Autor: Roswitha Wurmová
Zdroj: © Ethos č. 4/2012 | ethos.cz
Datum napsání:
16.11.2012
Mám tě rád!
Filip s křikem shodí malého Lea na zem a ještě do něho několikrát silně kopne. Leo leží v trávě jako omráčený. Kolem nosu je celý bílý a po tvářích se mu kutálejí velké slzy. Ostatní děti volají paní učitelkou Vítkovou. „To nevypadá dobře,“ pronese a odnáší Lea do školní budovy. Přivolaný lékař přichází s velkou černou taškou. Vyšetří Lea, pokývá hlavou a říká: „Tady ale končí legrace! Chlapec má lehký otřes mozku!“ Filip stojí vedle a je bílý jako křída. Rukou si prohrábne své světlé rozcuchané vlasy. Je mu to strašně nepříjemné. Není to poprvé, že ve vzteku způsobil nějakou škodu.
Paní učitelka vyzve Filipa, aby se Leovi omluvil. Ale to Filip nedokáže a ani nechce. Nikdy! Leo si dovolil tu drzost, že jemu, nej lepšímu klukovi ve fotbale, dal několik branek! A vůbec, nemůže Lea vystát! Ten se má pořád lip! Neomluví se mu! Filip cítí kolem žaludku zase ten zvláštní pocit. Začíná to někde u žaludku a pomalu to stoupá - úplně vevnitř směrem k hlavě. U srdce ho to bolí, jako by ho něco bodalo. A když to potom cítí v hlavě, Filip vrávorá jako omámený. Neví, co má dělat. Ten vztek musí ven! A pak se stávají takové věci jako před chvíli. Filip to nemá rád, ale neví, co má dělat, neví, jak tomu zabránit.
Leo musí zůstat několik dní v posteli. Ve chvíli, když mu maminka čte napínavou knížku, zvoní telefon. Volá paní učitelka a ptá se, jak se Leovi daří. Její hlas zní docela ustaraně. Pak paní učitelka mamince říká: „Nechtěla byste ten případ zažalovat na policii? V poslední době Filip dělá pořád něco takového. Možná by se konečně podařilo ho dostat do nápravného zařízení a škola by se ho zbavila.“ Oči Leovy maminky najednou velmi zesmutní. Leo to poznal, i když neslyšel nic z toho, co paní učitelka říkala. Co se to s maminkou stalo? Večer Leo slyší, jak si v obýváku rodiče spolu povídají. „Musíme přece našeho kluka před tím hrubiánem chránit!“ říká Leova maminka vzrušeným hlasem.
„To jistě,“ reaguje tatínek, „ale to je jenom jedna stránka celé věci. Přemýšlím, jak je možné, že osmiletý kluk může být tak krutý. Co kdybychom ještě než podáme to trestní oznámení, prozkoumali, proč se Filip vždycky tak rozzuří.“ Maminka chvilku mlčí a potom tiše řekne: „Slyšela jsem, že jeho rodiče se teď nedávno rozvedli. A to právě teď, sotva se nastěhovali do nového domu, který si postavili, a když se jim narodila malá holčička. Pro Filipovu maminku to teď asi není vůbec lehké, když má na starosti dvě děti a přitom udržovat chod takové domácnosti, zahrady... Nedám sice moc na to, co se kde říká, ale jeho rodiče se prý před Filipem hodně hádali, křičeli jeden na druhého a nakonec se rozvedli.“
Tatínek teď už taky nic neříká. Leo nemůže toho večera dlouho usnout. A není to kvůli otřesu mozku. Trochu se zlobí. Konečně měl snad možnost to Filipovi pořádně vrátit, ale nezdá se, že by s ním tatínek a maminka do toho také šli. Ale nakonec Leovi padnou víčka, zavře oči a usíná. Celou noc se neklidně převaluje v posteli. Ve spaní se mu zdá o obrovském opancéřovaném autě, do kterého Filipa ve škole naložili a odvážejí ho pryč. Filip sedí smutně za mříží a hledí, jak se škola vzdaluje...
Druhý den jde Leo pomalu s maminkou za ruku do školy. Nechce zase potkat Filipa. Maminka se Leovi u snídaně snažila trochu vysvětlit, jaké má Filip problémy. Leo jen mlčky poslouchal. Bojí se toho divokého, nevypočitatelného kluka! Bylo by to skvělé řešení, kdyby byl konečně pryč! Sejde s očí, sejde z mysli! To často říkají dospělí lidé. Problém zvaný „Filip“ by pak byl pro Lea jednou pro vždy vyřešen. Leo se před školou opatrně dívá kolem sebe. Žádné opancéřované auto nikde nevidí. Takže se mu to opravdu jenom zdálo. Škoda.
Leova maminka má vážný výraz ve tváři. Cítí, že pro jejího chlapce je asi těžké porozumět a přijmout rozhodnutí rodičů. Nechrání vlastně Filipa víc než jeho? Leovi se najednou rozzáří oči. Jako by najednou uviděl něco, čeho si dosud nevšiml! Vytrhne se překvapené mamince z ruky a utíká ke klukovi se světlými, rozcuchanými vlasy. Docela nahlas mu říká: „Filipe, já tě mám rád!“
Děti, které stojí kolem, nad tím kroutí hlavami. Filip zvedá ruku. „Zase ho bude bít,“ myslí si všichni... Ale tentokrát je to jinak. Ten zvláštní pocit kolem žaludku má sice Filip zase, ale dnes ho nepíchá u srdce. Ne, srdce mu bije najednou dvakrát rychleji - radostí a překvapením! Něco takového, že ho někdo má rád, mu už dlouho nikdo neřekl. Jak jen to Leo věděl?! Filipova ruka míří k Leovi, ale tentokrát neudeří. Vezme ho za ruku a upřímně mu jí potřepe. Pak se na Lea usměje. Ten chápe i beze slov, a tak Filipovi divoce zmáčkne ruku. Paní učitelka to všechno sledovala z dálky a přibíhá. Oba kluky strká směrem do dveří školy. Pro jistotu. Ale i ona září od ucha k uchu.
Filip s křikem shodí malého Lea na zem a ještě do něho několikrát silně kopne. Leo leží v trávě jako omráčený. Kolem nosu je celý bílý a po tvářích se mu kutálejí velké slzy. Ostatní děti volají paní učitelkou Vítkovou. „To nevypadá dobře,“ pronese a odnáší Lea do školní budovy. Přivolaný lékař přichází s velkou černou taškou. Vyšetří Lea, pokývá hlavou a říká: „Tady ale končí legrace! Chlapec má lehký otřes mozku!“ Filip stojí vedle a je bílý jako křída. Rukou si prohrábne své světlé rozcuchané vlasy. Je mu to strašně nepříjemné. Není to poprvé, že ve vzteku způsobil nějakou škodu.
Paní učitelka vyzve Filipa, aby se Leovi omluvil. Ale to Filip nedokáže a ani nechce. Nikdy! Leo si dovolil tu drzost, že jemu, nej lepšímu klukovi ve fotbale, dal několik branek! A vůbec, nemůže Lea vystát! Ten se má pořád lip! Neomluví se mu! Filip cítí kolem žaludku zase ten zvláštní pocit. Začíná to někde u žaludku a pomalu to stoupá - úplně vevnitř směrem k hlavě. U srdce ho to bolí, jako by ho něco bodalo. A když to potom cítí v hlavě, Filip vrávorá jako omámený. Neví, co má dělat. Ten vztek musí ven! A pak se stávají takové věci jako před chvíli. Filip to nemá rád, ale neví, co má dělat, neví, jak tomu zabránit.
Leo musí zůstat několik dní v posteli. Ve chvíli, když mu maminka čte napínavou knížku, zvoní telefon. Volá paní učitelka a ptá se, jak se Leovi daří. Její hlas zní docela ustaraně. Pak paní učitelka mamince říká: „Nechtěla byste ten případ zažalovat na policii? V poslední době Filip dělá pořád něco takového. Možná by se konečně podařilo ho dostat do nápravného zařízení a škola by se ho zbavila.“ Oči Leovy maminky najednou velmi zesmutní. Leo to poznal, i když neslyšel nic z toho, co paní učitelka říkala. Co se to s maminkou stalo? Večer Leo slyší, jak si v obýváku rodiče spolu povídají. „Musíme přece našeho kluka před tím hrubiánem chránit!“ říká Leova maminka vzrušeným hlasem.
„To jistě,“ reaguje tatínek, „ale to je jenom jedna stránka celé věci. Přemýšlím, jak je možné, že osmiletý kluk může být tak krutý. Co kdybychom ještě než podáme to trestní oznámení, prozkoumali, proč se Filip vždycky tak rozzuří.“ Maminka chvilku mlčí a potom tiše řekne: „Slyšela jsem, že jeho rodiče se teď nedávno rozvedli. A to právě teď, sotva se nastěhovali do nového domu, který si postavili, a když se jim narodila malá holčička. Pro Filipovu maminku to teď asi není vůbec lehké, když má na starosti dvě děti a přitom udržovat chod takové domácnosti, zahrady... Nedám sice moc na to, co se kde říká, ale jeho rodiče se prý před Filipem hodně hádali, křičeli jeden na druhého a nakonec se rozvedli.“
Tatínek teď už taky nic neříká. Leo nemůže toho večera dlouho usnout. A není to kvůli otřesu mozku. Trochu se zlobí. Konečně měl snad možnost to Filipovi pořádně vrátit, ale nezdá se, že by s ním tatínek a maminka do toho také šli. Ale nakonec Leovi padnou víčka, zavře oči a usíná. Celou noc se neklidně převaluje v posteli. Ve spaní se mu zdá o obrovském opancéřovaném autě, do kterého Filipa ve škole naložili a odvážejí ho pryč. Filip sedí smutně za mříží a hledí, jak se škola vzdaluje...
Druhý den jde Leo pomalu s maminkou za ruku do školy. Nechce zase potkat Filipa. Maminka se Leovi u snídaně snažila trochu vysvětlit, jaké má Filip problémy. Leo jen mlčky poslouchal. Bojí se toho divokého, nevypočitatelného kluka! Bylo by to skvělé řešení, kdyby byl konečně pryč! Sejde s očí, sejde z mysli! To často říkají dospělí lidé. Problém zvaný „Filip“ by pak byl pro Lea jednou pro vždy vyřešen. Leo se před školou opatrně dívá kolem sebe. Žádné opancéřované auto nikde nevidí. Takže se mu to opravdu jenom zdálo. Škoda.
Leova maminka má vážný výraz ve tváři. Cítí, že pro jejího chlapce je asi těžké porozumět a přijmout rozhodnutí rodičů. Nechrání vlastně Filipa víc než jeho? Leovi se najednou rozzáří oči. Jako by najednou uviděl něco, čeho si dosud nevšiml! Vytrhne se překvapené mamince z ruky a utíká ke klukovi se světlými, rozcuchanými vlasy. Docela nahlas mu říká: „Filipe, já tě mám rád!“
Děti, které stojí kolem, nad tím kroutí hlavami. Filip zvedá ruku. „Zase ho bude bít,“ myslí si všichni... Ale tentokrát je to jinak. Ten zvláštní pocit kolem žaludku má sice Filip zase, ale dnes ho nepíchá u srdce. Ne, srdce mu bije najednou dvakrát rychleji - radostí a překvapením! Něco takového, že ho někdo má rád, mu už dlouho nikdo neřekl. Jak jen to Leo věděl?! Filipova ruka míří k Leovi, ale tentokrát neudeří. Vezme ho za ruku a upřímně mu jí potřepe. Pak se na Lea usměje. Ten chápe i beze slov, a tak Filipovi divoce zmáčkne ruku. Paní učitelka to všechno sledovala z dálky a přibíhá. Oba kluky strká směrem do dveří školy. Pro jistotu. Ale i ona září od ucha k uchu.
