Říká se, že kdysi dávno žili v Africe lidé, kteří uměli létat jako vlaštovky nad poli, a že modré nebe bylo plné světlých i tmavých křídel. Pak bylo mnoho lidí vzato do otroctví: ti, kdo dovedli létat, o křídla přišli. Na lodích se létat nedalo, protože byly příliš přeplněné otroky. Ti ovšem, kdo dříve uměli létat, ačkoli už neměli křídla, měli kouzelnou moc a uchovali si ji i v zemi poroby. Jeden z těch, kteří to dokázali, byl stařec jménem Toby. Byla tam také jedna vysoká a velmi ustrašená žena Sára, a ta také kdysi měla křídla. Sára měla na zádech přivázané dítě a cítila se zneužívaná a pohrdaná. Sára okopávala zemi s dítětem spícím na zádech.
Už se nedokázala udržet na nohou, jak byla slabá. „Milost, milost,“ volala Sára, seděla na zemi, smutná, slabá a hladová. „Zvedni se, negerská flákačko!“ křičel na ni dozorce a napřáhl na ni bič. Bič zahvízdl a obtočil se Sáře kolem kotníků, roztrhl jí oděv z pytloviny a poranil jí nohy do krve. Žena upadla a nedařilo se jí vstát. Toby byl nedaleko - jen on pomáhal ženě a dítěti. Musíme odejít,“ řekla. „Ano, dcero, teď je ta pravá chvíle,“ odpověděl Toby. „Běž tak, jak dovedeš.“ A napřáhl k ní paže se slovy: „Kum, yak, kum buba tambe“ a mnoha dalšími a vyslovil je tak rychle, že se zdály jako šeptání modlitby.
Mladá žena zvedla jednu nohu, pak druhou a odlepila se od země. Zprvu letěla ztěžka, dítě tiskla v náručí, aby jí neupadlo, pak ale pocítila, jak jí magické síly proudí krví a vylétla vzhůru svobodně jako pták a lehce jako pírko. Dozorce se za ní hnal, vrážel ostruhy do bílého koně, ale Sára přelétla ploty i lesy, nejvyšší stromy ji lechtaly po nohách. Nikdo ji nedokázal zastavit, byla jako orel a brzy zmizela z dohledu. Nazítří bylo na poli vedro k zalknutí. Jeden mladý otrok se skácel na zem a skropil hroudy hlíny svým potem. Přiběhl dozorce a hned jej začal bičovat. Vtom se ale přiblížil Toby a zašeptal pár slov ze staré Afriky, na něž nelze zapomenout. Sotva je mladík uslyšel, pocítil, jak stoupá do vzduchu, udělal přemet a odletěl.
Další a další padali únavou, ale Toby byl zde, natahoval k nim ruce a říkal: „Kum, yak, kum buba tambe!“ Přišel velký šéf. Ale Toby se jen smál. Pohodil hlavou a řekl: „Nevíte, kdo jsme? Nevíte, koho máte tady na poli? My jsme létající lidé!“ A rychle řekl starodávná slova. Strhl se veliký pokřik. Ohnutá záda se narovnávala, otroci se brali za ruce, zpívali v kruhu, ale kruh se hned roztrhl a všichni vzlétli do vzduchu nad plantáže jako černé lesklé hejno, jako stíny, volně jako ptáci. Ostatní otroci, kteří létat neuměli, vyprávěli tento příběh svým dětem, a když děti vyrostly a získaly svobodu, vyprávěly příběh zase svým dětem u ohňů v domech i venku pod hvězdami. „Kum, yak, kum buba tambe!“ Umíš létat.