Anička dostala od babičky k narozeninám jako dárek květináč s bramboříkem. Nádherná květina! Napřed ji pravidelně zalévala. Pak mívala moc úkolů do školy. A když venku svítilo odpoledne sluníčko, nemohla se dočkat, až půjde ven. Občas jí maminka připomněla: „Nezapomeň zalít brambořík!“ A Anička rychle přinesla vodu a květinu zalila. Když jednou večer ležela v posteli, všimla si, že květy a listy bramboříků jsou nějak povadlé. Nemohla si ani vzpomenout, kdy naposledy květinu zalévala. Napřed však ještě vstala, protože musela na záchod. Když teď půjde pro konvici, maminka určitě bude zase mít řeči. „Tak ji zaliju zítra ráno,“ pomyslí si. Ráno ji musí maminka třikrát chodit budit. Pak má tak málo času, že sotva stihne sníst něco k snídani. Ve škole ji kamarádka Lidka pozve k sobě na celé odpoledne, že si budou spolu hrát. Když přijde večer domů, unavená vklouzne do postele a okamžitě usne. Teprve v neděli ráno jí pohled ulpí zase na bramboříků. Lístky i květy jsou suché. Anička vyskočí z postele, přinese konvici s vodou a květinu zaleje. „Promiň, moc mě to mrzí,“ lituje. „Prosím, vzpamatuj se!“ Tentokrát se však brambořík nevzpamatoval.
„Ty jsi mi ale pěkná zahradnice,“ poznamená zklamaně tatínek. „Odnes květinu babičce,“ radí ji maminka. „Ona ji dá do sklepa. To ona dělá vždycky, když brambořík odkvete.“ „Ale ten můj neodkvetl,“ vzlykne Anička. „On uschl! Babička bude smutná.“ Maminka přikývne: „To si taky myslím.“ „Neříkej jí to, prosím,“ žadoní Anička. „Myslíš, že to bramboříků pomůže?“ ptá se tatínek. „Myslíš, že babička bude méně smutná, když nenajdeš odvahu se přiznat?“ Anička zavrtí hlavou a hledí do země. Když babička uvidí brambořík, neřekne vůbec nic. Anička by uvítala, kdyby jí vynadala. Ale babička jen utrhne uschlý stonek a znovu Aničce vtiskne květináč do ruky: „Odnes ho do sklepa.“ Po chvíli sedí Anička u stolu. Dnes jí babiččiny buchty vůbec nechutnají. Pořád musí myslet na její brambořík. Je suchý. Umřel. Je to její vina.
Asi po půl roce pomáhá Anička babičce při vaření marmelády. „Budeme potřebovat víc sklenic,“ říká babička. „Zajdi prosím do sklepa a několik jich přines.“ Ve sklepě zavadí Anička pohledem o brambořík. Má nové lístečky, úplně malé! Anička zapomene na sklenice, bere brambořík a žene se s ním po schodech nahoru: „Babi, můj brambořík neumřel! Má nové lístky!“ jásá. Babička se usměje: „No, tak je to s bramboříky. Každý rok dělají před očima zázrak - zázrak nového života po smrti.“ Anička opatrné přejede prstem po lístkách. „Jako bych ho dnes podruhé dostala. Můžu si ho vzít domů? Já už se o něho budu lépe starat!“ „To si myslím,“ směje se babička. „A nezapomeň na zázrak nového života. Je to pro nás příklad, že každý člověk, který věří v Pána Ježíše Krista, dostane po smrti nový život. Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“‘
V zimě babička onemocní. Musí do nemocnice. Aniččina maminka ji chodí každý den navštěvovat. Dnes jde Anička s ní. Z bramboříku utrhla několik kvítků. „Sedm kvítků, na každý den jeden,“ vysvětluje babičce. „Než zvadnou, budeš snad doma,“ „No, nevím,“ povzdychne si babička na lůžku a bere ji za ruku. Anička se podívá na maminku a vidí, že pláče. „Ať se stane cokoli, Pán Ježíš je tady,“ říká babička tiše. „On je s tebou i se mnou - navždy a navěky.“ Potom zavře oči a dýchá namáhavě, jako by měla za sebou náročnou cestu. Aničce bije srdce jako divé. Babička umře? Nemá odvahu se na to zeptat. „Pojď Aničko, babička je moc unavená,“ říká maminka, „už půjdeme.“ Děvče se skloní nad nemocnou babičkou a přiloží svou tvář na její. Přitom jí vyhrknou slzy. Když se zase zvedne, stařenka otevře oči a usmívá se. „Říct na shledanou znamená, že se zase uvidíme,“ zašeptá. „Nezapomeň na to, Aničko.“
O tři dny později babička zemřela. Anička se zavře ve svém pokoji a pláče. Najednou jí pohled zase ulpí na bramboříku, který dostala od babičky. Má tolik kvítků, kolik ještě nikdy neměl! Podívá se, jestli je hlína dost vlhká a vzpomíná, jak hrozně vypadal, když ho nechala uschnout. Tehdy si myslela, že brambořík uschl, že je po něm. On ale mrtvý nebyl. Po nějaké době, kdy odpočíval ve sklepě, vyhnal zase výhonky. Anička vzpomíná na babiččina slova: „Brambořík dělá každý rok zázrak před očima - zázrak nového života po smrti. Každý člověk, který věří v Pána Ježíše Krista, dostane po smrti nový život. Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“‘ A Anička vzpomíná, jak to babička v nemocnici říkala: „Ať se stane cokoli, Pán Ježíš je tady. On je s tebou i se mnou - navždy a navěky.“ A také: „Říct na shledanou znamená, že se zase uvidíme,“ „Na Pána Ježíše nikdy nezapomenu,“ zašeptá Anička rozhodně a pohladí brambořík. Na pohřbu hodí do hrobu sedm kvítků a zašeptá: „Na shledanou, babičko.“
Každý člověk, který věří v Pána Ježíše Krista, dostane po smrti nový život. Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.