Autor: Jana Lokajová
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“, č. 159 (1/2019), s. 39.
Datum napsání:
15.02.2019
František „já chci“
O klukovi, který si myslel, že může mít všechno, co chce
František byl hezký kluk. Všechny holky se za ním otáčely, protože chodil na hokej, mluvil, jakoby všemu rozuměl, a v hodinách bruslení předváděl takové kousky, že všichni spolužáci jen nevěřícně a se závistí koukali. František si taky hodně věřil a na rozdíl od svých spolužáků si rád povídal s děvčaty, vykládal jim, jak trénuje na zápasy a o svém skvělém týmu. Některé holky skutečně rády poslouchaly jeho vyprávění. Všechny ale ne. Do třídy chodila i Kristýna, která se o Františkův sportovní život vůbec nezajímala. Zpívala ve školním sboru a hokej byl zcela mimo její zájem. Taky se jí zdálo, že se František dost vytahuje a pořád mluví jen o sobě.
A právě tohle František nemohl snést. Chtěl totiž, aby si ho všimla právě ona. O přestávce si sedával na lavici tak, aby Kristýna jeho povídání o sportovních vítězstvích nemohla přeslechnout. A když bylo potřeba, své příběhy si trošku přibarvil, aby to vypadalo, že byl vždycky ten nejdůležitější hráč na ploše. Kristýně jeho vytahování lezlo krkem. František ji navíc každou chvíli zval, aby se přišla podívat na trénink nebo nějaký zápas. A ona, že nepůjde. Měla spoustu koníčků a hokej pro ni byl ztráta času. Jednou už toho měl František dost a začal na Kristýnu ve školní šatně hulákat: „Proč jako nechceš jít na můj zápas? Nevíš, že patřím do nejlepšího týmu ve městě?! Já jsem šampión, chápeš? Šampión!"
Kristýna byla překvapená, ale nadechla se a pevně odvětila: „Možná jsi šampión, ale připadáš mi jako pěkný náfuka a hokej mě nezajímá." František na to: „Já ale chci, abys se mnou šla. Já to chci a ty musíš jít!" Kristýna odpověděla: „Ne, nemusím. Nemám na to čas. Už jsem ti to říkala." A Kristýna utekla. Pomyslela si, že už s ním nechce nikdy mluvit. Právě v tu chvíli do šatny vkročil spolužák Honza. František tam stál zaražený jako puk, a protože ho Honza neviděl, omylem do něj trochu vrazil. „Co děláš?!" obořil se na něj František. „Promiň, spěchám." „Slyšel jsi ji, Kristýnu? Co si jako o sobě myslí, že nechce jít na zápas se mnou?!" začal si stěžovat František.
Protože Honza věděl, že František Kristýně neumí dát pokoj a pořád za ní dolízá, odpověděl: „Hele, dej jí pokoj. Hokej ji nezajímá a ty ji pořád otravuješ. Nemůžeš prostě mít všechno, co chceš. Kašli na ni." Narazil si čepici a odešel. Když Františka přešel vztek, začal brečet. Vždycky měl všechno, co chtěl. A teď to vypadá, že Kristýna s ním nikdy nikam nepůjde. Dlouho se s tím srovnával, ale časem to taky pochopil. Lidi nemůžeme vlastnit. Nemůžeme je využívat pro svoje potěšení. Bůh nám dal každému svobodnou vůli, a když ji respektuje on, musíme ji u druhých respektovat i my.
O klukovi, který si myslel, že může mít všechno, co chce
František byl hezký kluk. Všechny holky se za ním otáčely, protože chodil na hokej, mluvil, jakoby všemu rozuměl, a v hodinách bruslení předváděl takové kousky, že všichni spolužáci jen nevěřícně a se závistí koukali. František si taky hodně věřil a na rozdíl od svých spolužáků si rád povídal s děvčaty, vykládal jim, jak trénuje na zápasy a o svém skvělém týmu. Některé holky skutečně rády poslouchaly jeho vyprávění. Všechny ale ne. Do třídy chodila i Kristýna, která se o Františkův sportovní život vůbec nezajímala. Zpívala ve školním sboru a hokej byl zcela mimo její zájem. Taky se jí zdálo, že se František dost vytahuje a pořád mluví jen o sobě.
A právě tohle František nemohl snést. Chtěl totiž, aby si ho všimla právě ona. O přestávce si sedával na lavici tak, aby Kristýna jeho povídání o sportovních vítězstvích nemohla přeslechnout. A když bylo potřeba, své příběhy si trošku přibarvil, aby to vypadalo, že byl vždycky ten nejdůležitější hráč na ploše. Kristýně jeho vytahování lezlo krkem. František ji navíc každou chvíli zval, aby se přišla podívat na trénink nebo nějaký zápas. A ona, že nepůjde. Měla spoustu koníčků a hokej pro ni byl ztráta času. Jednou už toho měl František dost a začal na Kristýnu ve školní šatně hulákat: „Proč jako nechceš jít na můj zápas? Nevíš, že patřím do nejlepšího týmu ve městě?! Já jsem šampión, chápeš? Šampión!"
Kristýna byla překvapená, ale nadechla se a pevně odvětila: „Možná jsi šampión, ale připadáš mi jako pěkný náfuka a hokej mě nezajímá." František na to: „Já ale chci, abys se mnou šla. Já to chci a ty musíš jít!" Kristýna odpověděla: „Ne, nemusím. Nemám na to čas. Už jsem ti to říkala." A Kristýna utekla. Pomyslela si, že už s ním nechce nikdy mluvit. Právě v tu chvíli do šatny vkročil spolužák Honza. František tam stál zaražený jako puk, a protože ho Honza neviděl, omylem do něj trochu vrazil. „Co děláš?!" obořil se na něj František. „Promiň, spěchám." „Slyšel jsi ji, Kristýnu? Co si jako o sobě myslí, že nechce jít na zápas se mnou?!" začal si stěžovat František.
Protože Honza věděl, že František Kristýně neumí dát pokoj a pořád za ní dolízá, odpověděl: „Hele, dej jí pokoj. Hokej ji nezajímá a ty ji pořád otravuješ. Nemůžeš prostě mít všechno, co chceš. Kašli na ni." Narazil si čepici a odešel. Když Františka přešel vztek, začal brečet. Vždycky měl všechno, co chtěl. A teď to vypadá, že Kristýna s ním nikdy nikam nepůjde. Dlouho se s tím srovnával, ale časem to taky pochopil. Lidi nemůžeme vlastnit. Nemůžeme je využívat pro svoje potěšení. Bůh nám dal každému svobodnou vůli, a když ji respektuje on, musíme ji u druhých respektovat i my.
