Autor: Jana Lokajová
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“, č. 149, 1/2017, s. 27.
Datum napsání:
29.03.2017
Lenčína mise » O holčičce, která měla starost o své kamarádky
Jednou v hodině náboženství vyprávěl pan farář dětem o tom, co člověka čeká, když skončí svůj život tady na zemi. Povídal jim o duších lidí, kteří milují Boha a šíří ve světě dobro, že takové půjdou do nebe. Navěky budou žít v radosti se svým nebeským Otcem. A pak mluvil o těch, kteří o Boha na zemi neměli zájem, byli zlí a žili jen proto, aby se sami měli dobře. Nehleděli vlevo ani vpravo a ubližovali druhým, takže zemřeli v těžkém hříchu. Duše takových lidí prý půjdou do pekla, kde se budou věčně trápit a nic je už nezachrání. Pan farář také popisoval očistec jako místo, kde se ještě ne zcela připravené duše očišťují, aby mohly vejít do nebe.
Lenku to vyprávění úplně uchvátilo. Tak jasně jako dnes jí to ještě nikdo nevysvětlil. Takže nebe, peklo a očistec? A kam půjdu já? Vtom ji napadla myšlenka, která ji znepokojila ještě víc: A co Míša, která do kostela nechodí? Míša patřila mezi Lenčiny nejlepší kamarádky, trávily spolu skoro každou volnou chvíli a hodně si povídaly. O Bohu ale věděla jen od své přítelkyně a její rodiče ji k víře nevedli. Lenku ta otázka velmi trápila a bála se. Míša rozhodně nebyla zlá, ale Boha ráda neměla, tím si Lenka byla jistá. Někdy se jí posmívala, když šla místo hraní venku s maminkou na mši svátou. Míša vůbec nechápala, k čemu jsou ty návštěvy kostela dobré.
Takže Míša skončí v pekle? A po odchodu do nebe se už nikdy neuvidíme? Lenka se opravdu trápila otázkami, na které neznala odpověď. Představa, že jednou navždy ztratí svou kamarádku, jí vháněla slzy do očí. Nakonec sebrala odvahu a vyhledala svou chytrou tetu s nadějí, že jejímu trápení jistě porozumí. Vysypala na ni rychle všechny své otázky a pochybnosti ohledně Míšiny budoucnosti a byla zvědavá, jestli peklo skutečně hrozí i její kamarádce. Teta si vzala Lenku na klín a povídá: „Jistě každý člověk má duši, kterou mu daroval Bůh a která nikdy nezemře. Život na zemi je krátký, i když se ti teď zdá skoro nekonečný. Je velká škoda, že u nás žije mnoho lidí, kteří Boha neznají, nemají jej rádi a některými svými skutky jej velmi trápí.
My, kteří známe Boha i jeho velkou lásku k nám, víme, že za nevěřící můžeme prosit a ledasco obětovat. Náš Otec stvořil nejen mně a tebe, ale i Míšu a má ji velmi rád. Když za ni budeš prosit, aby uvěřila, Bůh k tvým prosbám nebude hluchý. A můžeš také něco obětovat za její obrácení.“ Lence tato odpověď napověděla, ale přece jen se ještě cítila trochu nejistá: „Takže Bůh může zařídit, aby v něj někdo uvěřil, i když nechodí do kostela?“ Teta jí odpověděla: „Jistě. Víra je totiž dar a ty jsi takový dar dostala. Míša jej může získat taky a ty jí v tom můžeš pomoci.“
Lenka ještě chvíli vyzvídala: „A co jsou ty oběti?“ „To je jakýkoliv skutek, který uděláš z lásky k Bohu. Když třeba ve škole uvidíš někoho, kdo s vámi nechodí na obědy a jistě má po celém dni hlad, můžeš mu věnovat svou svačinu. Bude ti trochu kručet v břiše, ale nebeský Otec ti tvou štědrost nezapomene. A nejdůležitější ze všeho je modlitba. Můžeš prosit za obrácení svých kamarádek i dalších lidí," popisovala tetička. „To mě čeká spousta práce,“ pomyslela si už mnohem klidnější Lenka. Lenka se od té doby modlívala za své kamarádky a občas ji napadl nějaký skutek, který obětovala za obrácení nevěřících. A protože její dobré srdce a příklad inspiroval spoustu lidí, přitáhla k Bohu řadu lidí, které v životě potkala. Nakonec i Míšu.
Jednou v hodině náboženství vyprávěl pan farář dětem o tom, co člověka čeká, když skončí svůj život tady na zemi. Povídal jim o duších lidí, kteří milují Boha a šíří ve světě dobro, že takové půjdou do nebe. Navěky budou žít v radosti se svým nebeským Otcem. A pak mluvil o těch, kteří o Boha na zemi neměli zájem, byli zlí a žili jen proto, aby se sami měli dobře. Nehleděli vlevo ani vpravo a ubližovali druhým, takže zemřeli v těžkém hříchu. Duše takových lidí prý půjdou do pekla, kde se budou věčně trápit a nic je už nezachrání. Pan farář také popisoval očistec jako místo, kde se ještě ne zcela připravené duše očišťují, aby mohly vejít do nebe.
Lenku to vyprávění úplně uchvátilo. Tak jasně jako dnes jí to ještě nikdo nevysvětlil. Takže nebe, peklo a očistec? A kam půjdu já? Vtom ji napadla myšlenka, která ji znepokojila ještě víc: A co Míša, která do kostela nechodí? Míša patřila mezi Lenčiny nejlepší kamarádky, trávily spolu skoro každou volnou chvíli a hodně si povídaly. O Bohu ale věděla jen od své přítelkyně a její rodiče ji k víře nevedli. Lenku ta otázka velmi trápila a bála se. Míša rozhodně nebyla zlá, ale Boha ráda neměla, tím si Lenka byla jistá. Někdy se jí posmívala, když šla místo hraní venku s maminkou na mši svátou. Míša vůbec nechápala, k čemu jsou ty návštěvy kostela dobré.
Takže Míša skončí v pekle? A po odchodu do nebe se už nikdy neuvidíme? Lenka se opravdu trápila otázkami, na které neznala odpověď. Představa, že jednou navždy ztratí svou kamarádku, jí vháněla slzy do očí. Nakonec sebrala odvahu a vyhledala svou chytrou tetu s nadějí, že jejímu trápení jistě porozumí. Vysypala na ni rychle všechny své otázky a pochybnosti ohledně Míšiny budoucnosti a byla zvědavá, jestli peklo skutečně hrozí i její kamarádce. Teta si vzala Lenku na klín a povídá: „Jistě každý člověk má duši, kterou mu daroval Bůh a která nikdy nezemře. Život na zemi je krátký, i když se ti teď zdá skoro nekonečný. Je velká škoda, že u nás žije mnoho lidí, kteří Boha neznají, nemají jej rádi a některými svými skutky jej velmi trápí.
My, kteří známe Boha i jeho velkou lásku k nám, víme, že za nevěřící můžeme prosit a ledasco obětovat. Náš Otec stvořil nejen mně a tebe, ale i Míšu a má ji velmi rád. Když za ni budeš prosit, aby uvěřila, Bůh k tvým prosbám nebude hluchý. A můžeš také něco obětovat za její obrácení.“ Lence tato odpověď napověděla, ale přece jen se ještě cítila trochu nejistá: „Takže Bůh může zařídit, aby v něj někdo uvěřil, i když nechodí do kostela?“ Teta jí odpověděla: „Jistě. Víra je totiž dar a ty jsi takový dar dostala. Míša jej může získat taky a ty jí v tom můžeš pomoci.“
Lenka ještě chvíli vyzvídala: „A co jsou ty oběti?“ „To je jakýkoliv skutek, který uděláš z lásky k Bohu. Když třeba ve škole uvidíš někoho, kdo s vámi nechodí na obědy a jistě má po celém dni hlad, můžeš mu věnovat svou svačinu. Bude ti trochu kručet v břiše, ale nebeský Otec ti tvou štědrost nezapomene. A nejdůležitější ze všeho je modlitba. Můžeš prosit za obrácení svých kamarádek i dalších lidí," popisovala tetička. „To mě čeká spousta práce,“ pomyslela si už mnohem klidnější Lenka. Lenka se od té doby modlívala za své kamarádky a občas ji napadl nějaký skutek, který obětovala za obrácení nevěřících. A protože její dobré srdce a příklad inspiroval spoustu lidí, přitáhla k Bohu řadu lidí, které v životě potkala. Nakonec i Míšu.
