Průzračné a tiché jezero dlouhá léta obdivovalo nádherný pramen na svém břehu a závidělo mu, jak v něm poskakuje voda a jak neustále zurčí. „Kolik je v něm života! Jak je svěží! Nikdy neodpočívá, nikdy není unavený. Je pořád tak živý. Jak bych si přálo být pramínkem!“ myslelo si. Jak moc bych chtělo žít jeho život, tak různorodý a zajímavý. Kolikrát už jsem slyšelo, jak lidé žasnou nad jeho vodními hrátkami! Když přijdou na můj břeh, projdou okolo beze slova. Občas se tu zastaví nějaká dvojice, ruku v ruce, nevím moc dobře proč.
Jiní si sednou na trávník nebo na lavičku a pozorují statické a monotónní panorama, které nabízím. Jak bych chtělo být pramenem… Ale bohužel jsem jezero a vlastě ani nepatřím mezi ty nejkrásnější: nejsem zvlášť hluboké, veliké ani sugestivní. Jsem tak bezvýznamné!“ Pramen už léta pozoroval průzračné a tiché jezero a nekonečně mu záviděl. Je tak klidné!“ myslel si. Jen se podívejte: nesnaží se na nikoho zapůsobit. Jeho voda nikam nepospíchá, nechvěje se. Nemusí dělat žádné akrobatické kousky.
Já mám nutkavou potřebu pozornosti ostatních. Dělám všechno pro to, abych upoutal lidi, ale jsem z toho strašně unavený! Jak šťastné musí být to jezero! Lidé se kolem něj procházejí, i když se nesnaží nikoho zaujmout, sedají si na trávu a vychutnávají si poklidné pleskání jeho drobných vln. Jezero se neunavuje, nenamáhá. Kdo by za mnou chodil, kdybych přestal provádět všechny ty svoje vodní hrátky? Nic není patetičtější než pohled na stojatý a němý pramen. Jak bych si přál být tichým a klidným jezerem! Dal bych cokoli za to, abych si mohl alespoň na chvíli s jezerem vyměnit svůj osud.“
Přijetí nastává uprostřed plného vědomí. Přijmout neznamená říci: „Všechno je v pořádku“, ale „všechno tu je, všechno už tu je.“