Marie byla vzrůstem nejmenší dívka na celém druhém stupni, nebyla soutěživý typ a učení ji nebavilo. Pokaždé, když se hlásila na nějaký kroužek - od basketbalu po divadlo -, slyšela u zápisu jen: „Možná příště.“ Přesto se o to pokoušela každý rok s ještě větší zarputilostí: „Mami, chci hrát v nějakém družstvu a rozhodla jsem se, že zkusím jakýkoli sport, dokud se mi to nepovede.“ I když byla nenápadná, měla spoustu dobrých vlastností: uměla utěšit přátele v potížích; dovedla dobře kombinovat barvy, tvary a materiály; jedním vtipem dokázala uvolnit i ty nejnapjatější situace.
Často si chodila číst seznamy vyvěšené na dveřích tělocvičny, ale její jméno se na nich nikdy neobjevilo. Až konečně oznámila rodičům, že to zkusí s volejbalem. „Volejbal!“ zasténali maminka s tatínkem. „Nos ti sahá sotva k síti.“ Marie pílí a tréninkem doháněla, co jí chybělo na výšce a fyzické síle. Dokázala se dostat přes první výběr. Jednou přišla domů se zarudlýma očima. „Trenérka říká, že když budu hrát v družstvu B, tak budu kapitánka a budu hrát všechny zápasy,“ řekla s povzdechem. Pro Marii bylo těžké si v družstvu B zvyknout. Všechny její spoluhráčky byly z primy a sekundy. Přesto se dál snažila ze všech sil. Až do posledního večera před prvním zápasem, kdy vtrhla do dveří jako bouřka.
„Jsem beznadějný případ,“ vysoukala ze sebe mezi vzlyky, „neumím směřovat, neumím odrazit. Neumím ani pinknout míč nad síť. Mami, nejsem ani kapitánka. Kapitánka je jedna holka ze sekundy. Nechci hrát!“ Toho večera se pomodlila tu nejkratší modlitbu v životě: „Zítra hraju, Pane. Já jsem do toho dala všechno. Prosím tě jen o malou pomoc. Amen.“
Když nazítří začal zápas, míč letěl jako naschvál hned napoprvé právě na ni. Marie ho poslala za síť. Za pár vteřin další míč a Marie zase zabránila tomu, aby si soupeřky připsaly bod. Pokaždé, když se k ní míč přiblížil, dokázala odrazit podání nebo zabránit soupeřkám v získání bodu. Pak přišla řada na ni, aby podávala. Dala pět bodů, než někdo dokázal přerušit tu řadu šťastných podání.
Brzy se všichni diváci v tělocvičně začali na tu „holčičku“ dívat. Před závěrečným písknutím družstvo B tvrdě porazilo soupeře. V hledišti zabouřil potlesk a Mariino družstvo ji na ramenou neslo kolem hřiště. „To ti povím, jsi dobrá volejbalová hráčka,“ řekl jí ředitel školy a stiskl jí ruku. Maria se obrátila k nebi, velké zelené oči plné slz. Pochopila. Věděla, že takhle ještě volejbal nikdy nehrála, věděla, že takhle už ho také pravděpodobně nikdy hrát nebude, ale na tom nezáleželo. Hluboko uvnitř věděla, že Bůh ve své všemohoucnosti poslal malou pomoc nejmenší holce z celé školy.
Což neprodávají pět vrabců za dva haléře? A přece ani jeden z nich není zapomenut před Bohem. Ano i vlasy na vaší hlavě jsou spočteny. Nebojte se, máte větší cenu než mnoho vrabců » Lk 12, 6-7.