Autor: Anneli Klipphahn
Zdroj: © Ethos č. 1/2015 | ethosfund.ch
Datum napsání:
15.01.2015
Hledání pokladu
Zvoní na přestávku a učitel odchází ze třídy. Jirka utíká dopředu a volá: „Poslouchejte mě všichni! V pátek odpoledne mám narozeniny a všechny vás zvu k nám na zahradu. Má být pěkně, bude u nás na návštěvě můj strýček a má vymyšlených několik her, které jsou super. Taky budeme hledat poklad. A vemte si s sebou plavky… A nic neprozraďte!“ „Já nemůžu,“ posteskne si Elen, „jedeme k babičce.“ Další tři děvčata a dva kluci taky nemůžou, protože mají s rodinou jiný program. „Tak počítám s vámi ostatními. V pátek odpoledne, hned po škole!“ Cestou domů jde Jirka s Tomášem. Dožene je Marek, a když procházejí kolem kostela, strčí Marek loktem do Tomáše: „Tak co, Tome, jdeš dneska zase na ten svůj zbožný klub?“ Tomáš dělá, jako by neslyšel. „Co tím myslíš?“ ptá se Jirka, který otázku zachytil. Marek se zazubí: „Ty to nevíš? On tam chodí každý týden! Říkají tomu ´besídka´. Samé nesmysly, Bůh přece neexistuje!“ „Ale existuje,“ brání se Tomáš tiše.
V Bibli si to všechno můžeš přečíst!“ „Hm, Bible?!“ Marek mávne rukou. „To je tak stará kniha, že ji dnes už nikdo nečte!“ „To není pravda, hodně lidí ji čte,“ nedá se Tomáš. „To je možné,“ pronese Jirka. „Ale já si taky myslím, že to jsou hlouposti. Pojď si raději zahrát fotbal. To je zajímavější!“ V pátek odpoledne se Tomáš vydá směrem k Jirkovi na zahradní slavnost. Napřed všichni sedí u velkého stolu na zahradě. Mají před sebou zmrzlinu a buchtu. Potom se všichni rozběhnou a hledají poklad. Marek je ve stejné skupině jako Tomáš. Když v lese hledají další dopis, začne Marek zase: „Hele, tady je to přece mnohem lepší než v tom tvém zbožném klubu, ne? Nějaký bůh přece neexistuje!“ Tomáš sklopí hlavu a neříká nic. V tom okamžiku naštěstí přicházejí další dva kluci a hlasitě volají: „Našli jsme dopis, kde je další úkol! Pojďte! Rychle!“
Nedaleko jezera najdou truhlu s pokladem. Jsou v ní sladkosti a nějaké věci na vyrábění. Jirkův strýček jim pomáhá a společně staví malé lodičky na gumový pohon, které potom na jezeře vyzkoušejí. Následuje velká vodní bitva a po ní je strýček pomalu doprovodí zpátky do města. Když se Tomáš večer vrátí domů, rodiče sedí v obýváku. Sedne si na sedačku a nadšeně vykládá o skvělé narozeninové párty. Pak si ale vzpomene na Marka a nápadně ztichne. „Co je?“ ptá se maminka, „něco se stalo, že?“ Tomáš na ni vrhne hněvivý pohled. Před ní ale nikdy nic neutají… „S tím bohem,“ říká tiše jakoby se zaťatými zuby, „je to všechno vymyšlené.“ „Jak jsi na to přišel?“ ptá se tatínek. „Všichni ve škole to říkají… vlastně skoro všichni.“ „A ty věříš čemu?“ Tomáš pokrčí rameny. Maminka vstane z křesla a posadí se k němu na sedačku. „Někteří lidé říkají, že Bůh neexistuje. Ale oni ho neznají. My v něho však věříme.
Tatínek, já a mnoho dalších.“ „A odkud víte, že existuje?“ odsekne Tomáš. „Nikdo ho přece neviděl!“ Maminka mu podá kapesník. „Ne, Boha sice nikdo neviděl,“ potvrzuje tatínek, „ale můžeme se přesvědčit, že existuje. Vzpomínáš si na moji autonehodu loni? Tehdy jsem jasně cítil, že mě Bůh ochránil. Nebo minulý týden při tom dohadování se sousedy. Bůh nám pomohl a zase jsme se s nimi usmířili.“ Maminka přikyvuje: „Cítím, jak je mi blízko, když jsem ve sboru, když zpíváme, když poslouchám kázání, když se modlím, když čtu Bibli. Nebo když se o něm bavím s druhými lidmi.“
„A to mám věřit v Boha proto, že v něho věříte vy?“ vyrazí ze sebe Tomáš. „Rádi bychom, abys ho lépe poznal,“ řekne tatínek a trochu ho tím tlumí. „Odmalička jsme ti o něm vyprávěli. Modlíme se spolu a taky za tebe. Ale nemůžeme tě samo-zřejmě donutit, abys v Boha věřil. V tom se musí rozhodnout každý sám za sebe.“ Maminka souhlasí: „S Bohem je to tak, jako když jste dnes odpoledne hledali poklad. Když jsme pozorní a všímáme si, co je kolem nás, tak všude vidíme jeho projevy, náznaky, vlastně dopisy. A musíme se učit je vidět.“ „No, já vlastně taky věřím v Boha,“ procedí Tomáš mezi zuby, „… ale co mám říct Markovi, až se mi bude zase posmívat?“
„Víš, někdy se posmívají právě ti lidé, kteří Boha hledají,“ vysvětluje tatínek. „Možná se o něm i Marek chce dozvědět víc, ale nemá odvahu to přiznat. Tak si z víry v něho dělá legraci a čeká, že mu na to odpovíš.“ „Myslíš, že Marek zkouší, jak pevná je moje víra v Boha?“ „Je to možné. Pozvi ho do besídky.“ „No,“ přemýšlí Tomáš, „to bych mohl. Tam jsou vlastně taky dobré hry a tak. Ať vidí, že to vůbec není nuda.“ „Ať se děje cokoli, můžeme to vždycky spolu probrat,“ uklidňuje ho tatínek, „a samozřejmě s Pánem Bohem. On slyší tvoje modlitby a nikdy tě neopustí, můžeš mu klidně důvěřovat! Pak sám prožiješ, že existuje, že žije! A on ti také dá správná slova, až se ti budou ostatní posmívat!“ „Víte, já jsem vlastně rád, že vás mám,“ povzdechne si Tomáš a přitulí se k mamince. „I my jsme rádi,“ řeknou maminka i tatínek skoro současně a přitom se na sebe podívají, „že máme tebe, dokončí větu tatínek. „To jsem právě chtěla říct,“ směje se maminka a prohrábne Tomášovi rukou jeho rozcuchané vlasy.
Zvoní na přestávku a učitel odchází ze třídy. Jirka utíká dopředu a volá: „Poslouchejte mě všichni! V pátek odpoledne mám narozeniny a všechny vás zvu k nám na zahradu. Má být pěkně, bude u nás na návštěvě můj strýček a má vymyšlených několik her, které jsou super. Taky budeme hledat poklad. A vemte si s sebou plavky… A nic neprozraďte!“ „Já nemůžu,“ posteskne si Elen, „jedeme k babičce.“ Další tři děvčata a dva kluci taky nemůžou, protože mají s rodinou jiný program. „Tak počítám s vámi ostatními. V pátek odpoledne, hned po škole!“ Cestou domů jde Jirka s Tomášem. Dožene je Marek, a když procházejí kolem kostela, strčí Marek loktem do Tomáše: „Tak co, Tome, jdeš dneska zase na ten svůj zbožný klub?“ Tomáš dělá, jako by neslyšel. „Co tím myslíš?“ ptá se Jirka, který otázku zachytil. Marek se zazubí: „Ty to nevíš? On tam chodí každý týden! Říkají tomu ´besídka´. Samé nesmysly, Bůh přece neexistuje!“ „Ale existuje,“ brání se Tomáš tiše.
V Bibli si to všechno můžeš přečíst!“ „Hm, Bible?!“ Marek mávne rukou. „To je tak stará kniha, že ji dnes už nikdo nečte!“ „To není pravda, hodně lidí ji čte,“ nedá se Tomáš. „To je možné,“ pronese Jirka. „Ale já si taky myslím, že to jsou hlouposti. Pojď si raději zahrát fotbal. To je zajímavější!“ V pátek odpoledne se Tomáš vydá směrem k Jirkovi na zahradní slavnost. Napřed všichni sedí u velkého stolu na zahradě. Mají před sebou zmrzlinu a buchtu. Potom se všichni rozběhnou a hledají poklad. Marek je ve stejné skupině jako Tomáš. Když v lese hledají další dopis, začne Marek zase: „Hele, tady je to přece mnohem lepší než v tom tvém zbožném klubu, ne? Nějaký bůh přece neexistuje!“ Tomáš sklopí hlavu a neříká nic. V tom okamžiku naštěstí přicházejí další dva kluci a hlasitě volají: „Našli jsme dopis, kde je další úkol! Pojďte! Rychle!“
Nedaleko jezera najdou truhlu s pokladem. Jsou v ní sladkosti a nějaké věci na vyrábění. Jirkův strýček jim pomáhá a společně staví malé lodičky na gumový pohon, které potom na jezeře vyzkoušejí. Následuje velká vodní bitva a po ní je strýček pomalu doprovodí zpátky do města. Když se Tomáš večer vrátí domů, rodiče sedí v obýváku. Sedne si na sedačku a nadšeně vykládá o skvělé narozeninové párty. Pak si ale vzpomene na Marka a nápadně ztichne. „Co je?“ ptá se maminka, „něco se stalo, že?“ Tomáš na ni vrhne hněvivý pohled. Před ní ale nikdy nic neutají… „S tím bohem,“ říká tiše jakoby se zaťatými zuby, „je to všechno vymyšlené.“ „Jak jsi na to přišel?“ ptá se tatínek. „Všichni ve škole to říkají… vlastně skoro všichni.“ „A ty věříš čemu?“ Tomáš pokrčí rameny. Maminka vstane z křesla a posadí se k němu na sedačku. „Někteří lidé říkají, že Bůh neexistuje. Ale oni ho neznají. My v něho však věříme.
Tatínek, já a mnoho dalších.“ „A odkud víte, že existuje?“ odsekne Tomáš. „Nikdo ho přece neviděl!“ Maminka mu podá kapesník. „Ne, Boha sice nikdo neviděl,“ potvrzuje tatínek, „ale můžeme se přesvědčit, že existuje. Vzpomínáš si na moji autonehodu loni? Tehdy jsem jasně cítil, že mě Bůh ochránil. Nebo minulý týden při tom dohadování se sousedy. Bůh nám pomohl a zase jsme se s nimi usmířili.“ Maminka přikyvuje: „Cítím, jak je mi blízko, když jsem ve sboru, když zpíváme, když poslouchám kázání, když se modlím, když čtu Bibli. Nebo když se o něm bavím s druhými lidmi.“
„A to mám věřit v Boha proto, že v něho věříte vy?“ vyrazí ze sebe Tomáš. „Rádi bychom, abys ho lépe poznal,“ řekne tatínek a trochu ho tím tlumí. „Odmalička jsme ti o něm vyprávěli. Modlíme se spolu a taky za tebe. Ale nemůžeme tě samo-zřejmě donutit, abys v Boha věřil. V tom se musí rozhodnout každý sám za sebe.“ Maminka souhlasí: „S Bohem je to tak, jako když jste dnes odpoledne hledali poklad. Když jsme pozorní a všímáme si, co je kolem nás, tak všude vidíme jeho projevy, náznaky, vlastně dopisy. A musíme se učit je vidět.“ „No, já vlastně taky věřím v Boha,“ procedí Tomáš mezi zuby, „… ale co mám říct Markovi, až se mi bude zase posmívat?“
„Víš, někdy se posmívají právě ti lidé, kteří Boha hledají,“ vysvětluje tatínek. „Možná se o něm i Marek chce dozvědět víc, ale nemá odvahu to přiznat. Tak si z víry v něho dělá legraci a čeká, že mu na to odpovíš.“ „Myslíš, že Marek zkouší, jak pevná je moje víra v Boha?“ „Je to možné. Pozvi ho do besídky.“ „No,“ přemýšlí Tomáš, „to bych mohl. Tam jsou vlastně taky dobré hry a tak. Ať vidí, že to vůbec není nuda.“ „Ať se děje cokoli, můžeme to vždycky spolu probrat,“ uklidňuje ho tatínek, „a samozřejmě s Pánem Bohem. On slyší tvoje modlitby a nikdy tě neopustí, můžeš mu klidně důvěřovat! Pak sám prožiješ, že existuje, že žije! A on ti také dá správná slova, až se ti budou ostatní posmívat!“ „Víte, já jsem vlastně rád, že vás mám,“ povzdechne si Tomáš a přitulí se k mamince. „I my jsme rádi,“ řeknou maminka i tatínek skoro současně a přitom se na sebe podívají, „že máme tebe, dokončí větu tatínek. „To jsem právě chtěla říct,“ směje se maminka a prohrábne Tomášovi rukou jeho rozcuchané vlasy.
Budete mě hledat a naleznete mě » Jer 29, 13.
