Jeden kníže přišel o své panství. Život si zachránil útěkem a napadlo ho, že se obrátí na Kublaj-chána, císaře mnoha království. „Kublaj-chán mě určitě jmenuje prvním ministrem, nebo mi svěří některý stát, abych v něm vládnul…,“ přemýšlel. A vydal se s touto jistotou na cestu. Bez prostředků ale trvá každá cesta celou věčnost, každý pochod je obtížný, takže kníže došel k branám císařského paláce v roztrhaných šatech, se sluncem sežehnutou tváří, bez elegance a zhrublý. Přísná palácová stráž jej nenechala vstoupit a kníže si nejprve musel sehnat vhodné šaty a patrona, který by mu pomohl dosáhnout slyšení u císaře. Po mnohém úsilí se mu podařilo obměkčit jednoho starého dvořana, který kdysi znal jeho otce. A tak se mu nakonec zdařilo získat audienci, při které předestřel císaři svoji žádost v naději, že znovu dostane nějaké významné království. Sultán mu řekl: „Svěřím ti sto ovcí. Běž s nimi na Markovy hory a dobře se o moje stádo starej.“
Kníže se rozhněval, ale nedal na sobě hněv znát, protože mu nic jiného nezbývalo. Poslechl, odebral se na stráně hor a začal pást ovce. Zpočátku šlo všechno hladce, ale za krátký čas ovce onemocněly a jedna po druhé pošly. Kníže se vrátil k sultánovi, aby jej zpravil o svěřených ovcích. „Nemoc přece není moje vina!“ bránil se. Sultán mu tedy svěřil padesát ovcí a tento novopečený pastýř je zase odvedl do hor. Zanedlouho však jedna po druhé popadaly ze srázu do propasti a kníže se musel vrátit k sultánovi, aby mu pověděl, co se stalo. Císař byl trpělivý. Nerozzlobil se, ale dal knížeti ještě dvacet ovcí. Jedné noci však smečka vlků rozvalila ohradu a ovce sežrala.
Kníže si dodal odvahy a šel za císařem, aby jej požádal o další ovce. Tentokrát svěřil Kublaj-chán knížeti už jen deset ovcí. Ale předchozí neštěstí knížete poučilo, takže byl opatrný a pozorný. Dokázal stádo tak dobře bránit, tak dobře vést a tak dobře se o něj starat, že se z deseti ovcí za čtyři roky stalo deset tisíc. Tehdy se kníže vítězně vrátil k sultánovi, aby se mu pochlubil svým úspěchem. „Dobře sis vedl,“ řekl sultán, „zde je moje ustanovení: svěřuji ti vládu nad Tebristánem. Běž a buď dobrým správcem.“ Kníže na to odpověděl: „Děkuji ti! Ale proč jsi mi nevrátil důstojnost už tehdy, když jsem za tebou přišel poprvé?“ „Protože v tom případě by dnes byli obyvatelé Tebristánu mrtví, tak jako zemřelo tvých prvních sto ovcí.“
Velkou výzvou tohoto století je znovu nalézt smysl osobní zodpovědnosti a učit ji ty nejmenší.