Autor: Christiane Brokerová
Zdroj: © Ethos č. 4/2011 | ethos.cz
Datum napsání:
29.10.2011
Maják
Když se Daniel vrátil v pátek ze školy domů, zdálo se mu, jako by měl na nohách ledové nohavice. Od té doby, co bydlí tady u moře, mu často bývá zima. Rozepne zip na pravé kapse kalhot, pak na levé. Kde jen má klíč od domu? Divoce zmáčkne tlačítko zvonku. Je to teprve deset dní, co se sem nastěhovali. Maminka šla asi do města nakupovat a tatínek je v práci. „To snad ne!“ zlobí se a sedá si na schody u dveří. Když se maminka konečně vrací, celý se třese a zuby mu jektají zimou. „Nezlob se, Dane,“ omlouvá se maminka, „ale v obchodě bylo tolik lidí...“
Rychle jdou dovnitř a maminka hned zapne topení. Daniel hodí školní batoh do kouta a začíná prohledávat krabice po stěhování. Kde jen má svoje dobrodružné knížky, časopisy o fotbale, počítačové hry a hlavně baterku? Tady v novém bytě mají pořád ještě jen tu a tam nějakou žárovku. Venku je už skoro tma a on pořád do něčeho naráží, „Au!“ zanaříká a tře si nohu. „Mami, já nemůžu nic najít!“ „A co hledáš?“ ptá se maminka, která sama zrovna zvedla hlavu od krabice, „to chce trošku trpělivosti, však ono se všechno jednou najde.“
„Jo, najde… pomyslí si Daniel otráveně. Nejraději by se viděl někde nečně jinde... „Tatí,“ stěžuje si večer, když mu tatínek dává dobrou noc, „já tu nechci zůstat! Mně se tady nelíbí! Je tu taková zima a nemůžu po tom stěhování nic najít.“ Zklamaně zaboří hlavu do polštáře, tatínek ho hladí po vlasech a snaží se ho utěšovat: „Všechno bude zase v pořádku, však uvidíš,“ šeptá, „nemusíš být tak smutný.“
Druhý den je první listopadová sobota, celé dopoledne se pořádně nerozední. Přes noc pohltila všechno těžká hustá mlha - stromy, ulice, auta a dokonce i domy. Daniel kouká nějakou dobu otráveně z okna, ale pak si odhodlaně sbalí do batohu spacák a zubní kartáček. Dnes může přespat u dědečka, který pracuje nedaleko majáku. Ten ční do výšky hned na břehu moře. Dědeček bydlí dlouhou řadu let úplně nahoře ve věži a kdykoli ho Daniel navštíví, vypráví mu zajímavé příběhy o lodích a moři, příběhy, které sám zažil. A zvlášť se mu líbí, když mu dědeček čte z Bible.
„Trefíš, že?“ ptá se ho tatínek před odchodem, „nebo tě tam mám zavést? Brzy už bude tma.“ Chlapec rozhodně kroutí hlavou. Přece už několikrát šel za dědečkem sám. Když však dnes vyjde ze dveří domu, nevidí pro mlhu ani na schody. Opatrně se vydává na cestu. Rozhlíží se kolem sebe. Kde jen je ten maják? Ještě že našel baterku a má ji s sebou! Rozsvítí ji a vidí před sebe aspoň na dva metry.
Po chvíli najde i dědečkův maják - nebo lépe řečeno vidí jeho záři. Obrovské bílé světlo nahoře se objevuje jednou vpravo a hned zase vlevo. Přitom vrhá své oslňující paprsky daleko na ztemnělé moře. Teď se jen dostat k tomu světlu a bude v cíli své cesty. Světlo jeho baterky mu přitom vydatně pomáhá obcházet kaluže, velké kameny a zároveň nesejít z chodníku. Ta cesta je snad nekonečná... Když ve tmě přehlédne jednu díru na ulici, klopýtne, baterka mu vypadne z ruky a zhasne. Daniel dostane strach a zastaví se. „Budu se muset vrátit,“ zanaříká.
V tom se před ním objeví nějaká postava: „Nazdar, můj chlapče!“ ozve se hluboký přátelský hlas a dědeček. bere vystrašeného Daniela do náruče. „Čekal jsem na tebe!“ „Dědečku!“ oddechne si Daniel ulehčené a pevně se chytí dědečka za ruku. Za chvilku už kráčejí po schodech majáku. Dlouhé tmavé točité schodiště vede do dědečkova světlého, útulného a teplého pokoje. Místnost je kulatá a všude na stěně visí obrázky moře. Na stole u okna stojí různé dalekohledy a zaměřovači přístroje. Daniel zřetelně slyší vzdálené troubení lodí, které proplouvají kolem majáku.
„V takové mlze kapitán stejně nic nevidí! Jak ví, kam má plout?“ ptá se dědečka. „To máš pravdu. Potřebuje signál,“ odpovídá dědeček. „Bez světla a ukazatele by se snadno ztratil.“ Pak mu vysvětluje všechno o radarech a různých signálech. I majáky jsou důležité. Jejich jasné světlo kapitána varuje, že je blízko pobřeží, kde by loď mohla uvíznout. Dědeček vypravuje a přitom si všimne Danielova ustaraného obličeje. Vezme si jej na klín a zeptá se: „Řekni mi, ty máš nějaké trápení, že?“ Chlapec polkne. Potom přerývaně popisuje, jak mu tady všechno připadá tak cizí, že nemá rád takovou mlhu, tmu ani zimu a že doma nemůže v těch krabicích po stěhování nic najít. Dědeček mu rozumí moc dobře.
„Taky to dobře znám, chlapče,“ říká, „taky často mívám tmu a zmatek. Ale v tom vždycky prožívám Boží pomoc! Prostě důvěřuj Pánu Ježíši a řekni mu, co tě trápí! Právě když všechno vypadá cize a beznadějně, tehdy je ti zvlášť blízko a chce ti pomoct.“ Daniel mlčí. Dědeček mu to už vlastně několikrát říkal. Asi na tom něco bude. „Já se spoléhám na maminku, na tatínka nebo na svoji baterku,“ připouští. „To je dobře,“ poznamenává dědeček. „Ale víš, někdy ani nejlepší rodiče nepomůžou. Když jsem byl tak velký jako ty, rodiče jsem už neměl. Ale už brzy jsem svěřil svůj život Ježíši, aby na mě dával pozor. V Bibli jsem často četl, jak moc mě má rád. Když jsem měl v srdci tmu nebo si nevěděl dál rady, byla mi Bible takovou baterkou.“ „...a Ježíš majákem, že?“ směje se Daniel. Pak chvíli přemýšlí. Vtom si všimne dědečkových otevřených modrých očí a říká: „Chci, aby Pán Ježíš byl i mým Mákem!“
Když se Daniel vrátil v pátek ze školy domů, zdálo se mu, jako by měl na nohách ledové nohavice. Od té doby, co bydlí tady u moře, mu často bývá zima. Rozepne zip na pravé kapse kalhot, pak na levé. Kde jen má klíč od domu? Divoce zmáčkne tlačítko zvonku. Je to teprve deset dní, co se sem nastěhovali. Maminka šla asi do města nakupovat a tatínek je v práci. „To snad ne!“ zlobí se a sedá si na schody u dveří. Když se maminka konečně vrací, celý se třese a zuby mu jektají zimou. „Nezlob se, Dane,“ omlouvá se maminka, „ale v obchodě bylo tolik lidí...“
Rychle jdou dovnitř a maminka hned zapne topení. Daniel hodí školní batoh do kouta a začíná prohledávat krabice po stěhování. Kde jen má svoje dobrodružné knížky, časopisy o fotbale, počítačové hry a hlavně baterku? Tady v novém bytě mají pořád ještě jen tu a tam nějakou žárovku. Venku je už skoro tma a on pořád do něčeho naráží, „Au!“ zanaříká a tře si nohu. „Mami, já nemůžu nic najít!“ „A co hledáš?“ ptá se maminka, která sama zrovna zvedla hlavu od krabice, „to chce trošku trpělivosti, však ono se všechno jednou najde.“
„Jo, najde… pomyslí si Daniel otráveně. Nejraději by se viděl někde nečně jinde... „Tatí,“ stěžuje si večer, když mu tatínek dává dobrou noc, „já tu nechci zůstat! Mně se tady nelíbí! Je tu taková zima a nemůžu po tom stěhování nic najít.“ Zklamaně zaboří hlavu do polštáře, tatínek ho hladí po vlasech a snaží se ho utěšovat: „Všechno bude zase v pořádku, však uvidíš,“ šeptá, „nemusíš být tak smutný.“
Druhý den je první listopadová sobota, celé dopoledne se pořádně nerozední. Přes noc pohltila všechno těžká hustá mlha - stromy, ulice, auta a dokonce i domy. Daniel kouká nějakou dobu otráveně z okna, ale pak si odhodlaně sbalí do batohu spacák a zubní kartáček. Dnes může přespat u dědečka, který pracuje nedaleko majáku. Ten ční do výšky hned na břehu moře. Dědeček bydlí dlouhou řadu let úplně nahoře ve věži a kdykoli ho Daniel navštíví, vypráví mu zajímavé příběhy o lodích a moři, příběhy, které sám zažil. A zvlášť se mu líbí, když mu dědeček čte z Bible.
„Trefíš, že?“ ptá se ho tatínek před odchodem, „nebo tě tam mám zavést? Brzy už bude tma.“ Chlapec rozhodně kroutí hlavou. Přece už několikrát šel za dědečkem sám. Když však dnes vyjde ze dveří domu, nevidí pro mlhu ani na schody. Opatrně se vydává na cestu. Rozhlíží se kolem sebe. Kde jen je ten maják? Ještě že našel baterku a má ji s sebou! Rozsvítí ji a vidí před sebe aspoň na dva metry.
Po chvíli najde i dědečkův maják - nebo lépe řečeno vidí jeho záři. Obrovské bílé světlo nahoře se objevuje jednou vpravo a hned zase vlevo. Přitom vrhá své oslňující paprsky daleko na ztemnělé moře. Teď se jen dostat k tomu světlu a bude v cíli své cesty. Světlo jeho baterky mu přitom vydatně pomáhá obcházet kaluže, velké kameny a zároveň nesejít z chodníku. Ta cesta je snad nekonečná... Když ve tmě přehlédne jednu díru na ulici, klopýtne, baterka mu vypadne z ruky a zhasne. Daniel dostane strach a zastaví se. „Budu se muset vrátit,“ zanaříká.
V tom se před ním objeví nějaká postava: „Nazdar, můj chlapče!“ ozve se hluboký přátelský hlas a dědeček. bere vystrašeného Daniela do náruče. „Čekal jsem na tebe!“ „Dědečku!“ oddechne si Daniel ulehčené a pevně se chytí dědečka za ruku. Za chvilku už kráčejí po schodech majáku. Dlouhé tmavé točité schodiště vede do dědečkova světlého, útulného a teplého pokoje. Místnost je kulatá a všude na stěně visí obrázky moře. Na stole u okna stojí různé dalekohledy a zaměřovači přístroje. Daniel zřetelně slyší vzdálené troubení lodí, které proplouvají kolem majáku.
„V takové mlze kapitán stejně nic nevidí! Jak ví, kam má plout?“ ptá se dědečka. „To máš pravdu. Potřebuje signál,“ odpovídá dědeček. „Bez světla a ukazatele by se snadno ztratil.“ Pak mu vysvětluje všechno o radarech a různých signálech. I majáky jsou důležité. Jejich jasné světlo kapitána varuje, že je blízko pobřeží, kde by loď mohla uvíznout. Dědeček vypravuje a přitom si všimne Danielova ustaraného obličeje. Vezme si jej na klín a zeptá se: „Řekni mi, ty máš nějaké trápení, že?“ Chlapec polkne. Potom přerývaně popisuje, jak mu tady všechno připadá tak cizí, že nemá rád takovou mlhu, tmu ani zimu a že doma nemůže v těch krabicích po stěhování nic najít. Dědeček mu rozumí moc dobře.
„Taky to dobře znám, chlapče,“ říká, „taky často mívám tmu a zmatek. Ale v tom vždycky prožívám Boží pomoc! Prostě důvěřuj Pánu Ježíši a řekni mu, co tě trápí! Právě když všechno vypadá cize a beznadějně, tehdy je ti zvlášť blízko a chce ti pomoct.“ Daniel mlčí. Dědeček mu to už vlastně několikrát říkal. Asi na tom něco bude. „Já se spoléhám na maminku, na tatínka nebo na svoji baterku,“ připouští. „To je dobře,“ poznamenává dědeček. „Ale víš, někdy ani nejlepší rodiče nepomůžou. Když jsem byl tak velký jako ty, rodiče jsem už neměl. Ale už brzy jsem svěřil svůj život Ježíši, aby na mě dával pozor. V Bibli jsem často četl, jak moc mě má rád. Když jsem měl v srdci tmu nebo si nevěděl dál rady, byla mi Bible takovou baterkou.“ „...a Ježíš majákem, že?“ směje se Daniel. Pak chvíli přemýšlí. Vtom si všimne dědečkových otevřených modrých očí a říká: „Chci, aby Pán Ježíš byl i mým Mákem!“
