Byl jednou jeden starý muž, který bydlel ve starém domě na venkově, pár metrů od trati. V zimě stařec dělal v domě drobné práce, díval se na vlaky a vzpomínal na staré časy. Ale jakmile přišlo jaro, narazil si na hlavu starý slaměný klobouk, popadl rýč a obdělával kousek země kolem domu. Pak po celé léto pracoval v zahradě, kde pěstoval rajčata, melouny a fazolky. A dvě bohatě plodící broskvoně. Jednou v létě přijela za starým mužem na návštěvu vlakem jeho dcera. Přivezla s sebou svoji dcerku. Za několik dní musela žena odjet, ale dcerku nechala celé léto u dědečka. Dědeček neřekl tak ani tak, ale zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Nevadila mu ani holčička, která si hned zamilovala dům, co se třásl pokaždé, když projel vlak. Nejradši ale měla zahradu se stromy obsypanými barevným ovocem a s bujnými záhony zeleniny. Jakmile se trochu osmělila, zamilovala si i dědečka.
Chodila za ním po zahradě, když pracoval. Někdy omylem zašlápla nějakou sazeničku, ale starý muž nic neříkal, i když si toho všiml. Našel jí slamáček a motyčku a naučil ji, jak vytrhávat ze záhonu plevel. Byla to těžká práce a holčičce se zdála složitá, ale dědeček jí řekl, že nechápe, jak to mohl do té doby bez ní zvládat. Celé dopoledne holčička s dědečkem pracovali, okopávali a pleli, zatímco kolem nich poletoval zlomyslný kos, vyzobával semena, pupeny a hlavně sladké broskve. A pak spokojeně pískal. „Zatracený pták!“ nadával dědeček. Holčička opakovala: „Zatracený pták!“ A pak se na sebe podívali a zasmáli se.
V poledne se natáhli do stínu stromu, najedli se a pak odpočívali v trávě. Starý muž si narazil slamák na oči a holčička si ten svůj dala pod hlavu jako polštář. Dívala se na nebe a pak usnula. Když se probudili, dědeček utrhl pár zralých broskví a s chutí je snědli. Někdy kos rozčileně pískal, protože si myslel, že broskve jsou jeho. To se pak starý muž i holčička smáli a bručeli: „Zatracený pták!“ Přišlo září. Holčičce se nechtělo odjet a viděla, že i dědeček posmutněl. Maminka jí ale slíbila, že příští léto přijedou zas. Když se ale příští léto vrátily do starého domu, holčička i maminka pochopily, že se tu něco stalo. Tráva byla přerostlá a po stromech se plazilo trní. Našly dědečka, jak sedí na židli, kolena má přikrytá dekou a oči zavřené.
„Nejsem nemocný,“ řekl starý muž. „Jsem jen strašně unavený.“ Zavřely dům a vzaly dědečka s sebou do města. Jejich dům byl pohodlný, ale dědeček tu nebyl šťastný. Seděl smutně a nepřítomně. Holčička se na něj snažila mluvit, ale jako by ho nic nezajímalo. Večer mu holčička přinesla košík broskví. Dvě z nich položila dědečkovi do dlaní a ten se do nich váhavě zakousl. Najednou se mu rozsvítily oči a vyjasnilo čelo. Holčička zapískala. Stařec zabručel: „Zatracený pták!“ A holčička po něm opakovala: „Zatracený pták!“ Pak se na sebe holčička s dědečkem podívali a rozesmáli se.
Krabička šťastných vzpomínek ti může zachránit život.