Autor: Anneli Klipphahn
Zdroj: © Ethos č. 1/2006 | ethosfund.ch
Datum napsání:
15.01.2006
Kdo vidí lépe?
Učitel pozval neznámého chlapce ve dveřích, aby vešel dál. Ten měl na očích brýle se silnými skly. „To je Jirka,“ řekl pan učitel. „Vidí jen velmi slabě, proto chodí doma do speciální školy pro slabozraké. Jeho rodiče teď přechodně pracují tady, a proto bude Jirka chodit do třídy s vámi. Jsem si jist, že ho mezi sebe přijmete a budete se k němu chovat ohleduplně. Každý den bude někdo z vás mít Jirku na starosti. Bude mu pomáhat při vyučování a bude ho doprovázet na chodbách, na oběd, do šatny.“
Pan učitel se zeptal, kdo se hlásí jako první. Do výšky vyletělo několik rukou. „Mirku, ty začneš!“ rozhodl. „Vedle tebe je místo, Jirka si tam může hned sednout.“ Ve třídě to zašumělo. Lucka zašeptala Aničce: „Zrovna on!“ Mirek seděl v první lavici, sám. Byl drzý a rád na druhé útočil. Často se s někým pral. Většina dětí se ho bála. I učitelé s ním mívali problémy. Pořád ve vyučování vyrušoval. Nedokázal posedět v klidu. Někdy se uprostřed hodiny postavil a u- dělal nějakou hloupost. A právě vedle tohoto Mirka si měl Jirka sednout? Ne! To nikdo ve třídě nepochopí!
Mirek vyskočil a chytil Jirku pod paží: „Pojď, přivedu tě na tvé místo!“ O přestávkách se všichni nakupili kolem Jirky. Chtěli vědět, jestli tak špatné vidí odmalička, co všechno dělají v té speciální škole a jestli tam má kamarády. Jirka povídal a všichni mu viseli na rtech. Uměl dobře vypravovat. Zvláštním způsobem popsal svoji školu, kamarády i město, odkud pocházel. Děti přitom zjistily, že Jirka vnímá spoustu věcí, kterých by si oni sami asi nevšimli. „To je proto, že je skoro slepý,“ zašeptala Anička Lucce. Lucka přikývla. Mirek stál jako osobní strážce vedle Jirky a všechno s napjatou pozorností sledoval.
První týden uběhl jako voda. Děti Jirkovi rády pomáhaly. Ale hodně toho už zvládl sám. Byl veselý, otevřený. Děti žasly, jak dobře se se svým postižením vyrovnává. Mirek se vůči svém novému sousedovi choval vzorově. Ostatní se divili, protože ho takhle neznali, nezažili. Za jeho zády si šuškali: „Jenom se přetvařuje, chce před Jirkou vypadat dobře.“ „To mu dlouho nevydrží, však uvidíte, za chvíli začne do Jirky šťourat.“ Někteří si mysleli, že by měli Jirku před Mirkem varovat. Ale Jirka zakroutil hlavou a řekl: „Ne, tak zlý Mirek není. Má také mnoho dobrých stránek.“ „Pchá!“ odfoukl Honza pohrdavě: „Ten a dobré stránky? Abych se ti nevysmál. Však ho ještě poznáš.“
Naneštěstí měl Honza pravdu. Začalo to už po dvou týdnech. Mirka najednou nebavilo Jirkovi číst všechno, co bylo na tabuli nebo v učebnici napsáno. Byla právě čeština, když na Jirku vyjel: „Člověče, proč ti to musím pořád předčítat, ty hlupáku! Zeptej se svých dalších kamarádíčků tady kolem. Dej mi na chvíli pokoj.“ Jirka sebou trhl. Ale bleskově se vzpamatoval a když učitel Mirkovi vyčítal, jak se chová, Jirka řekl: „Ale vždyť on má vlastně docela pravdu. Stejně tak můžu chtít, ať mi to čte někdo jiný.“
O přestávce se děti pustily do Jirky: „My jsme ti říkali, že je nemožný.“ - „Měl ses nechat přesadit. Bude to s ním ještě horší!“ - „S ním nikdo nevychází dobře.“ Ale Jirka jen zavrtěl hlavou a klidně vysvětlil: „To si nedovedu představit. Tak zlý není.“ V následujících dnech to bylo s Mirkem jednou nahoře jednou dole. Někdy se vůči Jirkovi choval velmi pozorně, pak zase bručel a nechtěl mu pomáhat. Jirka to ale vždycky zvládl, dokázal ho i rozesmát. Když se Mirkova nálada zlepšila, zlepšilo se i jeho chování. Ostatní děti žasly, jakou má Jirka s Mirkem nevyčerpatelnou trpělivost. Nechápaly, že Jirka si toho tolik nechá líbit a Mirkovi vždycky tak rychle odpustí.
Jednou v pondělí bylo zataženo a pršelo. Mirek přišel do školy pozdě. Když se učitel ptal, jak mu to vysvětlí, Mirek zabručel: „Máma není doba, zaspal jsem.“ Pan učitel řekl: „Vedle Jirky sedí dnes Honza. Tam u okna máš volnou lavici, sedni si tam a překresli si obrázek z tabule do sešitu. Ale Mirek jako by neslyšel a zamířil k Honzovi. Pan učitel chytil Mirka za rameno a energicky ho postrčil směrem k místu, které mu vykázal. O přestávce se Mirek postavil před Honzu: „Odstěhuj se, teď tady budu sedět zase já!“ „Dneska ne,“ opáčil Honza.
Mirek dal Honzovi pěstí do břicha, Honza mu to vrátil. Ostatní děti zpozorněly a oba je obklopily. „Jen mu dej, Honzo, však si zaslouží!“ volal kdosi. Další křičel: „Musíme Honzovi pomoct!“ Nikdo neposlouchal Jirku, který pořád křičel: „Přestaňte, dejte mu konečně pokoj!“ Ani jeden z rváčů nepostřehl, že do třídy vešel učitel. Chvíli trvalo, než je od sebe dostal. Mirek ležel zkroucený na podlaze a sténal. Na hlavě měl zakrvavenou ránu. Kluci na něho vyděšeně zírali, tohle nechtěli. Pan učitel ho opatrně prohlédl a s pomocí dalšího učitele ho odnesli ze třídy. Napřed bylo ve třídě ticho. Potom Jirka tiše řekl: „To jste neměli dělat.“ Honza odpověděl: „To on začal!“
Přidali se další: „On za to může. Pořád musí popichovat.“ - „Konečně dostal, co si zasloužil. Teď si dá pozor.“ Jedna dívka prohlásila: „Ale tohle bylo příliš!“ Lucka dodala: „Snad to není nic vážného.“ Jirka se zeptal: „Proč jste s ním neměli trochu víc trpělivosti? Se mnou si přece dáváte tolik námahy.“ Honza mu na to řekl: „U tebe je to něco jiného, ty jsi nemocný.“ „Jirka se na ně překvapeně podíval: „Ale Mirek je přece taky nemocný! “ „Nemocný? Co by mu bylo?“ „No, je nemocný jinak. Má nemocné srdce.“ „Nemocné srdce?“ „To přece musíte vidět. Znáte ho déle než já. Jeho srdce je nemocné, protože dostává tak málo lásky.
A protože má nemocné srdce, někdy se tak chová. Když se narodil, maminka ho nechtěla. Když byl miminko, odložila ho. Dlouho byl v dětském domově. Potom střídal různé pěstouny. Mezitím byl zase v domově. Pořád doufal, že najde někoho, kdo by ho měl aspoň trochu rád. Pořád samé zklamání. Umíte si představit, jak mu musí být? Nemá maminku, nikoho, kdo by ho měl rád? Lidi, já bych s Mirkem neměnil, i kdybych měl mít oči jako ostříž!“ Jirkova slova všechny zasáhla. Po chvíli jeden chlapec řekl: „Ale to není možné, vždyť jsem jeho maminku několikrát viděl ve škole.“ Jirka mu to vysvětlil: „No, to jsou pěstounští rodiče. Jeho současní pěstouni jsou dobří, hodně se mu věnují. Ale Mirek jim nedokáže důvěřovat. Má strach, že se zase zklame.“ „Odkud to všechno víš?“ zeptala se Anička.
Jirka odpověděl: „Divím se, že to nevíte, znáte ho přece mnohem déle než já. Pan učitel vstoupil do třídy: „Mirek by tě chtěl vidět, Jirko. Alenka tě zavede na ošetřovnu.“ Když oba vyšli, následoval ve třídě vážný rozhovor mezi učitelem a žáky. Učitel potvrdil dětem všechno, co jim právě Jirka o Mirkovi řekl. Anička se nahlas zeptala za všechny: „Jak to, že Jirka věděl, jak to je s Mirkem? Proč si toho nevšiml nikdo z nás?“ Honza řekl: „Jirka je něco zvláštního. Je prostě nějak jiný než my.“ Anička pronesla: „Možná právě proto, že dobře nevidí.“ Lucka přemýšlela nahlas: „To spolu určitě souvisí. Sice očima dobře nevidí, ale právě proto vidí jinak, vidí něco jiného. On vidí srdcem.“
Učitel pozval neznámého chlapce ve dveřích, aby vešel dál. Ten měl na očích brýle se silnými skly. „To je Jirka,“ řekl pan učitel. „Vidí jen velmi slabě, proto chodí doma do speciální školy pro slabozraké. Jeho rodiče teď přechodně pracují tady, a proto bude Jirka chodit do třídy s vámi. Jsem si jist, že ho mezi sebe přijmete a budete se k němu chovat ohleduplně. Každý den bude někdo z vás mít Jirku na starosti. Bude mu pomáhat při vyučování a bude ho doprovázet na chodbách, na oběd, do šatny.“
Pan učitel se zeptal, kdo se hlásí jako první. Do výšky vyletělo několik rukou. „Mirku, ty začneš!“ rozhodl. „Vedle tebe je místo, Jirka si tam může hned sednout.“ Ve třídě to zašumělo. Lucka zašeptala Aničce: „Zrovna on!“ Mirek seděl v první lavici, sám. Byl drzý a rád na druhé útočil. Často se s někým pral. Většina dětí se ho bála. I učitelé s ním mívali problémy. Pořád ve vyučování vyrušoval. Nedokázal posedět v klidu. Někdy se uprostřed hodiny postavil a u- dělal nějakou hloupost. A právě vedle tohoto Mirka si měl Jirka sednout? Ne! To nikdo ve třídě nepochopí!
Mirek vyskočil a chytil Jirku pod paží: „Pojď, přivedu tě na tvé místo!“ O přestávkách se všichni nakupili kolem Jirky. Chtěli vědět, jestli tak špatné vidí odmalička, co všechno dělají v té speciální škole a jestli tam má kamarády. Jirka povídal a všichni mu viseli na rtech. Uměl dobře vypravovat. Zvláštním způsobem popsal svoji školu, kamarády i město, odkud pocházel. Děti přitom zjistily, že Jirka vnímá spoustu věcí, kterých by si oni sami asi nevšimli. „To je proto, že je skoro slepý,“ zašeptala Anička Lucce. Lucka přikývla. Mirek stál jako osobní strážce vedle Jirky a všechno s napjatou pozorností sledoval.
První týden uběhl jako voda. Děti Jirkovi rády pomáhaly. Ale hodně toho už zvládl sám. Byl veselý, otevřený. Děti žasly, jak dobře se se svým postižením vyrovnává. Mirek se vůči svém novému sousedovi choval vzorově. Ostatní se divili, protože ho takhle neznali, nezažili. Za jeho zády si šuškali: „Jenom se přetvařuje, chce před Jirkou vypadat dobře.“ „To mu dlouho nevydrží, však uvidíte, za chvíli začne do Jirky šťourat.“ Někteří si mysleli, že by měli Jirku před Mirkem varovat. Ale Jirka zakroutil hlavou a řekl: „Ne, tak zlý Mirek není. Má také mnoho dobrých stránek.“ „Pchá!“ odfoukl Honza pohrdavě: „Ten a dobré stránky? Abych se ti nevysmál. Však ho ještě poznáš.“
Naneštěstí měl Honza pravdu. Začalo to už po dvou týdnech. Mirka najednou nebavilo Jirkovi číst všechno, co bylo na tabuli nebo v učebnici napsáno. Byla právě čeština, když na Jirku vyjel: „Člověče, proč ti to musím pořád předčítat, ty hlupáku! Zeptej se svých dalších kamarádíčků tady kolem. Dej mi na chvíli pokoj.“ Jirka sebou trhl. Ale bleskově se vzpamatoval a když učitel Mirkovi vyčítal, jak se chová, Jirka řekl: „Ale vždyť on má vlastně docela pravdu. Stejně tak můžu chtít, ať mi to čte někdo jiný.“
O přestávce se děti pustily do Jirky: „My jsme ti říkali, že je nemožný.“ - „Měl ses nechat přesadit. Bude to s ním ještě horší!“ - „S ním nikdo nevychází dobře.“ Ale Jirka jen zavrtěl hlavou a klidně vysvětlil: „To si nedovedu představit. Tak zlý není.“ V následujících dnech to bylo s Mirkem jednou nahoře jednou dole. Někdy se vůči Jirkovi choval velmi pozorně, pak zase bručel a nechtěl mu pomáhat. Jirka to ale vždycky zvládl, dokázal ho i rozesmát. Když se Mirkova nálada zlepšila, zlepšilo se i jeho chování. Ostatní děti žasly, jakou má Jirka s Mirkem nevyčerpatelnou trpělivost. Nechápaly, že Jirka si toho tolik nechá líbit a Mirkovi vždycky tak rychle odpustí.
Jednou v pondělí bylo zataženo a pršelo. Mirek přišel do školy pozdě. Když se učitel ptal, jak mu to vysvětlí, Mirek zabručel: „Máma není doba, zaspal jsem.“ Pan učitel řekl: „Vedle Jirky sedí dnes Honza. Tam u okna máš volnou lavici, sedni si tam a překresli si obrázek z tabule do sešitu. Ale Mirek jako by neslyšel a zamířil k Honzovi. Pan učitel chytil Mirka za rameno a energicky ho postrčil směrem k místu, které mu vykázal. O přestávce se Mirek postavil před Honzu: „Odstěhuj se, teď tady budu sedět zase já!“ „Dneska ne,“ opáčil Honza.
Mirek dal Honzovi pěstí do břicha, Honza mu to vrátil. Ostatní děti zpozorněly a oba je obklopily. „Jen mu dej, Honzo, však si zaslouží!“ volal kdosi. Další křičel: „Musíme Honzovi pomoct!“ Nikdo neposlouchal Jirku, který pořád křičel: „Přestaňte, dejte mu konečně pokoj!“ Ani jeden z rváčů nepostřehl, že do třídy vešel učitel. Chvíli trvalo, než je od sebe dostal. Mirek ležel zkroucený na podlaze a sténal. Na hlavě měl zakrvavenou ránu. Kluci na něho vyděšeně zírali, tohle nechtěli. Pan učitel ho opatrně prohlédl a s pomocí dalšího učitele ho odnesli ze třídy. Napřed bylo ve třídě ticho. Potom Jirka tiše řekl: „To jste neměli dělat.“ Honza odpověděl: „To on začal!“
Přidali se další: „On za to může. Pořád musí popichovat.“ - „Konečně dostal, co si zasloužil. Teď si dá pozor.“ Jedna dívka prohlásila: „Ale tohle bylo příliš!“ Lucka dodala: „Snad to není nic vážného.“ Jirka se zeptal: „Proč jste s ním neměli trochu víc trpělivosti? Se mnou si přece dáváte tolik námahy.“ Honza mu na to řekl: „U tebe je to něco jiného, ty jsi nemocný.“ „Jirka se na ně překvapeně podíval: „Ale Mirek je přece taky nemocný! “ „Nemocný? Co by mu bylo?“ „No, je nemocný jinak. Má nemocné srdce.“ „Nemocné srdce?“ „To přece musíte vidět. Znáte ho déle než já. Jeho srdce je nemocné, protože dostává tak málo lásky.
A protože má nemocné srdce, někdy se tak chová. Když se narodil, maminka ho nechtěla. Když byl miminko, odložila ho. Dlouho byl v dětském domově. Potom střídal různé pěstouny. Mezitím byl zase v domově. Pořád doufal, že najde někoho, kdo by ho měl aspoň trochu rád. Pořád samé zklamání. Umíte si představit, jak mu musí být? Nemá maminku, nikoho, kdo by ho měl rád? Lidi, já bych s Mirkem neměnil, i kdybych měl mít oči jako ostříž!“ Jirkova slova všechny zasáhla. Po chvíli jeden chlapec řekl: „Ale to není možné, vždyť jsem jeho maminku několikrát viděl ve škole.“ Jirka mu to vysvětlil: „No, to jsou pěstounští rodiče. Jeho současní pěstouni jsou dobří, hodně se mu věnují. Ale Mirek jim nedokáže důvěřovat. Má strach, že se zase zklame.“ „Odkud to všechno víš?“ zeptala se Anička.
Jirka odpověděl: „Divím se, že to nevíte, znáte ho přece mnohem déle než já. Pan učitel vstoupil do třídy: „Mirek by tě chtěl vidět, Jirko. Alenka tě zavede na ošetřovnu.“ Když oba vyšli, následoval ve třídě vážný rozhovor mezi učitelem a žáky. Učitel potvrdil dětem všechno, co jim právě Jirka o Mirkovi řekl. Anička se nahlas zeptala za všechny: „Jak to, že Jirka věděl, jak to je s Mirkem? Proč si toho nevšiml nikdo z nás?“ Honza řekl: „Jirka je něco zvláštního. Je prostě nějak jiný než my.“ Anička pronesla: „Možná právě proto, že dobře nevidí.“ Lucka přemýšlela nahlas: „To spolu určitě souvisí. Sice očima dobře nevidí, ale právě proto vidí jinak, vidí něco jiného. On vidí srdcem.“
