Autor: Christiane Brokerová
Zdroj: © Ethos č. 4/2010 | ethos.cz
Datum napsání:
04.10.2010
Jendův kazeťák
Oliver je na prázdninách u svého dědečka. Jen si vybalí kufřík a hned utíká do zahrady. Uvidí Jendu, kluka od sousedů, se kterým si tady během léta hrál loni i předloni. V tom uvidí v jejich zahradě krásný velký stan! To je jeho? Oliverův obličej jako by se zatemnil... „Hej,“ volá Jenda vesele přes plot, „zase jsi přijel?“ „Hm.“ „Jak dlouho tady zůstaneš?“ „Týden. Pak už začíná škola.“ „Do první třídy?“ „No.“ „Ty se máš! Já jdu do školy až za rok.“ „Teprve předškolák!“ Oliver se otočí zády. Pohrdavě pokrčí rameny a vyleze na dědečkovu třešni.
„Přijdeš sem k nám?“ ptá se Jenda, „můžeme si tady ve stanu spolu hrát a třeba být i na noc!“ Ale Oliver strčí pár třešní do pusy a pecky vyplivne do zahrady k sousedům. Jenda zmateně zvedne hlavu směrem k třešni. „Tíff, tfff,“ jedna pecka za druhou lítá přes plot. Oliver se dokonce snaží trefit Jendův stan! Přitom se trochu moc nakloní a s výkřikem spadne do trávy. „Au!“ Oliver si tře pravé koleno a škrábe se zase nahoru. Vztekle vezme hrst hlíny a hodí ji na stan. „Chacha!“ Jendovi se to zdá jako legrace. Oliver hodí další hrst hlíny. Jenda se na něho udiveně zašklebí a rychle zmizí ve stanu.
Oliver bloumá dědečkovou zahradou. Ejhle, ulomená větev! Dotáhne ji k plotu a rozpřáhne se. Větev letí na stan, sklouzne a s rachotem spadne na zem. Ve stěně stanu se objeví dlouhá trhlina. „Jééé!“ prostrčí Jenda vyděšeně prst dírou ven. Teď se směje Oliver. „Chacha, dávej pozor, bude ti tam pršet!“ S rukama v kapsách se odkolébá domů. „Kde máš kamaráda Jendu?“ ptá se dědeček u oběda, „ještě jsi ho neviděl?“ Oliver jakoby neslyší. Sehne se k Míci, dědečkově kočce, a hladí ji. Když jde později po schodech do svého pokoje, všimne si na stěně obrázku s textem: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Oliver se rychle podívá jinam.
Druhý den ráno jde do zahrady, aby se podíval, jestli je Jenda už venku. Ten sedí zase ve svém stanu a poslouchá hudbu. Oliver přemýšlí. Brouzdá zahradou a přitom najde svůj starý opotřebovaný, odřený fotbalový míč. Vedle visí zahradní hadice. Oliver se tiše zachechtá. Otočí kohoutkem, chytí hadici a míč. Kousek před plotem zavolá: „Hele, Jendo, nezahrajeme si fotbal?“ A hodí míč na Jendův stan. Hudba rázem ustane a Jenda se škrábe ven. „Co jsi říkal?“ Ohlíží se po míči. „Aha, to je přece tvůj starý...“ Nedořekl, protože ho do obličeje zasáhl proud vody. Vykřikne a chrání si rukama obličej. Uskočí stranou a s pláčem utíká domů.
„Kde je Jenda?“ ptá se později dědeček, „můžeš ho pozvat k nám. Určitě je doma, před chvilkou jsem ho viděl! Oliver pokrčí rameny a naštvaně odchází nahoru. „Pořád se mě ptá na to samé!“ Před několika dny mu tatínek četl z Bible a bylo to něco podobného. Tatínek říkal, že je chytré Bibli poslechnout. Ale co má udělat? Pořád musí myslet na Jendův parádní stan. Ale Oliver bydlí ve městě a na malý balkón v jejich bytě se stan nevleze. A zase ho popadne závist.
Večer se znovu přikrade na zahradu. U plotu zůstane stát a rozhlíží se. Jenda tam není. Ale tam v trávě leží něco hranatého, lesklého: Jendův kazeťák! Oliver se ohlédne. Po špičkách jde do rohu dědečkovy zahrady, tam najde velký kámen a mrští jím směrem ke kazeťáku. Trefil ho. S bušícím srdcem si Oliver po půlhodině jde lehnout do postele a neklidně usíná. Slyší pláč, vidí, jak Jenda sedí v trávě. Rozbitý kazeťák má na klíně. Oliver mu něco říká, ale Jenda jen hlasitě vzlyká a nic neslyší. Oliver se chytí za uši, ale nářek pokračuje. Kdy už přestane! „Jendo!“ vykřikne naplno. A v tom se probudí. Zpocený se na posteli posadí: „Aha, to je Míca!“ Je za dveřmi a chce dovnitř. S rozechvělýma nohama jí otvírá dveře.
„Miluj svého bližního jako sebe sama!“ slyší vnitřní hlas. Špatné svědomí ho začíná pálit. Usnout už nemůže. Dlouho bojuje sám se sebou, až se nakonec rozhodne: „Musím mluvit s dědečkem!“ U snídaně mu všechno na sebe vyklopí. Vypravuje, jak Jendovi záviděl a co všechno svému kamarádovi udělal. Když domluvil, ulevilo se mu. Ale přitom ví, že zhřešil proti Bohu a musí ho prosit o odpuštění. Spolu s dědečkem se modlí a všechno vyznává. Prosí za odpuštění a za to, aby mu Pán Ježíš pomohl nezávidět, ale být vděčný. Potom konečně cítí v sobě hluboký pokoj. Oliver ale také ví, že všechnu způsobenou škodu musí nahradit. Už na to má plán. Prosí dědečka, aby mu půjčil peníze, které mu vrátí. Potom spolu jedou do města.
„Ahoj Jendo,“ říká Oliver ostýchavě u plotu zahrady. Jeho kamarád je ve stanu, rozbitý kazeťák je pryč. Jenda na okamžik vystrčí hlavu, ale hned ji zase schová. „Chtěl bych se ti... ehm... omluvit. Fakt, moc mě mrzí, co všechno jsem ti udělal. Víš, já jsem ti moc záviděl, že máš tak skvělý stan... Prosím, můžeš mi odpustit? Já bych to chtěl napravit.“ Když je chvíli naprosté ticho, Oliver zaprosí: „Jendo, pojď sem, prosím.“ Po několika okamžicích se stan zahýbe, Jenda vyleze a pomalu se blíží k plotu. Oliver se sehne pro zabalenou krabici a podává mu ji. Jenda ji překvapený bere do ruky. Oliver to už nemůže vydržet a rozpláče se... „Budeme zase kamarádi jako dřív?“ ptá se nejistě. Jenda se váhavě usměje. „Můžu jít do stanu za tebou?“ Když Jenda přikývne, Oliver radostně vyrazí.
Oliver je na prázdninách u svého dědečka. Jen si vybalí kufřík a hned utíká do zahrady. Uvidí Jendu, kluka od sousedů, se kterým si tady během léta hrál loni i předloni. V tom uvidí v jejich zahradě krásný velký stan! To je jeho? Oliverův obličej jako by se zatemnil... „Hej,“ volá Jenda vesele přes plot, „zase jsi přijel?“ „Hm.“ „Jak dlouho tady zůstaneš?“ „Týden. Pak už začíná škola.“ „Do první třídy?“ „No.“ „Ty se máš! Já jdu do školy až za rok.“ „Teprve předškolák!“ Oliver se otočí zády. Pohrdavě pokrčí rameny a vyleze na dědečkovu třešni.
„Přijdeš sem k nám?“ ptá se Jenda, „můžeme si tady ve stanu spolu hrát a třeba být i na noc!“ Ale Oliver strčí pár třešní do pusy a pecky vyplivne do zahrady k sousedům. Jenda zmateně zvedne hlavu směrem k třešni. „Tíff, tfff,“ jedna pecka za druhou lítá přes plot. Oliver se dokonce snaží trefit Jendův stan! Přitom se trochu moc nakloní a s výkřikem spadne do trávy. „Au!“ Oliver si tře pravé koleno a škrábe se zase nahoru. Vztekle vezme hrst hlíny a hodí ji na stan. „Chacha!“ Jendovi se to zdá jako legrace. Oliver hodí další hrst hlíny. Jenda se na něho udiveně zašklebí a rychle zmizí ve stanu.
Oliver bloumá dědečkovou zahradou. Ejhle, ulomená větev! Dotáhne ji k plotu a rozpřáhne se. Větev letí na stan, sklouzne a s rachotem spadne na zem. Ve stěně stanu se objeví dlouhá trhlina. „Jééé!“ prostrčí Jenda vyděšeně prst dírou ven. Teď se směje Oliver. „Chacha, dávej pozor, bude ti tam pršet!“ S rukama v kapsách se odkolébá domů. „Kde máš kamaráda Jendu?“ ptá se dědeček u oběda, „ještě jsi ho neviděl?“ Oliver jakoby neslyší. Sehne se k Míci, dědečkově kočce, a hladí ji. Když jde později po schodech do svého pokoje, všimne si na stěně obrázku s textem: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Oliver se rychle podívá jinam.
Druhý den ráno jde do zahrady, aby se podíval, jestli je Jenda už venku. Ten sedí zase ve svém stanu a poslouchá hudbu. Oliver přemýšlí. Brouzdá zahradou a přitom najde svůj starý opotřebovaný, odřený fotbalový míč. Vedle visí zahradní hadice. Oliver se tiše zachechtá. Otočí kohoutkem, chytí hadici a míč. Kousek před plotem zavolá: „Hele, Jendo, nezahrajeme si fotbal?“ A hodí míč na Jendův stan. Hudba rázem ustane a Jenda se škrábe ven. „Co jsi říkal?“ Ohlíží se po míči. „Aha, to je přece tvůj starý...“ Nedořekl, protože ho do obličeje zasáhl proud vody. Vykřikne a chrání si rukama obličej. Uskočí stranou a s pláčem utíká domů.
„Kde je Jenda?“ ptá se později dědeček, „můžeš ho pozvat k nám. Určitě je doma, před chvilkou jsem ho viděl! Oliver pokrčí rameny a naštvaně odchází nahoru. „Pořád se mě ptá na to samé!“ Před několika dny mu tatínek četl z Bible a bylo to něco podobného. Tatínek říkal, že je chytré Bibli poslechnout. Ale co má udělat? Pořád musí myslet na Jendův parádní stan. Ale Oliver bydlí ve městě a na malý balkón v jejich bytě se stan nevleze. A zase ho popadne závist.
Večer se znovu přikrade na zahradu. U plotu zůstane stát a rozhlíží se. Jenda tam není. Ale tam v trávě leží něco hranatého, lesklého: Jendův kazeťák! Oliver se ohlédne. Po špičkách jde do rohu dědečkovy zahrady, tam najde velký kámen a mrští jím směrem ke kazeťáku. Trefil ho. S bušícím srdcem si Oliver po půlhodině jde lehnout do postele a neklidně usíná. Slyší pláč, vidí, jak Jenda sedí v trávě. Rozbitý kazeťák má na klíně. Oliver mu něco říká, ale Jenda jen hlasitě vzlyká a nic neslyší. Oliver se chytí za uši, ale nářek pokračuje. Kdy už přestane! „Jendo!“ vykřikne naplno. A v tom se probudí. Zpocený se na posteli posadí: „Aha, to je Míca!“ Je za dveřmi a chce dovnitř. S rozechvělýma nohama jí otvírá dveře.
„Miluj svého bližního jako sebe sama!“ slyší vnitřní hlas. Špatné svědomí ho začíná pálit. Usnout už nemůže. Dlouho bojuje sám se sebou, až se nakonec rozhodne: „Musím mluvit s dědečkem!“ U snídaně mu všechno na sebe vyklopí. Vypravuje, jak Jendovi záviděl a co všechno svému kamarádovi udělal. Když domluvil, ulevilo se mu. Ale přitom ví, že zhřešil proti Bohu a musí ho prosit o odpuštění. Spolu s dědečkem se modlí a všechno vyznává. Prosí za odpuštění a za to, aby mu Pán Ježíš pomohl nezávidět, ale být vděčný. Potom konečně cítí v sobě hluboký pokoj. Oliver ale také ví, že všechnu způsobenou škodu musí nahradit. Už na to má plán. Prosí dědečka, aby mu půjčil peníze, které mu vrátí. Potom spolu jedou do města.
„Ahoj Jendo,“ říká Oliver ostýchavě u plotu zahrady. Jeho kamarád je ve stanu, rozbitý kazeťák je pryč. Jenda na okamžik vystrčí hlavu, ale hned ji zase schová. „Chtěl bych se ti... ehm... omluvit. Fakt, moc mě mrzí, co všechno jsem ti udělal. Víš, já jsem ti moc záviděl, že máš tak skvělý stan... Prosím, můžeš mi odpustit? Já bych to chtěl napravit.“ Když je chvíli naprosté ticho, Oliver zaprosí: „Jendo, pojď sem, prosím.“ Po několika okamžicích se stan zahýbe, Jenda vyleze a pomalu se blíží k plotu. Oliver se sehne pro zabalenou krabici a podává mu ji. Jenda ji překvapený bere do ruky. Oliver to už nemůže vydržet a rozpláče se... „Budeme zase kamarádi jako dřív?“ ptá se nejistě. Jenda se váhavě usměje. „Můžu jít do stanu za tebou?“ Když Jenda přikývne, Oliver radostně vyrazí.
