Dávno pradávno žil v obrovské říši daleko za mořem veliký král, mocný a slavný po celém světě. Mnoho lidí si bylo jisto, že nemůže existovat mocnější a bohatší vládce. Takže si nakonec i sám král začal myslet, že je největším člověkem na světě. Panovník dal proto rozhlásit, že od té chvíle jej všichni musí titulovat: „Vaše nepřemožitelné veličenstvo, převeliká nekonečná obrovskosti a nádherná vznešenosti.“ A strážím nařídil, aby zatkli každého, kdo by mu takto neříkal. Jednoho dne před něj předstoupil kapitán stráží. Důstojník vzdal panovníkovi hold, poklekl a řekl: „Ó, vaše nepřemožitelné veličenstvo, převeliká a nekonečná obrovskosti a nádherná vznešenosti, zatkli jsme muže, který vás takto odmítá nazývat.“
„Přiveďte ho!“ nařídil král. Stráže přivlekly k trůnu starého muže. „Kdo jsi?“ zeptal se ho král. „Jsem jen starý kupec. Žiji se svou manželkou v domku v horách,“ odpověděl stařec. „A kdo jsem já?“ zeptal se ho král a přísně na něj pohlédl. „Vy jste král,“ odpověděl klidně starý kupec. „Ne!“ vykřikl král a pěstmi vztekle praštil do trůnu. „Já jsem naše nepřemožitelné veličenstvo, převeliká nekonečná a zářící obrovskost a převelmi podivuhodná a absolutně jedinečná vznešenost!“ „Pane,“ odpověděl stařec, „jste vskutku král, ale nechápu, proč byste měl mít…“ Rozzuřený král ho dal uvrhnout do vězení. Po roce byl starý kupec osvobozen a vrátil se domů. Za pár dní jej stráže znovu vedly před krále. „Tento muž vás stále odmítá správě titulovat, vaše nepřemožitelné veličenstvo, převeliká nekonečná obrovskosti a nádherná vznešenosti!“ - „Vraťte ho do vězení!“ nařídil král. „Tam se naučí, jak se jmenuji!“
Stařec byl propuštěn po dvou letech. Král nedokázal pochopit, proč ho ten muž odmítá titulovat jeho královským jménem, a jednou v noci se potají připlížil ke kupcovu domu. Skrčil se ve stínu pod oknem a slyšel starce, jak se baví se svou ženou, která si na krále hořce stěžovala. „Upokoj se, moje milá,“ odpovídal stařec, „náš král má blízko k hněvu a pýše, ale my mu musíme odpustit. Od té doby, co nám vládne, panuje u nás mír. Obyvatelstvo prosperuje a daně jsou rozumné. Nepamatuješ se, že dokonce rozdal mnoho svých pozemků mezi rolníky, aby měl každý svůj kousek půdy? Máme opravdu štěstí. Kéž by se náš král dožil mnoha let v lásce a úctě svých poddaných!“ Když král slyšel kupcovu chválu, popadly ho hrozné výčitky. Vešel do domu a poklekl před manželi a prosil je za odpuštění, že jim způsobil tolik běd.
Starý kupec se mu hluboce poklonil a řekl: „Jsem velmi potěšen, že vás vidím, vaše nepřemožitelné veličenstvo, převeliká nekonečná obrovskosti a nádherná vznešenosti!“ „Převelmi podivuhodný a absolutně jedinečný,“ dodala potichu manželka. Král byl překvapen a zeptal se: „Proč jsi mě takto, příteli, nenazýval dřív, než jsi byl nespravedlivě uvězněn?“ „Veličenstvo,“ odpověděl stařec, „jedině ten největší mezi lidmi dokáže uznat své chyby a pokorně žádat o odpuštění. Dnes si skutečně zasluhujete veškeré uznání za svoji velikost.“ Když se král vrátil do paláce, vydal nový dekret, který uděloval starému kupci a jeho ženě pěkný důchod a nařizoval zrušení zákona, který vyžadoval, aby se mu říkalo... jak jen to bylo?
Tituly ctihodnost, excelence, monsignor, doktor či profesor ještě nedělají člověka velikým.