Autor: Christiane Brokerová
Zdroj: © Ethos č. 1/2012 | ethos.cz
Datum napsání:
15.01.2012
Markétčina písnička
Zepředu, zezadu - vždycky jsi nablízku. Markétka sedí ve vlaku, spokojeně klátí nohama a přitom si prozpěvuje: „Když kráčím za tebou, vodou či po suchu, držíš mě za ruku... “ tato písnička jí pořád zní v uších. Naučila se ji v nedělní škole. Ale aby úplně všem slovům rozuměla, tak to ne. Netrpělivě se podívá z okna. Dnes to trvá nějak dlouho, než bude vystupovat... Je na cestě k babičce, která bydlí u moře. „Škoda, že je už poslední týden letních prázdnin!“ povzdechne si Markétka.
Když vlak začne zpomalovat a nakonec se skřípotem zastaví, vezme svůj kufřík a spěchá ke dveřím. Rychle seběhne ze schůdků na nástupiště a žene se k východu. Tam zůstane celá vyděšená stát. Tady se všechno tak změnilo! Zmateně se rozhlíží kolem sebe. A kde je babička? Srdce se jí divoce rozbuší, když pochopí, že vystoupila na jiném nádraží, než měla. Široko daleko nikoho nevidí. Co má teď dělat? „No, tak půjdu pěšky!“ probleskne jí hlavou, „směr přece znám, a když půjdu podél pobřeží, kde je ten velký sráz, tak tam budu ještě dřív.“
„Zepředu, zezadu - vždycky jsi nablízku, když kráčím za tebou, vodou či po suchu, držíš mě za ruku,“ brouká si a silný vítr jí fouká do tváře. Cesta, kterou si vybrala, jí připadá nekonečně dlouhá. Vpravo se hrozivě zvedá temný les, o kterém se povídaní neskutečné věci, a vlevo má vedle sebe sráz a pod ním moře. Dole narážejí divoké vlny proti zvedajícímu se břehu. Vypadají tak špinavé, šedé, protože sluníčko najednou zaclonily temné mraky. Markétku zamrazí. Přesto se rozhodne, že se spustí po srázu dolů. Tam bude cesta určitě ještě kratší...
Hledá nějaké vhodné místo, pevně sevře držadlo svého kufříku a pravou nohou opatrně vykročí směrem dolů. Písek jí hned začne podklouzávat pod nohama. Markétka ztratí rovnováhu a spadne na stranu. Kufřík se řítí dolů a ona za ním! Trochu klouže, trochu se kutálí, tu a tam zakřičí „Au!“ a nakonec volá jen: „Pomóóóc!“ Zůstane viset na nějakém keři. S na-říkáním se snaží dostat se nahoru. Ale sotva je na nohách, zase sklouzne až dolů. Zoufale si ohmatává své šaty, zezadu je celá špinavá, potrhaná. Bere do ruky svůj kufřík a namáhavě ťape hlubokým pískem. Teď se ozývá pata: písek jí otlačuje kůži a zanedlouho tam bude mít puchýř! Za nejbližší zatáčkou zůstává najednou stát: v cestě jí stojí velké kusy jílu a obrovské kameny! Musí je obtížně přelézat.
„Bože, opravdu jsi zezadu i zepředu? A držíš mě za ruku i tam, kde to klouže?“ ptá se Markétka ustrašeně, když vrávorá na kluzkém kameni. V tom na břeh vyběhne velká vlna a Markétka spadne. Celá mokrá se zase hrabe nahoru. Nééé! Kde mám kufřík? Vidí, jak se na vlnách houpá nahoru a dolů. Ale najednou další vlna ho zase vynese na písčitý břeh. Nemilosrdně na ni padá studený déšť. Zakryje si tvář rukama: „Jak... jak jen se... dostanu domů?“ vzlyká zoufale.
V tom ji za rameno stiskne velká teplá ruka. Markétka vyděšeně zvedne oči. Sklání se k ní nějaký muž. „Ty jsi tady zabloudila?“ ptá se a jeho modré oči se na ni ustaraně dívají. Déšť už jí promočil tričko. „Podívej,“ ukazuje velký žlutý stan mezi keři na svahu, „můžeš se schovat u nás s rodinou, než přestane pršet. Pojď, jsi celá mokrá!“
Markétce jektají zuby a jen souhlasně přikývne. Muž zvedne její kufřík a bere ji za ruku. Za chvilku je jakž takž v teple a cítí na sobě spoustu zvědavých pohledů. Maminka čtyř dětí soucitně spráskne ruce nad hlavou a vytahuje velký suchý ručník. „Kde ses tu vzala?“ - „Jé tady máš rozbité koleno.“ - „Trefíš domů?“ - Proč jsi celá tak špinavá?“ Děti ji zasypávají otázkami, ale Markétka neříká nic. Nechává ze sebe sundat mokré, špinavé oblečení, vyzuje si boty i ponožky a pak ji neznámá maminka celou zabalí do suchého ručníku.
„Kam vlastně jdeš?“ ptá se nejstarší děvče. „K babičce,“ odpovídá Markétka, „ale vystoupila jsem z vlaku dřív a zbytek cesty jsem chtěla jít pěšky.“ „Babička si určitě dělá velké starosti, kde jsi,“ uvažuje tatínek. „Nemáš /' někde její telefonní číslo, abychom jí mohli dát vědět? Markétka přikývne a vytahuje svou ledvinku. Naštěstí není úplně mokrá. Podá neznámému tatínkovi papírek s babiččiným telefonem. Mobilem jí zavolají, že její vnučka je v bezpečí. „...Samozřejmě, jakmile trochu přestane pršet, přivezeme vám ji. Kde bydlíte...?“
Pozdě večer se Markétka choulí babičce na klíně. Ta ji objímá a jemně ji houpe sem a tam. „Bůh mi tě ohlídal,“ říká tiše, „pojď, poděkujeme mu za to.“ „No, babi,“ vymaní se Markétka z objetí. Je sice už hodně ospalá, ale ještě stihne připomenout písničku „Zepředu, zezadu - vždycky jsi nablízku, když kráčím za tebou, vodou či po suchu, držíš mě za ruku.“
Zepředu, zezadu - vždycky jsi nablízku. Markétka sedí ve vlaku, spokojeně klátí nohama a přitom si prozpěvuje: „Když kráčím za tebou, vodou či po suchu, držíš mě za ruku... “ tato písnička jí pořád zní v uších. Naučila se ji v nedělní škole. Ale aby úplně všem slovům rozuměla, tak to ne. Netrpělivě se podívá z okna. Dnes to trvá nějak dlouho, než bude vystupovat... Je na cestě k babičce, která bydlí u moře. „Škoda, že je už poslední týden letních prázdnin!“ povzdechne si Markétka.
Když vlak začne zpomalovat a nakonec se skřípotem zastaví, vezme svůj kufřík a spěchá ke dveřím. Rychle seběhne ze schůdků na nástupiště a žene se k východu. Tam zůstane celá vyděšená stát. Tady se všechno tak změnilo! Zmateně se rozhlíží kolem sebe. A kde je babička? Srdce se jí divoce rozbuší, když pochopí, že vystoupila na jiném nádraží, než měla. Široko daleko nikoho nevidí. Co má teď dělat? „No, tak půjdu pěšky!“ probleskne jí hlavou, „směr přece znám, a když půjdu podél pobřeží, kde je ten velký sráz, tak tam budu ještě dřív.“
„Zepředu, zezadu - vždycky jsi nablízku, když kráčím za tebou, vodou či po suchu, držíš mě za ruku,“ brouká si a silný vítr jí fouká do tváře. Cesta, kterou si vybrala, jí připadá nekonečně dlouhá. Vpravo se hrozivě zvedá temný les, o kterém se povídaní neskutečné věci, a vlevo má vedle sebe sráz a pod ním moře. Dole narážejí divoké vlny proti zvedajícímu se břehu. Vypadají tak špinavé, šedé, protože sluníčko najednou zaclonily temné mraky. Markétku zamrazí. Přesto se rozhodne, že se spustí po srázu dolů. Tam bude cesta určitě ještě kratší...
Hledá nějaké vhodné místo, pevně sevře držadlo svého kufříku a pravou nohou opatrně vykročí směrem dolů. Písek jí hned začne podklouzávat pod nohama. Markétka ztratí rovnováhu a spadne na stranu. Kufřík se řítí dolů a ona za ním! Trochu klouže, trochu se kutálí, tu a tam zakřičí „Au!“ a nakonec volá jen: „Pomóóóc!“ Zůstane viset na nějakém keři. S na-říkáním se snaží dostat se nahoru. Ale sotva je na nohách, zase sklouzne až dolů. Zoufale si ohmatává své šaty, zezadu je celá špinavá, potrhaná. Bere do ruky svůj kufřík a namáhavě ťape hlubokým pískem. Teď se ozývá pata: písek jí otlačuje kůži a zanedlouho tam bude mít puchýř! Za nejbližší zatáčkou zůstává najednou stát: v cestě jí stojí velké kusy jílu a obrovské kameny! Musí je obtížně přelézat.
„Bože, opravdu jsi zezadu i zepředu? A držíš mě za ruku i tam, kde to klouže?“ ptá se Markétka ustrašeně, když vrávorá na kluzkém kameni. V tom na břeh vyběhne velká vlna a Markétka spadne. Celá mokrá se zase hrabe nahoru. Nééé! Kde mám kufřík? Vidí, jak se na vlnách houpá nahoru a dolů. Ale najednou další vlna ho zase vynese na písčitý břeh. Nemilosrdně na ni padá studený déšť. Zakryje si tvář rukama: „Jak... jak jen se... dostanu domů?“ vzlyká zoufale.
V tom ji za rameno stiskne velká teplá ruka. Markétka vyděšeně zvedne oči. Sklání se k ní nějaký muž. „Ty jsi tady zabloudila?“ ptá se a jeho modré oči se na ni ustaraně dívají. Déšť už jí promočil tričko. „Podívej,“ ukazuje velký žlutý stan mezi keři na svahu, „můžeš se schovat u nás s rodinou, než přestane pršet. Pojď, jsi celá mokrá!“
Markétce jektají zuby a jen souhlasně přikývne. Muž zvedne její kufřík a bere ji za ruku. Za chvilku je jakž takž v teple a cítí na sobě spoustu zvědavých pohledů. Maminka čtyř dětí soucitně spráskne ruce nad hlavou a vytahuje velký suchý ručník. „Kde ses tu vzala?“ - „Jé tady máš rozbité koleno.“ - „Trefíš domů?“ - Proč jsi celá tak špinavá?“ Děti ji zasypávají otázkami, ale Markétka neříká nic. Nechává ze sebe sundat mokré, špinavé oblečení, vyzuje si boty i ponožky a pak ji neznámá maminka celou zabalí do suchého ručníku.
„Kam vlastně jdeš?“ ptá se nejstarší děvče. „K babičce,“ odpovídá Markétka, „ale vystoupila jsem z vlaku dřív a zbytek cesty jsem chtěla jít pěšky.“ „Babička si určitě dělá velké starosti, kde jsi,“ uvažuje tatínek. „Nemáš /' někde její telefonní číslo, abychom jí mohli dát vědět? Markétka přikývne a vytahuje svou ledvinku. Naštěstí není úplně mokrá. Podá neznámému tatínkovi papírek s babiččiným telefonem. Mobilem jí zavolají, že její vnučka je v bezpečí. „...Samozřejmě, jakmile trochu přestane pršet, přivezeme vám ji. Kde bydlíte...?“
Pozdě večer se Markétka choulí babičce na klíně. Ta ji objímá a jemně ji houpe sem a tam. „Bůh mi tě ohlídal,“ říká tiše, „pojď, poděkujeme mu za to.“ „No, babi,“ vymaní se Markétka z objetí. Je sice už hodně ospalá, ale ještě stihne připomenout písničku „Zepředu, zezadu - vždycky jsi nablízku, když kráčím za tebou, vodou či po suchu, držíš mě za ruku.“
