá písnička. Kolikrát jí ji maminka zpívala, když nemohla usnout. To byla Lenka ještě malá holčička. Je zvláštní, že si na tu písničku vzpomněla právě teď! No, v takové společnosti se není čemu divit, myslí si Lenka, zubí se a rozhlíží se po ovcích kolem sebe. Najednou je její smutek a pocit osamělosti pryč. A není to kvůli ovcím, ale díky tomu, že si vzpomněla: „Jsem Ježíšova ovečka a on je můj dobrý pastýř! Nejsem sama! I když má maminka tolik práce a tatínek je skoro pořád v práci.“
Možná právě proto jí maminka ušila závěsy na okna se samými ovečkami! Aby si to mohla pořád připomínat. Tak přece ji má maminka ráda! Najednou je to Lence úplně jasné. A tatínek ji má taky rád. A ze všech nejraději ji má Ježíš, dobrý pastýř. Jak jen si mohla myslet, že si jí nikdo na světě nevšímá!? Lenka si razí cestu mezi ovcemi ve stádě a běží zpátky, co jí síly stačí. Než přeleze plot, ještě jednou se otočí směrem ke stádu. Ovečky se zase klidně pasou a Lenky si vůbec nevšímají. Jen to malé jehňátko, o které zakopla, pořád ještě stojí na svém místě a hledí za Lenkou. „Děkuji, ovečko,“ říká Lenka tiše. Pak se otočí a přeleze plot. Z dálky ještě slyší „bééé“, které určitě patřilo malému jehňátku. To ví Lenka určitě. A teď rychle domů! Když si pospíší, maminka, tatínek, Lukáš ani Libor si třeba vůbec nevšimnou, že jim doma chvíli chyběla...