Autor: Evelyn Hermová
Zdroj: © Ethos č. 2/2004 | ethos.cz
Datum napsání:
13.04.2004
Jussuf a tajemný lístek
Údolím se tlumeně ozývá buben. Velká vesnice je celá na nohou a všichni se pohybují v tanečním rytmu. Jen nerozdělitelní přátelé Jussuf a Mohamed sedí ve stínu malé chatrče. Co jim probíhá hlavou? „Ty,“ strčí Mohamed do kamaráda. „Co ten náš plán? Teď nebo nikdy. Pojď, utečeme!“ Vyskočí, bere malý košík, naplní ho chlebem a trochou ostré pepřové omáčky a do vykrájené dýně vlije nakyslé mléko. „Tak co? Jdeš nebo ne?“ Jussuf se na něho nerozhodně podívá. Je mu teprve devět, Mohamedovi už dvanáct. „Nemyslíš, že je to trochu nebezpečné?“ - „Nebezpečné? Co se může stát? Už nemám chuť se pořád jen celý den starat o ovce a kozy. No tak půjdu sám. Zbabělce!“
„Já nejsem zbabělec!“ křičí Jussuf zoufale. Rychlostí větru si balí i on svůj proviant. Oběma chlapcům se podaří nepozorovaně proniknout mezi nízkým křovím a vysokými eukalypty ven z vesnice. Spěchají rychlým krokem přes hnědou trávu, potřebují mít dostatečný náskok. Než je rodiče budou postrádat a začnou je hledat, budou už za horami. Přístav u Rudého moře! Mohamed o něm už hodně slyšel. Ty krásné domy! Spokojeně se potulují městem, až dojdou k přístavu. S úžasem si prohlížejí různé lodi - obrovské parníky, malé rybářské kutry, plachetnice a motorové čluny. Mají pocit, že se před nimi otvírá celý svět. Začíná se stmívat. Ve městě i v přístavu se rozsvěcují světla. Najednou se ve tmě míhají menší postavy. Jedna tady, další támhle - a Jussuf i Mohamed jsou během okamžiku obstoupeni skupinou špinavých rozcuchaných kluků.
„Hele, tady v přístavu jsme my. A kdo jste vy?“ Oba se bezmocně rozhlédnou kolem sebe. Prozrazují, jak se jmenují, vypravují, odkud přišli a jak utekli z domu. Kluci propuknou ve zvučný smích. „Dobrá, tak to patříte k nám. Máte kde spát? Tamhle mezi sklady se spí docela dobře. Je to trochu tvrdé, ale zvyknete si. Tady máte pár smažených kukuřičných palic. Další zítra.“ Během následujících měsíců je okolí přístavu jejich novým domovem. Kousek plastikové folie jim slouží jako postel. Tu a tam si výpomocí při překládání zboží z lodí vydělají trochu peněz, ale většinu času tráví žebráním. Kolikrát Jussuf za tmy pláče a pláče, až usne.
Stýská se mu po rodičích a sourozencích, ale Mohamed se to nesmí dovědět. Nechce, aby mu zase nadával do zbabělců! Jeho kamarádovi se však tento nový vzrušující svět líbí. Jednoho dne Jussuf najde na nábřeží malý zmačkaný lístek. Zvedne ho a čte: „Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat“ (Žalm 50,15). „Zvláštní,“ pomyslí si. „Žádný podpis, adresa, jen jakési číslo - že by telefon?“ Strčí papírek do kapsy, co kdyby ho potřeboval.
Uplynuly dva roky než Mohameda znovu popadla cestovní horečka. „Hele, Jussufe, co říkáš na to, kdybychom vyjeli poznávat svět, třeba jako černí pasažéři? Dnes v noci, až bude tma, doplaveme k tomu velkému parníku, co kotví tam vpředu, vylezeme po lodním žebříku nahoru a někde se schováme.“ Jussuf váhá, nechce se mu: „Myslíš, že se to podaří?“ Mohamed se na kamaráda podívá pohrdavě: „Říkám, že jsi zbabělec.“ - „Uklidni se, jdem na to,“ polkne Jussuf. Bez velké námahy se dostanou na loď a schovají se ve skladišti. Najednou uprostřed noci na palubě všechno ožívá. Kroky, výkřiky, rychlý shon. Naskakují motory. Podlaha se jim chvěje pod nohama. Zděšeně se podívají na sebe. To vyplouvají už teď? V jejich úkrytu je tma a horko jako v peci. Mají obrovskou žízeň, ale se svou skrovnou zásobou pitné vody musí šetřit.
„Ty,“ šeptá Jussuf, „kam ta loď vlastně pluje?“ „Nemám tušení.“ „A co když přijde bouře a už se nikdy nevrátíme domů?“ „Nebreč, nějak to vydržíme,“ vyjede na něho Mohamed. Jussuf strčí ruku do kapsy a tiše sevře svůj zmačkaný papírek. Sám pro sebe si šeptá: „Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat“ (Žalm 50,15). Kdyby tak věděl, ke komu může ve svém soužení volat! V úkrytu vydrželi dva dny. Potom vylézají ven. Hladové, žíznivé a úplně vysílené je dovedou ke kapitánovi. Ten se rozzuří: „Tak do vody vás vyhodit! Víte vůbec, kam plujeme? Do Brazílie, vy hlupáci. To si odpracujete!“
Každý den musí tvrdě dřít. Konečně loď připlouvá do velkého brazilského přístavu. Kolem sami cizí lidé. S nikým se nedomluví, protože v Brazílii se mluví jenom portugalsky. Beznadějně hledí na širé moře. I Mohamed je podivně tiše. Cítí se tak malí a ztracení. Tajně tiskne Jussuf zase svůj papírek v kapse. „Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat“ (Žalm 50,15). Škoda, že ten, kdo to napsal, se nepodepsal, nenapsal ani adresu. Nebo bydlí v Assabu, kde ten papírek našel?
Večer k nim velkými kroky přichází jeden námořník: „Tak, vy černí pasažéři, a teď domů!“ Napůl se smíchem, napůl vztekle jim podává dvě letenky, které zařídil kapitán. Mohamed a Jussuf na něj zírají. „To poletíme opravdovým letadlem?“ Najednou situace vypadá úplně jinak, aspoň pro Mohameda. Jussuf se pořád ještě cítí ztracený v tom to cizím světě a z letadla má velký strach. Letadlem se dostanou zpátky do své vlasti, do Eritreje ve východní Africe. Ocitají se na letišti v hlavním městě Asmara. Stojí tam v otrhaných kalhotách, bez halíře v kapse. „Pojď, jdeme domů,“ žadoní Jussuf. To chceš jít tátovi na oči v takových hadrech? Pojď si vydělat trochu peněz a koupíme si aspoň nové kalhoty a třeba i nějaký dárek pro rodiče,“ navrhuje Mohamed.
„Já ale chci domů!“ naříká Jussuf. „Tak si běž sám, ty zbabělče, a starej se o ovce!“ Sám? To ne, k tomu nemá Jussuf odvahu. To raději zůstane s Mohamedem. Z Asmary se nechají náklaďákem odvézt do Massauy, velkého přístavu u Rudého moře. Je nesnesitelné vedro. „Massaua je prý nejteplejší město na světě. Je tu aspoň 46 stupňů,“ poučuje Mohamed svého kamaráda. „Asi jo,“ funí Jussuf a otírá si z čela pot. Po dlouhém hledání najdou práci na jedné staré rezavé lodi. Kampak asi poplujou? Dozvídají se, že do Tanzánie, budou tam pozítří. Tentokrát to není tak daleko jako do Brazílie v Jižní Americe.
Sotva loď přirazí v Tanzanii k přístavnímu molu, čeká je hrozné překvapení. Na palubě se objevuje přístavní policie. Chtějí pasy. Pasy? Něco takového Jussuf ani Mohamed nemají. Policisté jim nic nevysvětlují a hned je zavřou do vězení. Hrůza, jak jen to skončí? Po týdnu je oba nečekaně propustí. Těžce se protloukají z Tanzánie do Keni. V hlavním městě Nairobi si na ulici vyžebrají chleba. Jednoho dne Mohamed zmizí. Jussuf ho všude zoufale hledá. Co se mu stalo? Onemocněl? Přidal se k nějaké bandě? Jussuf je úplně sám. Nejraději by byl doma, ve své staré chýši, stýská se mu po tatínkovi a mamince. Jeho strach roste, co když se v tom velkém širém světě někde ztratí. Se slzami vytahuje svůj papírek z kapsy: „Až mé potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat“ (Žalm 50,15).
Kam má volat? Koho? Vždyť je v hrozné situaci. V tom mu někdo cizí položí ruku na rameno. „Hele, nepotřebuješ nějak pomoct?“ Jussuf se lekne a chce utéct. „Vrať se a řekni mi, co potřebuješ,“ volá za ním neznámý. Jussuf se zastavuje a ukazuje mu papírek. „Nemohl byste mi zatelefonovat na tohle číslo?“ Muž si přečte papírek a usměje se. „To je telefon do nebe, chlapče,“ něco takového nenajdeš v žádném telefonním seznamu, to je jen v Boží knize, v Bibli. A ten, komu můžeš v nouzi volat, je Bůh. - Kde jsi ten papírek našel?“ A Jussuf vypravuje o své dlouhé dobrodružné cestě s Mohamedem a o malém tajemném papírku, který si nosí jako poklad ve svých kalhotách. „Nechceš jít se mnou do naší mládeže?“ zve ho neznámý muž. „Já jsem Marcos Habtetsion, pracuji tady v Keni jako pilot a misionář.“
Misionář? Mládež? Pod tím si Jussuf nedokáže představit vůbec nic. Ale možná tam najde svého kamaráda Mohameda. „Tak jo,“ přikyvuje a jde s ním. „Setkává se tam se spoustou nových kamarádů, slyší příběhy o Bohu, ke kterému může volat v každé situaci, i v té nejhorší; dovídá se, že ten Bůh nás slyší a má nás rád. Jednoho dne se Jussuf odváží k Bohu modlit. Děkuje mu za ochranu na dlouhé cestě. Prosí Boha, aby dával pozor na Mohameda. Jussuf časem mluví s Bohem každý den o všem, co prožívá, ať je to smutné nebo radostné. Marcos Habtetsion, jeho žena Zufan i dcery Semhar a Brhan se stávají jeho nemilejšími přáteli. Často je navštěvuje i doma. Jednou Jussuf onemocněl. Zufan a Marcos Habtetsion ho přivedou k lékaři a podávají mu léky. Ale Jussuf se každý den cítí slabší a slabší. A znovu vytahuje papírek z kapsy: „Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat.“ (Žalm 50,15). „Pane Ježíši,“ modlí se, „uzdrav mě zase, prosím. Chci domů, jen domů, k tatínkovi a mamince, za svými sestrami a bratry. Jsem moc rád, že s tebou můžu kdykoli mluvit. Ty mě slyšíš. Ty máš na mě vždycky čas. A nikdy nemáš obsazeno. Děkuju ti.“ Jussuf trpí těžkým zánětem jater. Po několika strastiplných týdnech umírá. Ve své Bibli má malý papírek s telefonním číslem na Boha. Teď už ho Jussuf nepotřebuje, protože je doma, u Ježíše.
Údolím se tlumeně ozývá buben. Velká vesnice je celá na nohou a všichni se pohybují v tanečním rytmu. Jen nerozdělitelní přátelé Jussuf a Mohamed sedí ve stínu malé chatrče. Co jim probíhá hlavou? „Ty,“ strčí Mohamed do kamaráda. „Co ten náš plán? Teď nebo nikdy. Pojď, utečeme!“ Vyskočí, bere malý košík, naplní ho chlebem a trochou ostré pepřové omáčky a do vykrájené dýně vlije nakyslé mléko. „Tak co? Jdeš nebo ne?“ Jussuf se na něho nerozhodně podívá. Je mu teprve devět, Mohamedovi už dvanáct. „Nemyslíš, že je to trochu nebezpečné?“ - „Nebezpečné? Co se může stát? Už nemám chuť se pořád jen celý den starat o ovce a kozy. No tak půjdu sám. Zbabělce!“
„Já nejsem zbabělec!“ křičí Jussuf zoufale. Rychlostí větru si balí i on svůj proviant. Oběma chlapcům se podaří nepozorovaně proniknout mezi nízkým křovím a vysokými eukalypty ven z vesnice. Spěchají rychlým krokem přes hnědou trávu, potřebují mít dostatečný náskok. Než je rodiče budou postrádat a začnou je hledat, budou už za horami. Přístav u Rudého moře! Mohamed o něm už hodně slyšel. Ty krásné domy! Spokojeně se potulují městem, až dojdou k přístavu. S úžasem si prohlížejí různé lodi - obrovské parníky, malé rybářské kutry, plachetnice a motorové čluny. Mají pocit, že se před nimi otvírá celý svět. Začíná se stmívat. Ve městě i v přístavu se rozsvěcují světla. Najednou se ve tmě míhají menší postavy. Jedna tady, další támhle - a Jussuf i Mohamed jsou během okamžiku obstoupeni skupinou špinavých rozcuchaných kluků.
„Hele, tady v přístavu jsme my. A kdo jste vy?“ Oba se bezmocně rozhlédnou kolem sebe. Prozrazují, jak se jmenují, vypravují, odkud přišli a jak utekli z domu. Kluci propuknou ve zvučný smích. „Dobrá, tak to patříte k nám. Máte kde spát? Tamhle mezi sklady se spí docela dobře. Je to trochu tvrdé, ale zvyknete si. Tady máte pár smažených kukuřičných palic. Další zítra.“ Během následujících měsíců je okolí přístavu jejich novým domovem. Kousek plastikové folie jim slouží jako postel. Tu a tam si výpomocí při překládání zboží z lodí vydělají trochu peněz, ale většinu času tráví žebráním. Kolikrát Jussuf za tmy pláče a pláče, až usne.
Stýská se mu po rodičích a sourozencích, ale Mohamed se to nesmí dovědět. Nechce, aby mu zase nadával do zbabělců! Jeho kamarádovi se však tento nový vzrušující svět líbí. Jednoho dne Jussuf najde na nábřeží malý zmačkaný lístek. Zvedne ho a čte: „Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat“ (Žalm 50,15). „Zvláštní,“ pomyslí si. „Žádný podpis, adresa, jen jakési číslo - že by telefon?“ Strčí papírek do kapsy, co kdyby ho potřeboval.
Uplynuly dva roky než Mohameda znovu popadla cestovní horečka. „Hele, Jussufe, co říkáš na to, kdybychom vyjeli poznávat svět, třeba jako černí pasažéři? Dnes v noci, až bude tma, doplaveme k tomu velkému parníku, co kotví tam vpředu, vylezeme po lodním žebříku nahoru a někde se schováme.“ Jussuf váhá, nechce se mu: „Myslíš, že se to podaří?“ Mohamed se na kamaráda podívá pohrdavě: „Říkám, že jsi zbabělec.“ - „Uklidni se, jdem na to,“ polkne Jussuf. Bez velké námahy se dostanou na loď a schovají se ve skladišti. Najednou uprostřed noci na palubě všechno ožívá. Kroky, výkřiky, rychlý shon. Naskakují motory. Podlaha se jim chvěje pod nohama. Zděšeně se podívají na sebe. To vyplouvají už teď? V jejich úkrytu je tma a horko jako v peci. Mají obrovskou žízeň, ale se svou skrovnou zásobou pitné vody musí šetřit.
„Ty,“ šeptá Jussuf, „kam ta loď vlastně pluje?“ „Nemám tušení.“ „A co když přijde bouře a už se nikdy nevrátíme domů?“ „Nebreč, nějak to vydržíme,“ vyjede na něho Mohamed. Jussuf strčí ruku do kapsy a tiše sevře svůj zmačkaný papírek. Sám pro sebe si šeptá: „Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat“ (Žalm 50,15). Kdyby tak věděl, ke komu může ve svém soužení volat! V úkrytu vydrželi dva dny. Potom vylézají ven. Hladové, žíznivé a úplně vysílené je dovedou ke kapitánovi. Ten se rozzuří: „Tak do vody vás vyhodit! Víte vůbec, kam plujeme? Do Brazílie, vy hlupáci. To si odpracujete!“
Každý den musí tvrdě dřít. Konečně loď připlouvá do velkého brazilského přístavu. Kolem sami cizí lidé. S nikým se nedomluví, protože v Brazílii se mluví jenom portugalsky. Beznadějně hledí na širé moře. I Mohamed je podivně tiše. Cítí se tak malí a ztracení. Tajně tiskne Jussuf zase svůj papírek v kapse. „Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat“ (Žalm 50,15). Škoda, že ten, kdo to napsal, se nepodepsal, nenapsal ani adresu. Nebo bydlí v Assabu, kde ten papírek našel?
Večer k nim velkými kroky přichází jeden námořník: „Tak, vy černí pasažéři, a teď domů!“ Napůl se smíchem, napůl vztekle jim podává dvě letenky, které zařídil kapitán. Mohamed a Jussuf na něj zírají. „To poletíme opravdovým letadlem?“ Najednou situace vypadá úplně jinak, aspoň pro Mohameda. Jussuf se pořád ještě cítí ztracený v tom to cizím světě a z letadla má velký strach. Letadlem se dostanou zpátky do své vlasti, do Eritreje ve východní Africe. Ocitají se na letišti v hlavním městě Asmara. Stojí tam v otrhaných kalhotách, bez halíře v kapse. „Pojď, jdeme domů,“ žadoní Jussuf. To chceš jít tátovi na oči v takových hadrech? Pojď si vydělat trochu peněz a koupíme si aspoň nové kalhoty a třeba i nějaký dárek pro rodiče,“ navrhuje Mohamed.
„Já ale chci domů!“ naříká Jussuf. „Tak si běž sám, ty zbabělče, a starej se o ovce!“ Sám? To ne, k tomu nemá Jussuf odvahu. To raději zůstane s Mohamedem. Z Asmary se nechají náklaďákem odvézt do Massauy, velkého přístavu u Rudého moře. Je nesnesitelné vedro. „Massaua je prý nejteplejší město na světě. Je tu aspoň 46 stupňů,“ poučuje Mohamed svého kamaráda. „Asi jo,“ funí Jussuf a otírá si z čela pot. Po dlouhém hledání najdou práci na jedné staré rezavé lodi. Kampak asi poplujou? Dozvídají se, že do Tanzánie, budou tam pozítří. Tentokrát to není tak daleko jako do Brazílie v Jižní Americe.
Sotva loď přirazí v Tanzanii k přístavnímu molu, čeká je hrozné překvapení. Na palubě se objevuje přístavní policie. Chtějí pasy. Pasy? Něco takového Jussuf ani Mohamed nemají. Policisté jim nic nevysvětlují a hned je zavřou do vězení. Hrůza, jak jen to skončí? Po týdnu je oba nečekaně propustí. Těžce se protloukají z Tanzánie do Keni. V hlavním městě Nairobi si na ulici vyžebrají chleba. Jednoho dne Mohamed zmizí. Jussuf ho všude zoufale hledá. Co se mu stalo? Onemocněl? Přidal se k nějaké bandě? Jussuf je úplně sám. Nejraději by byl doma, ve své staré chýši, stýská se mu po tatínkovi a mamince. Jeho strach roste, co když se v tom velkém širém světě někde ztratí. Se slzami vytahuje svůj papírek z kapsy: „Až mé potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat“ (Žalm 50,15).
Kam má volat? Koho? Vždyť je v hrozné situaci. V tom mu někdo cizí položí ruku na rameno. „Hele, nepotřebuješ nějak pomoct?“ Jussuf se lekne a chce utéct. „Vrať se a řekni mi, co potřebuješ,“ volá za ním neznámý. Jussuf se zastavuje a ukazuje mu papírek. „Nemohl byste mi zatelefonovat na tohle číslo?“ Muž si přečte papírek a usměje se. „To je telefon do nebe, chlapče,“ něco takového nenajdeš v žádném telefonním seznamu, to je jen v Boží knize, v Bibli. A ten, komu můžeš v nouzi volat, je Bůh. - Kde jsi ten papírek našel?“ A Jussuf vypravuje o své dlouhé dobrodružné cestě s Mohamedem a o malém tajemném papírku, který si nosí jako poklad ve svých kalhotách. „Nechceš jít se mnou do naší mládeže?“ zve ho neznámý muž. „Já jsem Marcos Habtetsion, pracuji tady v Keni jako pilot a misionář.“
Misionář? Mládež? Pod tím si Jussuf nedokáže představit vůbec nic. Ale možná tam najde svého kamaráda Mohameda. „Tak jo,“ přikyvuje a jde s ním. „Setkává se tam se spoustou nových kamarádů, slyší příběhy o Bohu, ke kterému může volat v každé situaci, i v té nejhorší; dovídá se, že ten Bůh nás slyší a má nás rád. Jednoho dne se Jussuf odváží k Bohu modlit. Děkuje mu za ochranu na dlouhé cestě. Prosí Boha, aby dával pozor na Mohameda. Jussuf časem mluví s Bohem každý den o všem, co prožívá, ať je to smutné nebo radostné. Marcos Habtetsion, jeho žena Zufan i dcery Semhar a Brhan se stávají jeho nemilejšími přáteli. Často je navštěvuje i doma. Jednou Jussuf onemocněl. Zufan a Marcos Habtetsion ho přivedou k lékaři a podávají mu léky. Ale Jussuf se každý den cítí slabší a slabší. A znovu vytahuje papírek z kapsy: „Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat.“ (Žalm 50,15). „Pane Ježíši,“ modlí se, „uzdrav mě zase, prosím. Chci domů, jen domů, k tatínkovi a mamince, za svými sestrami a bratry. Jsem moc rád, že s tebou můžu kdykoli mluvit. Ty mě slyšíš. Ty máš na mě vždycky čas. A nikdy nemáš obsazeno. Děkuju ti.“ Jussuf trpí těžkým zánětem jater. Po několika strastiplných týdnech umírá. Ve své Bibli má malý papírek s telefonním číslem na Boha. Teď už ho Jussuf nepotřebuje, protože je doma, u Ježíše.
