Autor: Paul White
Zdroj: © Lékař operuje v pralese | nakladatelství A-Alef | Ostrava 1997
Datum napsání:
03.01.2013
Kitu na poslední safari
Mgulu a Kitu se na mužské stanici cítili jako doma. Postele jim přisunuli k oknu. To se jim moc líbilo, protože se teď mohli bavit s každým, kdo šel okolo. Většinou se Mgulu vyklonil z okna a hlásil Kitu, co všechno vidí. Když jsem ráno kontroloval recepty a zapisoval chorobopisy nemocných, viděl jsem, jak se Mgulu vyklání ven z okna. Z jeho rozhovoru jsem zachytil jen útržky. Slyšel jsem zhruba toto: „Dobré ráno, pane učiteli.“ „Ano, už mi je lépe.“ „Léky? No chutnají trochu odporně, ale pomáhají mi a tloustnu po nich.“
V tom okamžiku rozhovor skončil, Mgulu si rychle rozepnul kabátek pyžama a ukazoval, jak léky účinkují na jeho bříško. Venku jsem zaslechl smích. Mgulu pokračoval: „Kitu rád jí léky, teď už ho nic nebolí.“ „Vy nevíte, kdo je Kitu? To je tady můj kamarád. Je moc nemocný. Moc ho bolí kosti a klouby. Nohy má celé nateklé a těžko se nadechuje.“ „Pojď, zvážíme tě.“ Mgulu se postavil na váhu a chvilku se nehýbal. Ručička ukázala asi dvacet pět kilo. „Pořád ještě to nestačí. Musíš víc jíst a víc spát. Když přibereš ještě čtyři kila, pustíme tě domů.“
Malému chlapci se zachvěly rty a zase se odplížil do své postele. Kitu k němu natáhl ruku a šeptem ho utěšoval. Malý pacient s nemocným srdcem už nepotřeboval utěšovat. Cítil se zle, sice ho už nic nebolelo, ale nohy měl stále oteklejší a rty úplně modré. Jednou pozdě odpoledne jsem se vrátil na stanici a vzal jsem si do ruky chorobopisy. Zase jsem slyšel, jak se kluci mezi sebou baví.
„Mgulu, je ta kniha života, kterou má Bůh, tlustší než ta, kterou má Buana?“ „Určitě je mnohem tlustší! Jsou v ní tisíce jmen!“ „Aha.“ „Odkud to víš?“ „Když jsem měl oteklý krk, všiml jsem si, že mám starosti a bolesti, a v tom jsem se obrátil na toho, kdo mi může pomoct. Znal správnou cestu a pomohl mi od mých starostí.“ Zvedl bradu a bylo vidět tři dlouhé jizvy. Kitu přikývl. „Tak dobře,“ pokračoval Mgulu. „Boží kniha, Bible, ze které ti čtu, říká, co je to hřích. Je to jednoduché: to je, když děláš něco, co chceš ty, ale Bůh to nechce. Všichni jsme takoví, ty, já, každý.
Kitu zase přikývl. „Hřích je jako malé zrníčko. Napřed je jenom jedno, ale potom roste a máš moc dalších a ty ti přinesou smrt, když ti nepomůže někdo, kdo to opravdu dokáže. Jediný, kdo ti může opravdu pomoct, je Ježíš.“ Do nastalého ticha šustěly listy Nového zákona, než Mgulu našel, co hledal. Potom pomalu četl verš, který jsem mu podtrhl tlustou čarou: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna - to je Ježíš - aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život. To znamená, abys ty, já a vlastně nikdo nemusel navždy umřít.“
Kitu zase přikývl. „Já jsem prostě Ježíše poprosil, aby mi moje hříchy vzal pryč. Uvěřil jsem, že to dokáže a že to taky udělá; jeho sliby platí. A teď vím, že si Bůh moje jméno napsal do své knihy.“ Vstal jsem a šel jsem se na ty chlapce podívat. „Slyšel jsem, co Mgulu říkal, a má pravdu. Ježíš říká: ,Kdo ke mně přijde, toho nepošlu pryčľ Já jsem k němu přišel a prosil ho, aby mi vzal moje hříchy a dal mi věčný život. A on mě vyslyšel a moje jméno je teď taky napsané v jeho knize.“ Umírající chlapec se na mě podíval a usmál se. „A moje jméno tam taky napíše, Buana?“„Zapíše tam tvoje jméno a jméno každého, kdo k němu přijde a poděkuje mu, že za něho na kříži umřel.“
Druhý den odpoledne jsem zase oba chlapce navštívil. Mgulu mi zašeptal: „Buana, myslím, že Kitu se má lépe. Je takový klidný, spokojený.“ Sklonil jsem se k němu. Puls měl kolísavý, ale jeho drobná tvář byla klidná. „Moje jméno tam už je taky napsané, Buana. Jsem tak šťastný! A moc unavený.“ V deset večer jsem se za ním byl znovu podívat. Nespal, byl čilý a vzal mě za ruku: „Buana, trochu se ve tmě bojím, zůstaň tady chvilku se mnou.“ „Nemusíš se bát, Kitu. Brzy budeš muset jít na své poslední safari a ten, kdo tě doprovází, je světlo světa. Když jsem před chvíli šel sem k nemocnici, nebál jsem se, protože mi na cestu svítila baterka. Tvoje cesta povede i temným údolím, ale Bible říká, že těm, kdo jsou zapsaní v knize života, se na této cestě nic zlého nestane, protože On je s námi.“
Kitu chápavě přikývl. „Možná ho uvidím, až bude vycházet slunce, Buana.“ Za několik minut usnul. Krátce před východem slunce jsem zase přišel na stanici. Kitu nespal. Vzal jsem ho za ruku a dívali jsme se směrem k oknu. Dlouho nikdo z nás nepromluvil ani slovo. Potom na temném horizontu začínalo svítat. Malý chlapec se pokoušel zvednout. „Hele, Buana, světlo! V tom temném údolí bude určitě se mnou. Už se nebojím.“ Opět si lehl a já jsem cítil, jak mu puls vysazuje. Ještě jednou se křečovitě chytil mé ruky, pak nastalo ticho a já jsem věděl, že má své poslední safari za sebou.
Spolu s pomocníkem Kefou jsme tiše odnesli lůžko se spícím Mgulu na dětské oddělení. Když jsme postel zase postavili, Mgulu otevřel oči a hned se ptal: „Kde je Kitu, Buana?“ „Před chvilkou nás opustil a teď je u Pána Ježíše,“ odpověděl jsem mu. Mgulu ztěžka polkl a po několika minutách vesele prohlásil: „Já mám takovou radost, že jeho jméno je napsané v Boží knize. Teď je šťastný a už ho nikdy nebude nic bolet."
Mgulu a Kitu se na mužské stanici cítili jako doma. Postele jim přisunuli k oknu. To se jim moc líbilo, protože se teď mohli bavit s každým, kdo šel okolo. Většinou se Mgulu vyklonil z okna a hlásil Kitu, co všechno vidí. Když jsem ráno kontroloval recepty a zapisoval chorobopisy nemocných, viděl jsem, jak se Mgulu vyklání ven z okna. Z jeho rozhovoru jsem zachytil jen útržky. Slyšel jsem zhruba toto: „Dobré ráno, pane učiteli.“ „Ano, už mi je lépe.“ „Léky? No chutnají trochu odporně, ale pomáhají mi a tloustnu po nich.“
V tom okamžiku rozhovor skončil, Mgulu si rychle rozepnul kabátek pyžama a ukazoval, jak léky účinkují na jeho bříško. Venku jsem zaslechl smích. Mgulu pokračoval: „Kitu rád jí léky, teď už ho nic nebolí.“ „Vy nevíte, kdo je Kitu? To je tady můj kamarád. Je moc nemocný. Moc ho bolí kosti a klouby. Nohy má celé nateklé a těžko se nadechuje.“ „Pojď, zvážíme tě.“ Mgulu se postavil na váhu a chvilku se nehýbal. Ručička ukázala asi dvacet pět kilo. „Pořád ještě to nestačí. Musíš víc jíst a víc spát. Když přibereš ještě čtyři kila, pustíme tě domů.“
Malému chlapci se zachvěly rty a zase se odplížil do své postele. Kitu k němu natáhl ruku a šeptem ho utěšoval. Malý pacient s nemocným srdcem už nepotřeboval utěšovat. Cítil se zle, sice ho už nic nebolelo, ale nohy měl stále oteklejší a rty úplně modré. Jednou pozdě odpoledne jsem se vrátil na stanici a vzal jsem si do ruky chorobopisy. Zase jsem slyšel, jak se kluci mezi sebou baví.
„Mgulu, je ta kniha života, kterou má Bůh, tlustší než ta, kterou má Buana?“ „Určitě je mnohem tlustší! Jsou v ní tisíce jmen!“ „Aha.“ „Odkud to víš?“ „Když jsem měl oteklý krk, všiml jsem si, že mám starosti a bolesti, a v tom jsem se obrátil na toho, kdo mi může pomoct. Znal správnou cestu a pomohl mi od mých starostí.“ Zvedl bradu a bylo vidět tři dlouhé jizvy. Kitu přikývl. „Tak dobře,“ pokračoval Mgulu. „Boží kniha, Bible, ze které ti čtu, říká, co je to hřích. Je to jednoduché: to je, když děláš něco, co chceš ty, ale Bůh to nechce. Všichni jsme takoví, ty, já, každý.
Kitu zase přikývl. „Hřích je jako malé zrníčko. Napřed je jenom jedno, ale potom roste a máš moc dalších a ty ti přinesou smrt, když ti nepomůže někdo, kdo to opravdu dokáže. Jediný, kdo ti může opravdu pomoct, je Ježíš.“ Do nastalého ticha šustěly listy Nového zákona, než Mgulu našel, co hledal. Potom pomalu četl verš, který jsem mu podtrhl tlustou čarou: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna - to je Ježíš - aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život. To znamená, abys ty, já a vlastně nikdo nemusel navždy umřít.“
Kitu zase přikývl. „Já jsem prostě Ježíše poprosil, aby mi moje hříchy vzal pryč. Uvěřil jsem, že to dokáže a že to taky udělá; jeho sliby platí. A teď vím, že si Bůh moje jméno napsal do své knihy.“ Vstal jsem a šel jsem se na ty chlapce podívat. „Slyšel jsem, co Mgulu říkal, a má pravdu. Ježíš říká: ,Kdo ke mně přijde, toho nepošlu pryčľ Já jsem k němu přišel a prosil ho, aby mi vzal moje hříchy a dal mi věčný život. A on mě vyslyšel a moje jméno je teď taky napsané v jeho knize.“ Umírající chlapec se na mě podíval a usmál se. „A moje jméno tam taky napíše, Buana?“„Zapíše tam tvoje jméno a jméno každého, kdo k němu přijde a poděkuje mu, že za něho na kříži umřel.“
Druhý den odpoledne jsem zase oba chlapce navštívil. Mgulu mi zašeptal: „Buana, myslím, že Kitu se má lépe. Je takový klidný, spokojený.“ Sklonil jsem se k němu. Puls měl kolísavý, ale jeho drobná tvář byla klidná. „Moje jméno tam už je taky napsané, Buana. Jsem tak šťastný! A moc unavený.“ V deset večer jsem se za ním byl znovu podívat. Nespal, byl čilý a vzal mě za ruku: „Buana, trochu se ve tmě bojím, zůstaň tady chvilku se mnou.“ „Nemusíš se bát, Kitu. Brzy budeš muset jít na své poslední safari a ten, kdo tě doprovází, je světlo světa. Když jsem před chvíli šel sem k nemocnici, nebál jsem se, protože mi na cestu svítila baterka. Tvoje cesta povede i temným údolím, ale Bible říká, že těm, kdo jsou zapsaní v knize života, se na této cestě nic zlého nestane, protože On je s námi.“
Kitu chápavě přikývl. „Možná ho uvidím, až bude vycházet slunce, Buana.“ Za několik minut usnul. Krátce před východem slunce jsem zase přišel na stanici. Kitu nespal. Vzal jsem ho za ruku a dívali jsme se směrem k oknu. Dlouho nikdo z nás nepromluvil ani slovo. Potom na temném horizontu začínalo svítat. Malý chlapec se pokoušel zvednout. „Hele, Buana, světlo! V tom temném údolí bude určitě se mnou. Už se nebojím.“ Opět si lehl a já jsem cítil, jak mu puls vysazuje. Ještě jednou se křečovitě chytil mé ruky, pak nastalo ticho a já jsem věděl, že má své poslední safari za sebou.
Spolu s pomocníkem Kefou jsme tiše odnesli lůžko se spícím Mgulu na dětské oddělení. Když jsme postel zase postavili, Mgulu otevřel oči a hned se ptal: „Kde je Kitu, Buana?“ „Před chvilkou nás opustil a teď je u Pána Ježíše,“ odpověděl jsem mu. Mgulu ztěžka polkl a po několika minutách vesele prohlásil: „Já mám takovou radost, že jeho jméno je napsané v Boží knize. Teď je šťastný a už ho nikdy nebude nic bolet."
